30 Cdo 2253/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobců a) J. G.,
b) M. G.,
a c) J. G., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému I. D., zastoupenému
advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 4 C 126/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 9. září 2004, č.j. 38 Co 250/2002-132, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. května 1999, č.j. 4 C
126/98-63, zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva, uzavřená dne
20.12.1994 mezi původně první žalovanou J. F. jako dárkyní a žalovaným (původně
druhým v pořadí) I. D. jako obdarovaným, o převodu v rozsudečném výroku
označených nemovitostí, je vůči žalobcům neúčinná, a současně zavázal v zákonné
lhůtě žalobce nahradit žalovaným náklady řízení k rukám jejich zástupce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. prosince 2001, č.j. 21 Co 516/99-85, k
odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
proti původně žalované J. F., ve vztahu k ní dále změnil výrok o nákladech
řízení
a v zamítavém výroku rozsudku proti žalovanému I. D. a navazujícímu výroku o
nákladech řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc Okresnímu soudu v
Hodoníně k dalšímu řízení. Potvrzení zamítavého výroku o věci samé odvolací
soud odůvodnil nedostatkem pasivní legitimace původně žalované 1), neboť se
nejednalo
o osobu, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn ve smyslu
ustanovení
§ 42a odst. 3 obč. zák. Ve vztahu k žalovanému I. D. rozsudek soudu prvního
stupně zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 26. června2002, č.j.
4 C 126/98-114, žalobu - nadále již směřující jen vůči žalovanému I. D. -
zamítl a současně uložil žalobcům, aby mu v zákonné lhůtě nahradili společně
a nerozdílně náklady řízení ve výši 12.900,- Kč k rukám jejich zástupce.
Vycházel
ze zjištění, že žalobci mají vůči dlužníkovi J. F. vymahatelné pohledávky,
přiznané jim pravomocnými platebními rozkazy ze dne 24.10.1994, č.j. Ro
1074/94-8, ve výši 597.000,- Kč s příslušenstvím a ze dne 3.5.1996, č.j. Ro
1972/94-12, ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím a že dlužník daroval
žalovanému, svému bratru,
na základě předmětné darovací smlouvy ze dne 20.12.1994 s právními účinky
vkladu
ke dni 1.2.1996 ideální 1/2 v rozsudečném výroku označených nemovitostí. Soud
prvního stupně dále učinil skutkový závěr, že J. F. náleží na základě dohody
o převodu členských práv a povinností ze dne 21.12.1994 členská práva v bytovém
družstvu, zejména právo nájmu k družstevnímu bytu, jež nabyla jako protihodnotu
za darování předmětných nemovitostí. Z uvedeného závěru dovodil, že ohledně
těchto plnění se jednalo spíše o směnu a že dlužníkův odporovaný úkon
nezkracuje věřitele, když k uspokojení jeho pohledávek lze použít jiný majetek
dlužníka, a to postižením uvedených členských práv výkonem rozhodnutí podle
právní úpravy platné v době rozhodování soudu. Vzal za prokázané, že žalovaný
(k okamžiku uzavření dotčené darovací smlouvy nezletilý) ani jeho zákonní
zástupci nemohli vědět o závazcích dlužníka. Přitom přihlédl zejména ke
zjištění, že se nestýkali ani v době sepisu smlouvy, ani v předcházejícím
období. Dále okresní soud dovodil, že žalovaný v zastoupení zákonných zástupců
nemohl ani při „náležité pečlivosti“ poznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele a
že přitom vyvinul potřebné aktivní jednání. Z tohoto hlediska především
vycházel ze skutkového závěru, že zákonní zástupci žalovaného uskutečnění
převodu nemovitostí a zajištění všech souvisejících podkladů svěřili notářce,
tedy osobě znalé práva. Učinili tak, ačkoli neměli povinnost sepisovat smlouvu
formou notářského zápisu, přičemž nemovitost nebyla zatížena jinak než omezením
převodu nemovitostí, které však zaniklo. Dále soud vzal v úvahu, že platební
rozkazy, jimiž byla J. F. zavázána zaplatit dluh, jsou z doby po uzavření
darovací smlouvy, a že z její svědecké výpovědi vyplynulo, že ona sama měla za
to, že dluh byl uhrazen. Rovněž přihlédl k okolnostem převodu dotčených
nemovitostí a dovodil, že J. F. nejednala
v úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, nýbrž v úmyslu řešit své bytové a osobní
problémy. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nemohl ani při vynaložení
„náležité pečlivosti“ poznat dlužníkův úmyslu zkrátit věřitele a že odporovaný
právní úkon nezkracuje možnost uspokojení jejich pohledávek, vzhledem k
existenci jiného majetku dlužníka. Z uvedených důvodů soud proto ve smyslu
ustanovení § 42a obč. zák. odpůrčí žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobců rozsudek
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. června 2002, č.j. 4 C 126/98-114,
ve výroku o věci samé potvrdil a současně změnil výrok o náhradě nákladů tak,
že uložil žalobcům, aby žalovanému v zákonné lhůtě nahradili společně a
nerozdílně náklady řízení ve výši 5.375,- Kč k rukám jejich zástupce, a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění
potvrzujícího výroku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně
a z nich vyvozenými právními závěry.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Odvolacímu soudu především
vytýkají nesprávný závěr o tom, že „nejsou dány předpoklady pro odporovatelnost
z důvodu, že darovací smlouva byla uzavřena před tím, než ve věci byl vůči
dárkyni vydán platební rozkaz,“ což je v rozporu s judikaturou, která „se
postavila
na stanovisko, že odporovat lze i právním úkonům, které byly učiněny před
vydáním exekučního titulu“. Přitom měl soud hodnotit přechod vlastnictví
nemovitostí
na nabyvatele nikoli ke dni uzavření odporované smlouvy, ale k okamžiku jejího
předložení katastrálnímu úřadu, kdy platební rozkaz byl již v právní moci. Dále
žalobci namítají, že k odůvodnění závěru odvolacího soudu o prokázání „náležité
pečlivosti“ nemůže ve smyslu judikatury postačovat, „aby se rodiny účastníků
darovací smlouvy nestýkaly, ale bylo na žalovaném, respektive jeho zákonných
zástupcích, aby důkazně doložili, jaké konkrétní kroky vyvinuli k poznání
úmyslu dárkyně. Žalovaný žádné takové důkazy neoznačil.“ Konečně v souvislosti
se závěrem soudů obou stupňů, že
„v daném případě se spíše jedná o směnnou smlouvu,“ namítají, že „dárkyně se
darovací smlouvou zbavuje majetku, který v roce 1994 bylo možné postihnout
výkonem rozhodnutí, a získává hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu,
který v době uzavření darovací smlouvy nebyl výkonem rozhodnutí postižitelný.“
Žalobci navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou
stupňů a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl a
přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu
uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky
současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za
otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá
na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k
nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z toho mimo jiné
vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu se mohou stát jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. když v dovolání zpochybnil
řešení, která ve vztahu
k nim přijal odvolací soud.
Žalobci vytýkají odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že „nejsou dány
předpoklady pro odporovatelnost z důvodu, že darovací smlouva byla uzavřena
před tím, než ve věci byl vůči dárkyni vydán platební rozkaz.“ Namítají, že k
prokázání „náležité pečlivosti“ nemůže ve smyslu judikatury postačovat, „aby se
rodiny účastníků darovací smlouvy nestýkaly, ale bylo na žalovaném, respektive
jeho zákonných zástupcích, aby důkazně doložili, jaké konkrétní kroky vyvinuli
k poznání úmyslu dárkyně.“ Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu
dovolání) vyplývá, že žalobci nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu
nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobují kritice
skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich
námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak
tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu
všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobců pro posouzení věci
významné. Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu
nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše -
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud žalobci zpochybňují závěr soudů obou stupňů, že „v daném případě se spíše
jedná o směnnou smlouvu,“ a namítají, že „dárkyně se darovací smlouvou zbavuje
majetku, který v roce 1994 bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí, a získává
hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu, který v době uzavření darovací
smlouvy nebyl výkonem rozhodnutí postižitelný,“ obsah dovolání opravňuje závěr,
že žalobci jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Napadají řešení právní otázky pro rozhodnutí
odvolacího soudu právně významné, že odporovaný právní úkon dlužníka objektivně
nezkracuje uspokojení věřitelovy pohledávky, tedy právní posouzení jednoho z
předpokladů odporovatelnosti ve vztahu k ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je
zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných
(obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především -
významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné
právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho
postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak
je tomu i v případě, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede k zamítnutí žaloby, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní
otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Věcný přezkum posouzení
ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání je - podle
tohoto ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod č. 54, ročník 2002).
Tento důsledek se přímo uplatní i v posuzované věci. Výrok potvrzující
zamítnutí žaloby soudem prvního stupně odvolací soud dovodil ze závěru, že
žalovaný prokázal vynaložení „náležité pečlivosti“ ve smyslu ustanovení § 42a
odst. 2 obč. zák.,
a z důvodu, že odporovaný právní úkon dlužníka objektivně nezkracuje uspokojení
věřitelovy pohledávky, vzhledem k existenci jiného majetku dlužníka podle
ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. Z právních otázek objektivně otevřených
přezkumu dovolatelé obsahovým vymezením dovolacího důvodu uplatnili námitky
pouze proti závěru
o nesplnění podmínky o zkrácení věřitele, zatímco právní posouzení „náležité
pečlivosti“ zůstalo dovoláním nedotčeno, když dovolatelé zpochybnili správnost
závěrů nikoli právních, ale skutkových. Za těchto okolností není dovolání věcně
projednatelné, neboť přezkum správnosti řešení dovoláním napadené otázky o
krácení věřitele nemůže ovlivnit závěr odvolacího soudu o splnění předpokladu
vynaložení „náležité pečlivosti,“ jenž obstojí samostatně jako důvod pro
zamítnutí žaloby. Případný odlišný názor dovolacího soudu by se tedy nemohl
promítnout ani do výsledku dovolacího řízení, spočívajícího (již) na posouzení
otázky, jež potřebný závěr o splnění podmínky zásadního právního významu
neumožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení
advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno
(dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování
advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou,
Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov.
její ustanovení § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1)
vyplývá, že advokátu, zastupujícímu v dané věci žalovaného, náleží odměna ve
výši 1.125,- Kč
a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1
písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č.
484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit v
zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu