30 Cdo 2258/2017-249
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T.
Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Londýnská 674/55, proti žalované B. Ch., zastoupené JUDr. Aloisem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 3124/7a, o určení vlastnického
práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C
56/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 12. prosince 2016, č. j. 10 Co 297/2016-228, č. j. 10 Co 298/2016-228,
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(243f odst. 3 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací
řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem (dále již „odvolací soud“) neobsahuje právně relevantní vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.. Dovolacímu soudu tak byla upřena možnost zabývat se vůbec otázkou, zda je
podané dovolání (z hlediska dovolatelem vymezené a odvolacím soudem vyřešené
příslušné právní otázky z pohledu některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř.) přípustné či nikoliv. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení
(odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za
řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj.
uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění
jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/2014). V daném případě žalobce přípustnost svého dovolání vymezuje tím, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozděleně (zjevně míněno „rozdílně“) a žalobce má
za to, právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak.“ (viz čl. III. dovolání). Je tedy nasnadě, že takto provedené vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání je formulováno rozporně. Z dalšího textu dovolání lze pak dovodit, že žalobce považuje za odvolacím
soudem nesprávně řešenou právní otázku jím učiněný výklad předmětné darovací
smlouvy ve znění jejího dodatku, k níž se však neupíná řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce totiž v dovolací argumentaci
poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu (např. ve věci sp. zn. 29 Odo
318/2003, sp. zn. 21 Cdo 1332/2006, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), která však
paradoxně (z hlediska v nich obsažených právních názorů) podporují právní názor
odvolacího soudu, který lze ve stručnosti vyložit takto: je třeba činit rozdíl
mezi posuzováním platnosti převodní smlouvy (právního úkonu) z hlediska jeho
určitosti a srozumitelnosti na straně jedné a návrhem na vklad vlastnického
práva podle takové smlouvy a výsledkem vkladového řízení (vkladem) na straně
druhé.
Takto učiněný závěr odvolacího soudu je ovšem právě souladný s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu, a odpovídá koncepci
respektu smluvní autonomie a priority výklad smluv, podle které je třeba
zachovávat platnost smluv a reflektovat projevenou vůli smluvních stran, než
vyhledávat důvody pro její zneplatnění. Ve druhém odstavci na str. 5 dovolání ovšem zase žalobce (v zásadě popírá své
předešlé závěry), když tvrdí, že „pokud by nebyl vypracován Dodatek k darovací
smlouvě, kterým byl změněn zápis převáděných nemovitostí, kdy do tohoto byla
již zahrnuta i předmětná budova, nedošlo by nikdy k vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí a žalovaná by se nikdy nestala vlastníkem předmětných
nemovitostí.“ Z toho je zřejmé, že si žalobce uvědomuje, že ještě před
rozhodnutím o povolení vkladu příslušným katastrálním úřadem mezi účastníky
uzavřený dodatek odstranil pochybnosti o určitosti předmětu převodu, což
koneckonců vedlo k tomu, že příslušný katastrální úřad podle takové smlouvy
(včetně jejího dodatku) navrhovaný vklad vlastnického práva ve prospěch
žalované povolil. Na str. 6 dovolání pak zase žalobce přistupuje ke zcela jiné dovolací
argumentaci, neboť namítá, že předmětný dodatek darovací smlouvy „byl uzavřen
podvodně a dárkyní nebyl vůbec podepsán a jedná se o nicotný akt“, tedy jinými
slovy zpochybňuje zásadně významné skutkové zjištění soudu prvního stupně,
respektive odvolacího soudu, že podpis dárkyně na předmětném dodatku darovací
smlouvy není jejím pravým podpisem. K této dovolací argumentaci nutno uvést, že
skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při (meritorním) rozhodování
nelze v dovolacím řízení nijak revidovat. Ani tato dovolací argumentace tudíž
nenaplňuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Obdobné závěry se uplatní i k té části dovolání, ve které žalobce polemizuje se
závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku Ing. Mgr. Lenky Pejchové. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem
není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně
řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem
předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní
otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz)
„naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného)
přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez
onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu
soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad
doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou,
pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalobcem odstraněna
v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, in http://nalus.usoud.cz). Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud poznamená, že i kdyby žalobce předpoklady
přípustnosti svého dovolání řádně vymezil, nemohlo by být dovolacím soudem
přehlédnuto, že právní závěry, které odvolací soud učinil v odůvodnění svého
rozsudku v řešení otázek výkladu předmětného věcně právního úkonu ve vazbě na
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí atd., jsou (zjevně) souladné s
ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu. Připomíná se také, že Nejvyšší soud
např. v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008 (in
http://nsoud.cz) vyložil, že i v průběhu vkladového řízení lze měnit převodní
smlouvu (tedy i precizovat označení nemovitostí). Podle § 46 odst. 2 věty druhé
obč. zák. sice, jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy
účastníků na téže listině, což je nezbytné vykládat jako požadavek, aby v každé
jednotlivé smlouvě o převodu nemovitosti byly oferta (návrh) i akceptace
(přijetí návrhu) zachycena na téže listině, avšak toto ustanovení nikterak
nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitosti, dokud podle ní nebyl proveden
vklad práva do katastru nemovitostí, s účinky ke dni podání návrhu na vklad (§
2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), byla měněna (§ 516 obč.zák.);
dohoda o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností musí ovšem
splňovat také požadavek vymezený ustanovením § 46 odst. 2 věty druhé občanského
zákoníku. Jinými slovy řečeno, pokud v průběhu katastrálního řízení dojde v souladu s
právem k precizaci předmětu převodu vlastnického práva ve věcné smlouvě, na
jejímž základě se navrhuje příslušný vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí, nelze z tohoto důvodu zpochybňovat její platnost. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.