USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
E. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem, se
sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o omluvu
a zaplacení 947 400 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C
140/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 11. 2021, č. j. 17 Co 289/2021-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se podanou žalobou domáhala po žalované
písemné omluvy ve znění: „Vážená paní K., tímto se Vám omlouváme, že jsme Vás
diskriminovali z důvodu pohlaví tím, že v Posudku o zdravotním stavu ze dne 8.
8. 2017, č. j. LPS/2017/2991-TP_CSSZ je uvedeno, že: Dalším faktem pro
nepřidělení příspěvku na motorové vozidlo je fakt, klientka v minulosti
normálně pracovala a zvládla těhotenství“, a dále zaplacení částky 947 400 Kč
jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena diskriminačním
jednáním žalované z důvodu pohlaví.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
6. 2021, č. j. 17 C 140/2020-53, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby
byla žalované uložena povinnost písemně se za její diskriminaci z důvodu
pohlaví omluvit dopisem ve shora uvedeném znění (výrok I), zamítl žalobu, jíž
se žalobkyně domáhala zaplacení částky 947 400 Kč (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu
jeho výroku I, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz
čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem pro
vady a dílem jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh
(odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení
věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání předně není přípustné pro řešení otázky „přímé diskriminace posudkovým
lékařem vůči ženě, která se narodila s tělesným postižením tří končetin z
důvodu zapojení do pracovního procesu a zvládnutého těhotenství“, neboť na
vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezávisí. Při formulaci této otázky vychází žalobkyně z předpokladu, že se
posudkový lékař dopustil přímé diskriminace, jejíž příčinou bylo zapojení do
pracovního procesu a zvládnuté těhotenství. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně postavil své rozhodnutí především na právním závěru, že
žalobkyně nebyla postupem žalované ve správním řízení diskriminována z důvodu
pohlaví ve smyslu § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a
o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon), neboť nepřiznání příspěvku na zvláštní pomůcku –
motorové vozidlo správním orgánem, o který žalobkyně dne 22. 5. 2017 požádala,
nebylo zapříčiněno v minulosti zvládnutými těhotenstvími žalobkyně, nýbrž
objektivními zákonnými hledisky (nejednalo se o osobu, která má těžkou vadu
nosného nebo pohybového ústrojí anebo těžkou nebo hlubokou mentální retardaci
charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu). Příspěvek jí nebyl
přiznán, jelikož nesplnila podmínky dle § 9 zákona č. 329/2011 Sb. Polemika se
skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí, rovněž nemůže
přípustnost dovolání založit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v části, ve které dovolatelka namítá, že nalézací a odvolací soud měl
v jejím případě užít § 133a o. s. ř. a přenést tak břemeno důkazní na
žalovanou, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s.
ř., protože žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně, přičemž vždy může být dán pouze jeden z předpokladů přípustnosti
dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně
uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně
musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud
odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné, což není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu