30 Cdo 2274/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobců a) J. M., b) J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) O.
M.,
2) Z. C., 3) J. C., 4) A. Č., 5) M. Č., 6) P. S., 7) I. S., 8) S. K., 9) J.
K., zastoupeným I. Č., 10) V. Š., zastoupenému advokátem, 11) Z. Š.,
zastoupené I. Č., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 11 C 99/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. prosince 2008, č.j. 18 Co
414/2008-579, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit 10) žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a ostatními žalovanými nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil v meritorním výroku I. rozsudek
Okresního soudu v Pardubicích (dále též „okresní soud“) ze dne 30. května
2008, č.j. 11 C 99/99-515, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali
určení, že zůstavitelka V. M., byla ke dni své smrti vlastnicí pozemků, které
odvolací soud ve výroku svého rozsudku specifikoval. Dále odvolací soud
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů a že žalobci jsou povinni rovným dílem nahradit České republice na
účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 27.568,- Kč do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud při svém rozhodování – jak se
podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – vyšel ze skutkových
zjištění učiněných okresním soudem, na které pro stručnost odkázal. Neztotožnil
se však již s právním posouzením věci okresním soudem, když s přihlédnutím k
citované judikatuře Nejvyššího soudu České republiky dospěl k právnímu závěru,
že žalobci v této věci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
pokud tvrdí převzetí předmětných pozemků státem na základě neplatných kupních
smluv v letech 1973 a 1983 mezi jejich matkou jako prodávající a státem jako
kupujícím. Žalobcům nic nebránilo, aby v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též
„zákon o půdě“), uplatnili v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání
předmětných pozemků z důvodu jejich převzetí státem bez právního důvodu (§ 6
odst. 1 písm. p/), jímž se rozumí i převzetí na základě právního důvodu sice
existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozují podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci se
neztotožňují se závěry odvolacího soudu, že jim nic nebránilo, aby v souladu se
zákonem o půdě uplatnili v zákonem stanovené lhůtě podle této restituční normy
svůj nárok na vydání předmětných pozemků z důvodů jejich převzetí státem bez
právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) cit. zák., jímž se rozumí i
převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého
vyvolat zamýšlené právní důsledky. Žalobci mají za to, že podle restitučních
předpisů se nemohli s odkazem na citované zákonné ustanovení domáhat vydání
nemovitostí po zemřelé matce. Pozemky, které jsou předmětem žaloby, nabyl stát
na základě uzavřených kupních smluv s jejich matkou V. M. dne 1. listopadu 1973
a dne 6. června 1983. Tyto uzavřené kupní smlouvy byly registrovány tehdejším
státním notářstvím a vlastnictví státu bylo zapsáno podle těchto kupních smluv
v příslušné evidenci nemovitostí. Žalobci původně uplatnili svůj nárok s
odkazem na zákon o půdě, avšak k výzvě Okresního úřadu v P., Pozemkového úřadu,
nebyli schopni prokázat, že je naplněn restituční titul, tj. že kupní smlouvy
byly jejich matkou V. M. uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci jsou si vědomi ustálené judikatury vyšších soudů i Ústavního soudu ČR,
že případným podáním určovací žaloby o určení vlastnictví nelze obcházet
restituční právní předpisy, pokud bylo, nebo je možno podle restitučních
právních norem nároky ohledně vlastnictví uplatnit. V případě podané žaloby
tomu však tak není. Žalobci se nemohli domoci svých práv podle restitučních
předpisů (protože nemohli prokázat restituční titul, tj. že jejich matka při
uzavření kupních smluv jednala v tísni a k jejich uzavření došlo za nápadně
nevýhodných podmínek) a nezbylo jim, než se domáhat ochrany vlastnického práva
podle obecných předpisů podáním žaloby na určení vlastnictví. Žalobci odkazují
na závěry znaleckých posudků, které byly v řízení před soudem vypracovány, a z
nichž vyplývá, že matka žalobců uzavřela kupní smlouvy v duševní poruše, která
ji činila k těmto právním úkonům nezpůsobilou. S ohledem na absolutní
neplatnost právních úkonů jejich matky při uzavření kupní smlouvy jsou uzavřené
kupní smlouvy absolutně neplatné a na základě těchto kupních smluv nemohlo
dojít k přechodu vlastnického práva k pozemkům, které byly předmětem kupních
smluv na kupujícího a kupující nemohl převést, byť části takto neplatně
nabytých pozemků, na žalované 2) až 11). Neobstojí ani právní názor odvolacího
soudu, že případná otázka vlastnictví k pozemkům, které jsou předmětem žaloby,
měla být řešena v dědickém řízení po zemřelé matce žalobců s odkazem na
ustanovení § 18 tehdy platného notářského řádu. V dědickém řízení nemohli
žalobci prokázat, že jejich matka ke dni smrti byla vlastnicí pozemků, které
jsou předmětem žaloby.
Žalobci se nemohou ztotožnit ani se závěry odvolacího
soudu, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení s odkazem na
§ 80 písm. c) o.s.ř. Teprve po té, co by byli žalobci v této věci úspěšní, se
mohou domáhat dodatečného projednání dědictví na základě pravomocného
rozhodnutí v této věci. Současně pouze takové rozhodnutí může být pro
katastrální úřad podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Žalobci se neztotožňují ani se závěry odvolacího soudu, že by
event. bylo namístě zabývat se v dané věci námitkou vydržení vlastnického práva
žalovanými. Jednak první žalovaný nikdy absolutní neplatnost právního úkonu
právní předchůdkyně žalobců vlastnictví k pozemkům na základě uzavřených
kupních smluv nenabyl, nemohl tedy práva k těmto pozemkům platně převést na
další osoby, a jednak žalobci se domáhají určení vlastnictví ke dni úmrtí své
matky – zůstavitelky, tedy k datu, ke kterému nelze vydržením vlastnického
práva argumentovat. Z vyložených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřil prostřednictvím svého advokáta pouze 10)
žalovaný, který odmítl žalobci uplatněnou dovolací argumentaci. Zdůraznil, že
hlavním důvodem, ze kterého odvolací soud vycházel při změně rozsudku
nalézacího soudu, byla skutečnost, že nárok oprávněných osob měl být řešen v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a v souladu se zákonem o
půdě, pokud jde zejména o argumentaci rozhodnutím velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince
2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Mimo to argumentuje i jím namítaným
nedostatkem naléhavého právního zájmu
na určení, a to ve vztahu k uplatněnému vydržení a délce doby, která uplynula
od podpisu smluv V. M., což bylo žalobcům známo, do její smrti, případně do
uplatnění jejích nároků. Žalovaný dále zdůrazňuje, že délka doby, po kterou je
uplatňováno ze strany žalobců jejich právo, jej významně poškozuje v možnostech
nakládat s jeho majetkem. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání žalobců
odmítl jako zjevně nedůvodné.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009)
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále již „o.s.ř.“).
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, které
bylo podáno včas a obsahuje způsobilý dovolací důvod, je sice ve smyslu § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není však důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobci podanou žalobou u okresního soudu zprvu
domáhali určení neplatnosti shora cit. kupních smluv a posléze určení, že
jejich právní předchůdkyně V. M. byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných
pozemků. Ze spisového materiálu ovšem také vyplývá, že v době tohoto soudního
řízení probíhalo pod sp. zn. PÚ 6693/92 rovněž restituční řízení, které
zaktivizovali u bývalého Okresního úřadu v P., okresního pozemkového úřadu
žalobci, a jehož předmětem bylo žalobci uplatnění restitučního nároku k
předmětným a posléze žalobou dotčeným pozemkům, resp. k poskytnutí náhradních
pozemků. Z návrhového petitu restitučního podání žalobců tedy vyplývá, že
(citováno): „Oprávnění J. a J. M. uplatňují nároky dle zákona č. 229/91 Sb. z
titulu uzavřené kupní smlouvy původní vlastnicí v tísni a vyvlastnění bez
vyplacené náhrady přidělením náhradních pozemků ve stejné výměře a za podmínek
§ 11/2 zák. č. 229/91 Sb.“ (viz kopie podání žalobců na č.l. 26-28). Jestliže
za této situace se žalobci posléze domáhali v soudním řízení určení
vlastnického práva jejich právní předchůdkyně k předmětným nemovitostem ke dni
jejího úmrtí, jednalo se o typický případ, na který zcela doléhají právní
závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, jež odvolací
soud ve svém rozsudku cituje, a z nichž také při rozsouzení této věci správně
vychází. Vzhledem k preciznosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu proto zcela postačí odkázat na právní závěry v něm obsažené,
neboť dovolací soud by musel v zásadě jen opakovat právně relevantní závěry
judikatorně ustálené rozhodovací praxe, na kterou odvolací soud ve svém
rozsudku pečlivě odkazuje či v relevantních částech cituje. K dovolací
argumentaci, že žalobci nebyli schopni v restitučním řízení prokázat naplnění
restitučního titulu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě
(tj. uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), možno
uvést, že případné pochybnosti osob domáhajících se restituce stran prokázání,
resp. osvědčení restitučního titulu, nemohou pochopitelně vést k závěru, že v
případě neprokázání restitučního titulu lze se in eventum ještě domáhat soudní
ochrany a tím de facto obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, které
prostřednictvím speciálních právních norem reglementuje právní vztahy, resp.
zčásti řeší negativní důsledky státní ingerence v rozhodném období v oblasti
vlastnictví pozemků a jiného zemědělského majetku, ale také garantuje (princip
právní jistoty), že oprávněné osoby, které v daném restitučním režimu uplatnily
své nároky, nemohou se současně či kdykoli po té domáhat týchž nároků v soudním
řízení s odkazem na obecnou právní úpravy. Protože ostatní dovolací argumentace
žalobců byla z právě uvedeného důvodu konzumována, není zapotřebí se s ní již
vypořádávat.
Z vyloženého je zřejmé, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se
žalobcům nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu. Protože pak nebyl zjištěn ani žádný případ eventuální vady ve smyslu §
242 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podané
dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
zamítl, aniž k projednání dovolání nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
V dovolacím řízení vznikly 10) žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování (vyjádření k
dovolání)
ve výši 10.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. , v platném znění), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,-
Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který 10)
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu