30 Cdo 2283/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. S., proti
žalované JUDr. P. S., advokátce, správkyni konkursní podstaty úpadce \"A.\",
společnost s ručením omezeným, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 124/98, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 10 Co 889/2001- 71, t
a k t o :
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
určil, že žalobkyně je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 30. dubna 2002, č. j. 10 Co
889/2001-71, pro opožděnost odmítl odvolání proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně (§ 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu - dále jen
\"o. s. ř.\") a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyšel především ze závěru, že dne
23. srpna 1999 došlo s přihlédnutím k ustanovení § 14 odst. 1 písm. c)
zákona č. 238/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k přerušení
řízení v označené věci. Poté, co se soud prvního stupně dozvěděl o prohlášení
konkursu na původně žalovaného, doručil dne 12. prosince 1999 rozsudek soudu
prvního stupně správkyni konkursní podstaty JUDr. P. S. Ta přípisem došlým dne
20. prosince 1999 soudu sdělila, že řízení považuje za přerušené a nenavrhuje
jeho pokračování. Návrh na pokračování v řízení podle ustanovení § 14
odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání učinila podáním došlým soudu
prvního stupně dne 2. května 2000 žalobkyně s tím, že má naléhavý právní zájem
na věci. Okresní soud v Ostravě podání žalobkyně spolu s
rozsudkem ve věci samé č. j. 25 C 124/98-49 doručil správkyni konkursní
podstaty JUDr. P. S., která reagovala podáním došlým soudu dne 24. července
2000. Zde sdělila, že zapsala předmět sporu do konkursní podstaty a vyzvala
žalobkyni k podání excindační žaloby podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a
vyrovnání, což žalobkyně učinila. Vyslovila též názor, že v řízení není možno k
návrhu žalobkyně pokračovat. Soud prvního stupně správkyni konkursní podstaty
sdělil (sdělení doručeno dne 17. května 2001), že v řízení pokračuje v
souladu s § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání.
Správkyně konkursní podstaty na toto sdělení soudu reagovala v patnáctidenní
lhůtě podáním odvolání. Toto odvolání soud druhého stupně posoudil jako
opožděné s odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu
a vyrovnání. Pokud pak žalobkyně podala návrh na pokračování v (takto
přerušeném) řízení, doručením tohoto návrhu, byl soud oprávněn v řízení
pokračovat a provádět potřebné procesní úkony. Soud prvního stupně dne 24.
července 2000 doručil správkyni konkursní podstaty návrh na pokračování řízení
a spolu s tímto návrhem jí doručil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Tímto doručením začala běžet odvolatelce patnáctidenní odvolací lhůta. Ta
uplynula v úterý dne 8. srpna 2000. Správkyně konkursní podstaty však podala
odvolání až dne 21. května 2001, a tedy opožděně.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 7. října 2002.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala správkyně konkursní
podstaty úpadce \"A.\", společnost s ručením omezeným, dne 17. října 2002
dovolání. Uvedla, že krajský soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání,
přičemž jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a toto rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř.). Dovolatelka především připomíná, že odvolací soud ve svém rozhodnutí
vyslovuje názor, že momentem doručení návrhu na pokračování v
řízení ze strany žalobkyně skončilo přerušení předmětného řízení, k němuž došlo
ze zákona prohlášením konkursu u původně žalované obchodní společnosti a soud
byl tedy oprávněn pokračovat v řízení a provádět potřebné procesní úkony.
Tím, že doručil žalované dne 24. července 2000 rozsudek soudu prvního stupně a
návrh na pokračování v řízení, počala žalované běžet lhůta k podání odvolání.
S tímto právním názorem však dovolatelka nesouhlasí.
Žalovaná k doručenému návrhu na pokračování v přerušeném řízení podala dne 24.
července 2000 vyjádření v tom smyslu, že nesouhlasí s pokračováním v řízení.
Následně přípisem ze dne 8. ledna 2001, doručeným žalované dne 16. května 2001,
bylo soudem sděleno, že pokračuje v řízení. Žalovaná pak ve lhůtě patnácti
dnů od doručení (tohoto) oznámení podala příslušné odvolání. Podle názoru
dovolatelky jí tak počala lhůta pro podání odvolání běžet ode dne doručení
oznámení soudu o pokračování v řízení, a nikoliv vlastním doručením
rozsudku. Z tohoto důvodu dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
nesprávné. Dovolatelka dále nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně po
prohlášení konkursu na původně žalovanou obchodní společnost, neboť soud i poté
ještě ve věci jednal.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl
novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj.
přede dnem 1. ledna 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo rozhodnutí soudu druhého stupně
vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, když
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno před nabytím účinnosti zmíněné
novely o. s. ř. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud České republiky, jako
soud dovolací, věc projednal a rozhodl též podle znění tohoto procesního
předpisu účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), mající právnické vzdělání (§ 241 odst. 1
a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s.
ř. Poté se zabýval přípustností dovolání se závěrem, že dovolání tohoto
účastníka řízení je přípustné ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.
s. ř.
Jak již bylo uvedeno, dovolání žalované vychází z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když odvolacímu soudu vytýká, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Povinností dovolacího soudu však
bylo nejprve s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno
některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotná dovolatelka ve svém
dovolání však takovouto možnost výslovně neuvádí, přičemž ani z obsahu spisu,
resp. ani z napadeného rozhodnutí se takováto případná vada nepodává.
Za již konstatované existence přípustnosti dovolání žalované poté dovolací
soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout mimo jiné i k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ani těmito vadami však napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno.
Pokud se týče výtky vztahující se k otázce posouzení běhu odvolací lhůty proti
rozsudku soudu prvního stupně, pak ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších změn a
doplňků má prohlášení konkursu mimo jiné za následek, že řízení o nárocích,
které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují,
ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o
řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí, přičemž s
výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v
konkursu (§ 20 cit. zákona), lze v řízení pokračovat na návrh správce,
popřípadě ostatních účastníků řízení, a správce se (tak) stává účastníkem
řízení místo úpadce.
Z uvedeného je zřejmé, že jedním z účinků prohlášení konkursu je, že
řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo, které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem
je úpadce, se (až na zákonem stanovené výjimky) přerušují. Obecně pak platí, že
v takto přerušeném řízení lze dále pokračovat, pokud to navrhne správce
konkursní podstaty, popřípadě tak učiní ostatní účastníci řízení. V takovém
případě se správce konkursní podstaty stává účastníkem řízení místo úpadce.
Dále je nutno uvážit, že správce konkursní podstaty se účastníkem řízení,
které se prohlášením konkursu na majetek dlužníka přerušuje, v němž však lze
na návrh k tomu oprávněné osoby pokračovat ve smyslu výše citovaného
ustanovení, stává (namísto úpadce) dnem, kdy soudu došel návrh na pokračování v
řízení - tedy nikoliv např. dnem přerušení řízení.
V posuzovaném případě - jak již správně konstatoval odvolací
soud v napadeném rozhodnutí - bylo řízení v označené
věci podle uváděného ustanovení přerušeno dne 23. srpna 1999, takže k jeho
pokračování mohlo dojít pouze k návrhu správce konkursní podstaty nebo
ostatních účastníků řízení. Po dobu přerušení řízení neběžely lhůty - tedy
nepočala běžet ani odvolací lhůta. Žalobkyně pak podáním došlým soudu prvního
stupně dne 2. května 2000 učinila návrh na pokračování v tomto řízení ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Tím se správkyně konkursní
podstaty stala namísto původně žalované obchodní společnosti účastníkem daného
řízení se všemi procesními právy a povinnostmi. Současně podáním zmíněného
návrhu žalobkyně na pokračování v tomto řízení (až dosud přerušeného ze
zákona), se otevřela ve smyslu zmiňovaného ustanovení možnost v tomto řízení
pokračovat (aniž by o tom bylo třeba vydávat zvláštní rozhodnutí). Soud
prvního stupně pak skutečně v řízení pokračoval procesními úkony, kdy správkyni
konkursní podstaty doručil dne 24. července 2000 jednak již
konstatovaný návrh žalobkyně na pokračování v přerušeném
řízení, jednak rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 1999, č. j. 25 C
124/98-49, obsahující náležité poučení o možnosti odvolání a o odvolací lhůtě.
Správkyně konkursní podstaty - nynější žalovaná - tak byla soudem
informována o všech rozhodných okolnostech významných pro její
případné rozhodnutí podat ve věci odvolání. Tj. jde o vědomost, že žalobkyně
podala návrh na pokračování v tomto dosud přerušeném řízení, čím došlo ze
zákona k pokračování v něm s tím, že se tato správkyně stala účastníkem řízení
namísto dosud žalované obchodní společnosti a současně jí byl doručen rozsudek
soudu prvního stupně s příslušným poučením o odvolání.
Jestliže však žalovaná své odvolání podala až výrazně po uplynutí odvolací
lhůty, počítané od zmíněného doručení prvoinstančního rozsudku, pak jsou úvahy
odvolacího soudu obsažené v napadeném rozhodnutí správné a podané dovolání není
způsobilé je zpochybnit. S ohledem na opožděnost odvolání se tak odvolací soud
nemohl zabývat případnými nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně a za
popsaného stavu se jimi nemůže věnovat ani soud dovolací.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je
třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky
proto podané dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o. s.
ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a §
151 odst. l věta první o. s. ř., když žalovaná neměla se svým dovoláním
úspěch, avšak žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu