30 Cdo 2293/2025-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. F., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 164/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2025, č. j. 14 Co 72/2025-89,
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2024, č. j. 43 C 164/2023-72, se zastavuje.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Blansku ve věci sp. zn. 5 C 175/2007, který měl spočívat ve ztrátě žalobcova souboru pohlednic poskytnutých tomuto soudu jako důkazní materiál.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2024, č. j. 43 C 164/2023-72, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 9. 2021 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
8. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, je vadné, neboť žalobce ve vztahu k nim nevymezuje žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Posuzované dovolání ve zbylé části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. Co se týče přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., žalobce v bodě III dovolání pouze uvedl, že mu není jasné, „proč by měl soudu dokazovat něco, o čem ho jiný soud informoval a o čem měly rozhodující soudy nejlepší důkazy a domnívá se, že dosud rozhodující soudy věc nesprávně právně posoudily a odchýlily od rozhodovací praxe“. Dále v bodě III dovolání žalobce uvádí: „Pokud je si žalobce vědom, soudní řízení vychází ze zásady, že věci obecně známé není třeba dokazovat a ani uvádět! Pokud by platil opak, každé soudní řízení by se změnilo v nekonečný řetězec dokazování zcela banálních věcí! Žalobce se domnívá, že je to druhá věc, ve které se dosud rozhodující soudy na nesprávně právně posoudily a odchýlily se od běžné rozhodovací praxe.“ Žalobce však ve svém dovolání nespecifikoval, zda se měly soudy odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího či jiného soudu, potažmo ani nespecifikoval judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Pokud se žalobce domníval, že odvolací soud danou právní otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle něj odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
11. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
12. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“
13. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
14. Pokud pak žalobce v části VI. dovolání odůvodnil dovolání tím, že „soudy dosud ‚vyřešené‘ právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, tak jednak nespecifikoval, jakých konkrétních právních otázek se tyto předpoklady přípustnosti dovolání mají týkat, a ve vztahu k požadavku na „jiné posouzení“ dovolacím soudem neupřesnil, od jaké konkrétní své dřívější rozhodovací praxe se má dovolací soud odchýlit. Předpoklad přípustnosti dovolání zakotvený v § 237 o. s. ř. totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve zbylé části odmítl, neboť v rozsahu napadení rozsudku odvolacího soudu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu