USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobce J. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou,
advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Štěchovice 1356/12, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zaplacení částky 4 273 382 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 23 C 81/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. 55 Co 271/2018-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu
a náhrady majetkové újmy, kdy obě měly vzniknout jako důsledek nesprávného
úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v souvislosti s trestním řízením,
které bylo vedeno u Policie České republiky pod sp. zn.
KRPZ-6857-29/TČ-2011-150871-PMI a následně po podání obžaloby u Okresního soudu
v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 191/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12.
6. 2018, č. j. 23 C 81/2018-26, zastavil řízení podle § 9 odst. 1 zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to z
důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu, ke kterému byl žalobce vyzván
usnesením soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 23 C 81/2018-25, když toto usnesení
bylo žalobci doručeno dne 3. 5. 2018 prostřednictvím datové schránky jeho
právního zástupce, lhůta k zaplacení soudního poplatku tak žalobci marně
uplynula skončením dne 18. 5. 2018 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
(dále jen „ZoSP“), v § 9 odst. 4 písm. c) stanoví, že soud řízení nezastaví,
je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout
újma. Poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odst. 1 a 2 sdělí soudu
okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují a doloží, že by bez své viny nemohl
poplatek dosud zaplatit. Tato výjimka se dle něj však nevztahuje na daný
případ, kdy žalobce osvědčil skutečnosti o tom, proč uhradil poplatek opožděně,
až po uplynutí zákonné lhůty. Jestliže tak své pochybení napravil až po
uplynutí lhůty stanovené v souladu s § 9 odst. 1 ZoSP, odvolací soud nemohl k
uhrazenému poplatku po marném uplynutí lhůty přihlížet. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I (dle obsahu však nikoliv co
do potvrzení výroku II soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení) napadl
žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud
postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel považuje „za otázku zásadního právního významu posouzení situace, kdy
osoba povinná k úhradě soudního poplatku učiní vše, aby poplatek byl uhrazen ve
lhůtě stanovené, nicméně vinou přepravce k doručení zaplacené částky nedojde“,
přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „byť je mu známa judikatura
Nejvyššího soudu zastávající názor, že za den úhrady se považuje až den
připsání částky na účet soudu, má za to, že tento názor by měl být revidován v
návaznosti na situace, kdy poplatník složí částku v dostatečném předstihu tak,
aby byla ve stanovené lhůtě na účet soudu připsána, ale závadou v doručení se
tak nestane.“
Uvedená otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť
dovolací soud na základě argumentace dovolatele neshledává důvod revidovat
(postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) dosavadní rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu, dle které nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou
povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7
odst.
1 ZoSP), a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou
mu určil (§ 9 odst. 1, 2 ZoSP), je lhůta zachována jen, když předepsaná částka
- ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu - je
nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod
číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Není totiž bez významu, že dovolateli dodatečně určená lhůta k zaplacení
soudního poplatku je sama o sobě již určitým beneficiem. Ústavní soud v řadě
svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS
1335/18, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18; rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz) zdůraznil, že poplatková povinnost je
jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně
splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v
dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení
logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2041/2019). Proto také
dovolací soud neshledává jako rozhodnou okolnost pro změnu své judikatury ani
dovolatelem tvrzenou závadu v doručení platby. Výběr způsobu placení (převodem
na účet, platba v hotovosti na soudě, využití poštovních služeb), určení osoby
provádějící platbu a zejména stanovení dne platby soudního poplatku v časovém
rámci dodatečné lhůty je záležitostí plátce (zde žalobce). Odvolací soud také
nezjistil žádnou okolnost, která by ukazovala na závadu v přijetí platby ze
strany soudu, a dovolatel ani takovou skutečnost v dovolání netvrdil. Vzhledem
k výše uvedenému dovolací soud uzavírá, že tato otázka tak přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nad rámec řečeného (pro vysvětlení dovolateli, jenž také poukazuje v dovolání
na skutečnost, že jeho matka, kterou pověřil zaplacením soudního poplatku na
poště, má 83 let) dovolací soud odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu,
který ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2774/19, učinil
závěr, že „je na stěžovateli, případně jeho právním zástupci, aby zajistil, že
v dodatečně určené patnáctidenní lhůtě bude soudní poplatek uhrazen řádně …
stěžovatel nepostupoval v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy
právo náleží bdělým, a tím, že nechal třetí osobu, aby za něj zaplatila soudní
poplatek za odvolání, a poté si neověřil, zda skutečně k včasnému a řádnému
zaplacení došlo, si sám způsobil jím naříkané důsledky. Tato skutečnost je o to
více zarážející za situace, kdy je zastoupen právním profesionálem.“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.