30 Cdo 2305/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 C 125/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147, se zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Co
88/2006-147, ve výroku II. ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, a ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbývající části se dovolání žalovaného odmítá.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v uvedení
nepravdivých údajů v článku „Co vadí ODS na K.?“, uveřejněném v deníku M. f. D.
dne 24. listopadu 2000, a to: „že (žalobce) získal od P. P. A. za necelých
třináct milionů, ačkoli tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně
zadlužil“ a dále nepravdivými údaji uveřejněnými v pořadu F. dne 5. srpna 2002,
ve kterém zaznělo: „tuto pohledávku, kterou v rámci vyčištění spořitelny
dostala K. b., dnes je to Č. k. a., odkoupí Městská část za 13 milionů. To bylo
velice ušlechtilé...., aby to prodali té městské části v rámci záchrany
fenoménu A., v rámci záchrany toho objektu. A ta Městská část to obratem prodá
za stejné peníze tomu člověku, který v té společnosti způsobil onen, onu
pohledávku 113 milionů. Což je včetně penále, tedy úvěr včetně penále“.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 176/2004-73,
zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. března 2004, č.j.
32 C 125/2002-41, a věc mu vrátil k provedení dalšího dokazování. Poté Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 32 C 125/2002-129,
výrokem I. opětovně zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že
žalobce zadlužil P. A.s v P., výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný na
vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistil v deníku M. f. D.
uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H. za to, že jsem o něm v
tomto deníku dne 24. 11. 2000 nepravdivě uvedl, že v minulosti P. A. velmi
výrazně zadlužil. J. K.“ Výrokem III. zamítl žalobu, podle které je žalovaný
povinen na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku omluvit se v
Č. t. ve vysílání bezprostředně před uvedením pořadu „U., k.“ v přímém přenosu
nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto textem.“Já, J. K., omlouvám se tímto
panu P. H. za to, že jsem o něm v pořadu F. dne 5. 8. 2002 nepravdivě uvedl,
že ve společnosti provozující P. A. v P. způsobil pohledávku 113 milionů
korun“. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu
nemajetkové újmy 400.000,- Kč podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
o.z.) a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11násl. o.z. a dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku M. f.
D. byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma.
Soud dále dovodil, že z obsahu reportáže uveřejněné v pořadu F. vyplynulo, že
se v ní žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v tomto rozsahu i účel
pronesené kritiky byl v obecném zájmu, nikoli ve snaze poškodit žalobce. V této
souvislosti vzal za prokázané, že žalobce vstoupil do Ž. d. a h. a., spol.s
r.o. dnem 15. dubna 1997, tedy až poté, co tato společnost získala (podle
úvěrové smlouvy ze dne 4. února 1993, ve znění pozdějších dodatků) úvěr ve výši
64,000.000,- Kč. Společnost úvěr od počátku nesplácela. Žalobce zpočátku této
společnosti pomáhal a sponzoroval ji, a teprve později do ni vstoupil. K řešení
(finančních obtíží) společnosti došlo až smlouvou o postoupení pohledávky od
Č. s., a.s. ze dne 6. dubna 2000 na Městskou část P., přičemž žalobce byl v
tomto období zastupitelem a jeho spolustraníci tuto variantu řešení prosadili v
zastupitelstvu. Šlo v zásadě o politické rozhodnutí podmíněné snahou o
záchranu fenoménu paláce A. Žalobce působil více než tři roky jako společník ve
společnosti, která nesplácela úvěr, přičemž dlužná částka se z původních 64
milionů korun zvýšila (v zásadě) na dvojnásobek, tedy na 113 milionů korun.
Proto, pokud žalovaný uvedl o žalobci, že „způsobil onu pohledávku 113
milionů“, pak se nejedná o nepravdivou informaci. Žalovaný v uvedeném pořadu
netvrdil, že by žalobce smlouvu o úvěru uzavíral, takže datum uzavření úvěrové
smlouvy není relevantní. Žalovaný kritizoval postup radnice, která odkoupila
pohledávku a obratem převedla nemovitost, na které vázla zástava za
pohledávkou, na osobu, která působila ve společnosti, která nesplácením úvěru
zavinila vznik tak vysoké pohledávky, přičemž žalobce byl v té době
zastupitelem této městské části. Účastníci sporu byly a jsou politiky, žalovaný
se vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v této souvislosti mluvil o žalobci,
který byl účasten na kritizovaném jednání.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č.
1 Co 88/2006-147, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce
zadlužil P. A. v P. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen
1/ na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku M.
f. D. uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H. za to, že jsem o něm
nepravdivě uvedl, že v minulosti P. A. velmi výrazně zadlužil. J. K.“
2/ na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku se omluvit v Č.
t. ve vysílání - bezprostředně před uvedením pořadu „U., k.“ v přímém přenosu
nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto textem:“Já, J. K., omlouvám se tímto
panu P. H., za to, že jsem o něm v pořadu F. dne 5.8.2002 nepravdivě uvedl, že
ve společnosti provozující P. A. v P. způsobil pohledávku 113 milionů korun“;
jinak rozsudek ve věci samé potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že
pravdivost uvedených skutkových tvrzení musí prokázat žalovaný, avšak ten své
důkazní břemeno neunesl. Konstatoval, že žalobce v době uzavírání úvěrové
smlouvy v roce 1993 nebyl jednatelem ani společníkem Ž. d. a h. a., spol. s
r.o. Jejím společníkem se stal až v roce 1997 poté, co byl úvěr poskytnut.
Obchodní vedení společnosti náleží podle § 134 obchodního zákoníku (dále jen
„o.z.“) jednateli a má-li společnost více jednatelů, pak rozhoduje většina
jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Jestliže žalobce nebyl
jednatelem, mohl společnost řídit toliko nepřímo prostřednictvím účasti na
valné hromadě a na rozhodování valné hromady (§ 125 obch. zák.) apod. Tvrzení
žalovaného, že žalobce způsobil pohledávku 113 milionů, soud označil za
nepravdivé a jako takové způsobilé zasáhnout do cti žalobce chráněné čl. 10
Listiny základních práv a svobod a ustanovením § 11 o.z. Jako přiměřený
prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu soud dovodil formu omluvy uvedené
ve výroku rozhodnutí. Naopak neshledal předpoklady pro přiznání náhrady
nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 o.z., poněvadž žalobce
neprokázal, že by v důsledku předmětných tvrzení došlo ve značné míře ke
snížení jeho vážnosti a důstojnosti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 7. prosince 2006
a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 8. prosince 2007
včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání fakticky vychází z
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud posoudil postavení žalobce v
obchodní společnosti v rozporu s hmotným právem. Ustanovení § 122 obch. zák.
stanovuje, že společníci vykonávají svá práva týkající se řízení společnosti a
kontroly její činnosti na valné hromadě v rozsahu a způsobem uvedeným ve
společenské smlouvě, popř. ve stanovách. Společníci mají zejména právo
požadovat od jednatelů společnosti informace o záležitostech společnosti a
nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje nebo k tomu
zmocnit auditora či daňového poradce. V § 125 obch. zák. se pak uvádí, že valná
hromada je nejvyšším orgánem společnosti, do jejíž působnosti mimo jiné patří
schvalování řádné, mimořádné a konsolidované a v případech stanovených zákonem
i mezitímní účetní závěrky, rozdělení zisku a úhrady ztrát apod. Z toho
jednoznačně vyplývá, že žalobce vstupem do společnosti měl veškerá práva, ale i
povinnosti vyvést tuto společnost z dluhů a pokud tak neučinil, odpovídal za
vzniklou situaci. Z tohoto pohledu pak je zřejmé, že výroky žalovaného se
nemohly žalobce dotknout, neboť nebyly nepravdivé. Žalobce současně neprokázal,
že by výroky žalovaného jakýmkoliv způsobem poškodily jeho podnikatelskou nebo
politickou kariéru. I přes tuto situaci byl zvolen do zastupitelstva Městské
části P. i do zastupitelstva H. m. P. U článku z M. f. D. ze dne 24. listopadu
2000 nadepsaného „Co vadí ODS na K.?“ žalobce neprokázal, že původcem
označeného článku a tím i zásahu je žalovaný. Předmětem pořadu F. byla reportáž
zabývající se P. A., v němž se vyjadřovali radní MČ P., tiskový mluvčí, člen
zastupitelstva a žalobce, resp. společnost Ž. s.r.o., označovaná v pořadu jako
dlužník. Žalobce není v pořadu jmenován, ale z kontextu to vyplývá a je zřejmé,
že je zároveň zastupitelem a statutárním zástupcem a společníkem uvedené
společnosti, která P. A. vlastní. Výkon práva kritiky žalovaného jako politika
ve vztahu k další veřejně vystupující osobě, zastupiteli i politikovi, nemůže
být neoprávněným zásahem, ledaže by byl nepřiměřený okolnostem, což nebylo
zjištěno. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se skutkovými zjištěními
provedenými soudem prvního stupně. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 14. března 2007. Uvedl, že
dovolání žalovaného je formálně i obsahově vadné a nepřípustné. Navrhl, aby je
dovolací soud odmítl, resp. zamítl.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
jeho přípustnosti.
Dovolatel v dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky napadeného rozsudku.
Fakticky tak napadá též výrok I., kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení,
že žalobce zadlužil P. A. v P. a řízení v tomto rozsahu zastavil; napaden byl i
výrok II. v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen,
pokud jím byla žaloba zčásti zamítnuta.
Pokud se týče výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je proti němu dovolání
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jak vyplývá z obsahu
spisu i z napadeného rozhodnutí, odvolací soud v tomto případě rozhodoval podle
ustanovení
§ 222a odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce v této části vzal žalobu zpět, s
čímž žalovaný vyslovil souhlas. V dovolání pak dovolatel neuvádí nic, co by
správnost tohoto rozhodnutí zpochybňovalo. Proto bylo dovolání v této části
zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Pokud byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích,
žalovaný není k podání dovolání legitimován (§ 240 odst. 1 o.s.ř), neboť mu tak
nebyla způsobena jakákoliv újma na jeho právech. V této části proto bylo
dovolání odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. b)
o.s.ř.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném výroku
ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl
k závěru, že v této části není uvedené rozhodnutí správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však zjištěny nebyly.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm.
b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O
ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů předmětnou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z.,
podle jehož prvního odstavce má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Bylo již uvedeno, že soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí vzal
skutečnost, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku
M. f. D. byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma; v reportáži
uveřejněné v pořadu F. se pak žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v
tomto rozsahu i účel pronesené kritiky byl v obecném zájmu. Pokud odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a žalovanému uložil povinnost
žalobci se omluvit, přiléhavě připomněl, že bylo nutno vážit mezi hodnotícími
soudy, jejichž pravdivostní hodnotu v podstatě dokazovat nelze a mezi fakty –
tvrzeními o skutečnostech, jejichž pravdivost či nepravdivost je podstatným
kritériem pro posouzení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu
osobnosti. Dále konstatoval, že při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně
vycházel ze skutkových zjištění tohoto soudu učiněných z jím provedených důkazů
s tím, že však nesdílí jeho právní závěry, na jejichž základě Městský soud v
Praze žalobu v celém rozsahu zamítl. Zde je však odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu zjevně nekonzistentní.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem. Současně vedle vymezení zásahem dotčeného subjektu všeobecného
osobnostního práva je nezbytným předpokladem identifikace subjektu
občanskoprávních sankcí podle § 13 o.z., tj. původce neoprávněného zásahu.
Je zřejmé, že odvolací soud tuto zásadu plně nedocenil, pokud především dovodil
odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v
souvislosti s článkem publikovaným v deníku M. f. D. dne 24. listopadu 2000 pod
názvem „Co vadí ODS na K.?“, aniž se vypořádal s tím, že fakticky převzal již
zmíněný skutkový závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by
původcem tohoto neoprávněného zásahu byl právě žalovaný. Za tohoto stavu
odvolací soud pominul, že v tomto případě schází jeden z předpokladů
odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud žaloba směřuje proti
žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný.
Ve vztahu k tvrzením žalovaného proneseným v pořadu F. dne 5. srpna 2002 je
třeba poukázat na skutečnost, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy
jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku
republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či
hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany obsahová omezení,
ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li publikovaný názor z
mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí
tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla
ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS
359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str.
367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen
\"Listina\") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej
nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9,
C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána
přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a
to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění
nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla
neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\"
To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti
sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele
práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat
neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy,
jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou
intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského
soudu
pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny
její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné
zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako
jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí
nejen pro \"informace\" nebo \"myšlenky\", přijímané příznivě či považované za
neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či
znepokojují.
Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými
zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými
právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve
smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10
Listiny.
Při střetu obou zmiňovaných základních práv, která stojí na stejné
úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu
pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem
druhým. Je proto třeba
na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok
dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané
osoby, či zda je dané situaci přiměřený. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že
každé zjednodušení či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace
odpovídalo pravdě (analogicky srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS
156/99). To platí mimo jiné v případě kritiky pronášené politikem ve vztahu k
druhému politikovi v rámci politické soutěže v případech veřejného zájmu, jak
tomu bylo – na což ostatně kladl důraz soud prvního stupně – i v souzeném
případě. Naproti tomu odvolací soud se v zásadě zaměřil pouze na rigorózní
posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která ve zmiňované obchodní
společnosti způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v úvahu širší
souvislosti tohoto případu, který uvedenou kritiku vyvolaly, stejně jako možný
podíl žalobce na posuzované situaci.
Z práva na ochranu osobnosti samozřejmě nejsou vyloučeni ani politikové
a ostatní veřejně činné, resp. veřejnosti známé osoby. Měřítka posouzení
skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí
v porovnání
s ostatními fyzickými osobami. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na
veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod
kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní, avšak např. i
soukromý život apod. a současně je hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, jejíž
činnost se dotýká záležitostí, které lze chápat jako veřejné. Na tyto osoby
jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být
informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to
jak např. z hlediska její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních
předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů apod. Prezentace
těchto údajů a jejich případná kritika proto musí souviset s veřejnou činností,
kterou daná osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřetelně patrné, že odvolací soud
z uvedených právních zásad při svém rozhodování důsledně a beze zbytku
nevycházel. Nelze jej proto pokládat v posuzovaném výroku za správný (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) tak toto rozhodnutí v uvedené části a v souvisejících výrocích o
náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil uvedenému soudu v tomto rozsahu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí
o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu