30 Cdo 2306/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. l.
B., 2) R. H., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn.
32 C 136/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 6. dubna 2004, č.j. 1 Co 310/2003-248, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č.j. 1 Co
310/2003-248, potvrdil v napadených výrocích ve věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2002,
č.j. 32 C 136/99-214, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala
vůči první žalované jednak určení, že tato neoprávněně zasáhla do práva
žalobkyně na ochranu osobnosti (výrok I.), jednak provedení opravy ve zdravotní
dokumentaci žalobkyně (výrok II.) a dále náhrady nemajetkové újmy v penězích
(výrok III.), a jíž se dále domáhala vůči druhému žalovanému určení, že tento
neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně na ochranu osobnosti (výrok IV.) a dále
omluvy v souvislosti s výroky druhého žalovaného
na adresu žalobkyně( výrok V.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud věc posoudil s odkazem na ustanovení § 11 a § 13 občanského
zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně, který ve vztahu k první žalované na základě výsledků
dokazování dovodil neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv
žalobkyně a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně
způsobem svého chování, přednášením svého příběhu, jak na K. p. v., tak v
psychiatrické léčebně, zapříčinila, že její chování bylo posuzováno jak laiky,
tak odborníky jako duševní onemocnění. Odvolací soud se dále ztotožnil se
zjištěním soudu prvního stupně, pokud tento dovodil, že podání návrhu na
detenční řízení a poskytnutí informací soudu tak, jak byly v té době první
žalované známé a které se na základě hodnocení lékařů provedeného podle
tehdejšího stavu žalobkyně jevily jako nejpravděpodobnější, nemohlo být
neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobkyně, přičemž formulace uvedená v
odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, které nelze v tomto řízení
přezkoumávat, sama o sobě není důkazem nepřiměřenosti postupu první žalované.
Nad rámec tohoto zjištění soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že
jestliže první žalovaná oznámila nedobrovolný vstup žalobkyně do P. l. v B.
věcně a místně příslušnému soudu, jímž je Obvodní soud pro Prahu 8, plnila tak
povinnost vyplývající z ustanovení § 191a odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“). Věcí uvedeného soudu bylo, aby na základě příslušných
důkazů posoudil, zda jsou dány zákonné důvody k převzetí žalobkyně do ústavu,
což našlo výraz v usnesení ze dne 12.3.1998, sp. zn. L 92/98. Z uvedeného
vyplývá, že ve svých důsledcích nelze v tomto řízení hodnotit informace, které
první žalovaná poskytla
pro účely detenčního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
L 92/98. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhala, aby první žalované bylo
uloženo provést opravu v její zdravotnické dokumentaci, je třeba poukázat na
ustanovení § 67b odst. 4 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů, týkající se možnosti provést opravu ve zdravotnické
dokumentaci. I podle názoru odvolacího soudu jakékoliv zásahy do zdravotnické
dokumentace, jak dovodil i soud prvního stupně, však do pravomoci soudu
nenáleží. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že první žalovaná
opravila zápis ohledně pobytu žalobkyně jak
na diagnostický a zároveň i léčebný. Dále dal odvolací soud za pravdu soudu
prvního stupně, pokud dovodil, že rozdíl mezi léčebným pobytem a diagnostickým
pobytem v rozsahu přibližně tří týdnů v P. l. v B. nepovažoval
za objektivně způsobilý zasáhnout do občanskoprávní sféry žalobkyně, a to
zejména proto, že první žalovaná tuto informaci nikde nezveřejnila a zaslala ji
pouze příslušným lékařům a že to byla sama žalobkyně, která uvedené informace
předala svým známým a následně i sdělovacím prostředkům. Odvolací soud ve
vztahu k první žalované uzavřel, že žalobkyně, na níž spočívalo důkazní
břemeno, neprokázala, že ze strany první žalované došlo k neoprávněnému zásahu
do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z., a proto
soud prvního stupně nepochybil, když žalobu
ve vztahu k první žalované v celém rozsahu zamítl.
Ve vztahu k druhému žalovanému odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně
rovněž nepochybil, pokud pro nedostatek tzv. pasivní legitimace žalobu vůči
tomuto žalovanému zamítl. Ten, jak bylo v řízení prokázáno, je v zaměstnaneckém
poměru ke K. p. v. Proto s ohledem na analogické použití ustanovení § 420
odst. 2 o.z. není dána jeho věcná pasivní legitimace ve věci a v důsledku toho
jeho odpovědnost podle ustanovení § 13 o.z. Vybočení z jeho činnosti, které by
zakládalo jeho přímou odpovědnost, ani podle názoru odvolacího soudu nelze
dovodit, neboť Záchrannou službu h. m. P. přivolal na základě pokynů členů K.
p. v. z titulu funkce jejího tajemníka v rámci plnění svých pracovních
povinností.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. května 2004, přičemž
zástupci žalobkyně bylo doručeno 20. května téhož roku.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne
19. července 2004 včasné dovolání. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí je
přípustné
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má po právní stránce zásadní
význam. Uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 24la odst. 2 písm. b)
o.s.ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Ve vztahu k první žalované dovolatelka namítá nesprávnost právního názoru
odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že v řízení o ochranu osobnosti nelze
přezkoumávat usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 vydané v detenčním řízení a
nelze v tomto řízení ani hodnotit informace, které žalovaná poskytla soudu pro
účely detenčního řízení. Žalobkyně má za to, že není možno ukončení detenčního
řízení pojímat jako právní překážku vylučující možnost hodnotit postup žalované
z hlediska naplnění znaků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně v
rámci řízení
o ochranu osobnosti, a to tím spíše, že detenční řízení je řízením specifickým,
vedeným soudem podle zvláštních ustanovení občanského soudního řádu,
vylučujících provádění obsáhlejšího dokazování. Ve vztahu k druhému žalovanému
namítá žalobkyně nesprávnost právního závěru soudu o neexistenci pasivní
legitimace na straně druhého žalovaného. Žalobkyně namítá, že podle právní
teorie i soudní praxe je předpokladem analogického použití ustanovení § 420
odst. 2 o.z. to, že činnost pracovníka nepostrádá místní, časový a věcný vztah
k činnosti právnické osoby. V jednání žalovaného,
ve kterém žalobkyně shledává neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, však
nelze takový věcný vztah dovodit. V daném případě pak nejsou splněny podmínky
pro analogické použití ustanovení § 420 odst. 2 o.z. Z výše uvedených důvodů
žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo žalovanými podáno případné vyjádření.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť odvolací soud
takto fakticky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek
téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde tedy o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud
buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže
sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom
nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Musí tak být
ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde především o
zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo
naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly
s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba
právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na
ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo
dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto
(morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Odvolací soud v posuzované věci při svém rozhodování vycházel z výkladu
ustanovení § 11 násl. o.z. (zde zejména § 13 tohoto zákona), když žalobkyně se
domáhala přisouzení morální i finanční satisfakce v souvislosti s tvrzeným
zásahem
do jejího práva na ochranu osobnosti.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako
jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit
respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde
mimo jiné o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14
Listiny základních práv a svobod.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost sankcí podle ustanovení
§ 13 o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu
pouze
u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem,
které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným
zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním
právem, t.j.
s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se
případně mohou i zdánlivě jevit jako odporující objektivnímu právu, není je
možno hodnotit jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících
neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež
vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících
porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních
veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách
anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde
je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem. Pokud tak nejsou
překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo
1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným jen za
předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Je nepochybné, že o takovouto licenci nepůjde tam, kde by
se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby
dopustil excesu.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku
posuzoval souladně s vyloženým názorem. Je patrné, že k zásahu do osobnostních
práv žalobkyně došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem,
resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Je pak zřejmé, že odvolací
soud věc samu posuzoval zcela v souladu s četnou a ustálenou judikaturou
vztahující se k této otázce. V řízení nebylo prokázáno a ani ve své podstatě
prokazováno, že by žalovaná v tomto případě nepřípustně vykročila z mezí této
licence. Jestliže tak nebyl zásah
do osobnostních práv žalobkyně seznán jako neoprávněný, pak této skutečnosti
odpovídal i výsledek sporu o žalobkyní podané žalobě.
Napadené rozhodnutí, pokud se vztahuje k první žalované, proto nemá v tomto
případě charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Obdobné lze konstatovat i u výroku, který se týká druhého žalovaného, pokud
soud v tomto případě mimo jiné analogicky přihlédl k ustanovení § 420 odst. 2
o.z. při úvaze o možném subjektu, který by byl odpovědný za tvrzený zásah do
osobnostních práv žalobkyně (zde lze srovnat např. výklad této problematiky
obsažený v publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol. - Ochrana osobnosti podle
občanského práva, Linde Praha 2004, str. 167).
Pro úplnost je nutno konstatovat, že výtky obsažené v dovolání žalobkyně,
jestliže se též zabývají skutkovými okolnostmi případu, tím v zásadě směřují k
naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Ten však z
hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. není uplatnitelný.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož
zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za
situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu