30 Cdo 2309/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. L. W.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 974.021,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 149/96, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.5.1999, č. j. 20 Co 150/99, 22 Co
151/99 - 74, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1999, č. j. 20 Co
150/99, 22 Co 151/99-74 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se žaloba ohledně částky 439.948, 73 Kč zamítá, zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 7. 1998, č.j. 14 C
149/96-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 752.006,- Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně od 27. 3. 1997 do zaplacení, to
vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Ohledně částky 193.728,- Kč s 26 %
úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 1997 byla žaloba zamítnuta a žalovanému byla
uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 60.443,60 Kč.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, č.j. 14 C 149/96-66, zamítl návrh,
aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 28.287,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 26 % ročně od 27.3.1997 do zaplacení.
Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně o zjištění, že žalovaný převzal
dohodou ze dne 11. 10. 1991, uzavřenou se žalobkyní za I. P., závazek vůči
žalobkyni vyplývající z kupní smlouvy ze dne 9. 10. 1991. Touto smlouvou
prodala žalobkyně I. P. dům čp. 1133 v P., a pozemkové parcely č. 2093 a 2094,
zapsané na listu vlastnictví pro k.ú. P., za kupní cenu ve výši 3,010.000,- Kč.
Z toho částka 1,210.000,- Kč byla zaplacena v hotovosti při podpisu smlouvy a
částka 1,800.000,- Kč měla být zaplacena v případě, pokud nejdéle do dvou let
od registrace smlouvy (t.j. od 30.10.1991) nebude uzavřena smlouva o zřízení
věcného břemene doživotního bydlení v jedné bytové jednotce na úrovni první
kategorie o velikosti minimálně 70 m čtverečních ve prospěch osob žalobkyní
určených. Smlouva o zřízení věcného břemene uzavřena nebyla, žalovaný dlužnou
částku více než dva roky po stanovené lhůtě nezaplatil. Domáhala se tedy
žalobkyně jejího zaplacení žalobou, přičemž zároveň požadovala úrok z prodlení
za dobu ode dne splatnosti, t.j. od 31.10.1993 do zaplacení. V průběhu řízení
žalovaný uhradil žalobkyni částku 1.800.000,- Kč převodem z účtu, aniž přitom
určil, zda plní na dlužnou jistinu nebo na její příslušenství. Žalobkyně
použila uvedenou částku na úhradu úroku z prodlení, který ke dni zaplacení
činil 974.021,- Kč a zbytek ve výši 825.979,- Kč započetla na úhradu jistiny. Z
toho důvodu vzala svůj návrh částečně zpět co do částky 825.979,- Kč a nadále
požadovala zaplacení částky 974.021,- Kč s úrokem z prodlení od 27. 3. 1997 do
zaplacení. Soud proto řízení o částce 825.979,- Kč zastavil.
Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce započtení vznesené žalovaným, který
namítal, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o započtení, na jejímž základě
poskytl žalobkyni částku 439.948,- Kč. Podle této dohody oba účastníci
souhlasili se započtením "nájemného za poskytnuté ubytování" do částky
plynoucího úroku z prodlení v souvislosti se zaplacením částky 1,800.000,- Kč,
přičemž zmíněná částka byla hrazena žalovaným na účet žalobkyně. Předmětná
částka byla totiž žalobkyni uhrazena společností F. R., a. s., kde je žalovaný
předsedou představenstva, takže započtení není možné, neboť zde není shoda v
osobě věřitele a dlužníka.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.5.1999 č. j. 22
Co 150/99, 22 Co 151/99-74 rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího
rozsudku změnil v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně částky
439.848,73 Kč zamítl, jinak tento výrok co do částky 312.057,27 Kč potvrdil.
Dále v napadeném vyhovujícím výroku ohledně úroku z prodlení ve výši 26 % ročně
od 27. 3. 1997 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu
prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, zrušil a věc vrátil v uvedeném
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
žalovaný prokazatelně žalobkyni uhradil částku 439.948,73 Kč, neboť ani
žalobkyně tuto skutečnost nezpochybnila. K tvrzení žalobkyně, že tato částka
byla poukázána jinou osobou než žalovaným, doplnil odvolací soud dokazování a
zjistil, že stejným plátcem, t.j.F. R., a.s., byla žalobkyni zaplacena i částka
1.800.000,- Kč, přičemž toto plnění žalobkyně nijak nezpochybňovala, přijala je
a započetla na předmětnou pohledávku. Přitom žalobkyně věrohodně nevysvětlila,
proč platbu ve výši 1.800.000,- Kč přijala a započetla na předmětnou
pohledávku, platbu ve výši 439.948,73 Kč však nikoliv, i když obě pocházely od
stejného plátce. Existenci jiného závazkového vztahu žalobkyně v průběhu řízení
neprokázala ani netvrdila, proto odvolací soud považoval za nadbytečné
provádění dalších důkazů. Na základě uvedených skutečností odvolací soud žalobu
ohledně částky 439.948,73 Kč zamítl. Výrok soudu prvního stupně o příslušenství
pohledávky odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně z toho
důvodu, že příslušenství pohledávky nebylo řádně žalováno.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze v jeho části, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně v tom, že ohledně částky 439.948,73 Kč byla
žaloba zamítnuta, podala žalobkyně (dále jen dovolatelka) včasné dovolání, v
němž projevila nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (§ 241
odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a vytkla mu
nesprávnou aplikaci ustanovení § 580 obč. zák., přičemž však z obsahu jejího
dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř. ), že fakticky namítla i dovolací důvod
ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy napadené
rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka
jednak namítla, že v daném případě chybí pro možnost aplikace ustanovení § 580
obč. zák. základní náležitost, a to vzájemnost pohledávek, neboť musí jít vždy
o závazky mezi týmiž subjekty. Aby mohla být pohledávka započtena, muselo by
dojít k převzetí dluhu za žalovaného subjektem, který za něj plnil. Tuto
skutečnost však žalovaný v řízení nezmínil ani ji neprokázal. Dovolatelka dále
uvedla, že nebyla povinna zdůvodňovat svou neochotu započíst částku 439.948,73
Kč vůči žalovanému, neboť převzetí dluhu nebylo žalovaným v řízení uvedeno.
Nesouhlasila s tvrzením, že důvodem předmětné platby nebyl žádný závazkový
vztah mezi žalobkyní a společností F. R., a.s., naopak, takový vztah v
minulosti podle ní existoval a zmíněné platby proto měly svůj právní základ
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 2 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě dle
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., že splňuje obsahové i formální požadavky
ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., přičemž fakticky vychází z dovolacích důvodů
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., se dovolací soud nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání, protože podle ustanovení § 236 odst. 1
o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., protože
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné.
Dovolatelka vytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu vady dle ustanovení §
241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., t.j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dle ustanovení §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Předmětem sporu v dané věci je posouzení otázky, zda platbu žalovaného ve výši
439.948,73 Kč bylo v daném případě možno započíst na jeho dluh vůči žalobkyni,
tedy zda se jednalo o vzájemnou pohledávku věřitele a dlužníka ve smyslu
ustanovení § 580 obč. zák., a zda byly splněny zákonné podmínky pro započtení
takovéto pohledávky. Je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů se s touto
otázkou spolehlivě nevypořádaly. Soud prvního stupně se v otázce započtení
vzájemných pohledávek ztotožnil se stanoviskem žalobkyně, podle kterého v daném
případě není dána totožnost v osobě dlužníka a věřitele a další dokazování v
tomto směru neprováděl. Odvolací soud se touto otázkou zabýval podrobněji,
provedeným dokazováním zjistil, že předmětná částka 439.948,73 Kč byla uhrazena
stejným plátcem jako původně žalovaná částka 1.800.000,- Kč, přičemž toto
původní plnění žalobkyně nijak nezpochybňovala. Na základě toho učinil závěr,
že platbu ve výši 439.948,73 Kč lze považovat za úhradu dlužné částky
žalovaného vůči žalobkyni, aniž by dále objasňoval právní důvod zmíněného
plnění žalovaného vůči žalobkyni. Podle názoru dovolacího soudu je v
přezkoumávané věci naplněn dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř. Skutkové zjištění totiž nemá oporu v provedeném dokazování za situace,
vzal-li soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly,
případně naopak, pominul-li ty rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány. Musí ovšem jít o taková skutková zjištění, která jsou
rozhodná pro právní posouzení věci z hlediska hmotného práva, kterým je v
přezkoumávaném případě ustanovení § 580 a násl. obč. zák. Z provedeného
dokazování nevyplývá, jaký byl důvod peněžitého plnění společnosti F. R., a.s.,
pokud jde o platbu ve výši 439.948,73 Kč na účet žalobkyně, zda mezi touto
společností a žalobkyní existoval nějaký jiný závazkový vztah, na základě
kterého bylo žalovaným plněno, zda se jednalo o pohledávku vhodnou k započtení,
jak tvrdí žalovaný či nikoliv. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti nebyly v
dosavadním řízení jednoznačně prokázány, není možno učinit zcela přesvědčivý
závěr o existenci nároku žalobkyně na úhradu žalované dlužné částky a o
započtení žalovaným namítané částky.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací,
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v dovoláním dotčené části zrušil dle § 243b odst. 1 a 2 o.s. ř. a
vrátil věc v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude
tento soud postupovat v souladu s ustanovením § 243d o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová