30 Cdo 2345/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce J. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. U., a 2) J. V.,
o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 22/2002,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince
2004, č. j. 1 Co 76/2004-78, takto:
Dovolání proti rozsudku vrchního soudu, pokud jím byl rozsudek krajského soudu
zrušen a řízení zastaveno (výrok I.), se zamítá, jinak (výroky II. a III.) se
odmítá.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. října 2002, č. j. 24 C 22/2002-332,
zamítl návrh na uložení povinnosti 1. žalovanému zaslat žalobci omluvný dopis
ve znění ve výroku uvedeném (výrok I.a), zamítl návrh na uložení povinnosti
2. žalované zaslat žalobci omluvný dopis ve znění ve výroku uvedeném (výrok
II.a), zamítl žalobu, aby každému z žalovaných bylo uloženo zaplatit žalobci po
částce 10.000,- Kč (výroky I.b a II.b), a žalovaným nepřiznal náhradu nákladů
řízení (výroky I.c a II.c). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že není
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu, spočívající buď v porušení či jen v ohrožení osobnosti žalobce ve smyslu
§ 11 a § 13 obč. zák. Žalobce totiž nemůže prokázat, že by některý ze
žalovaných zveřejnil obsah zpráv o jeho vyšetření, což by podle názoru soudu
„byla skutečnost, která by odůvodňovala zásah žalovaných do osobnostních práv
žalobce vzhledem k zásadě lékařské mlčenlivosti.“ Navíc nelze pominout, že to
byl žalobce, jenž obsah zpráv vypracovaných žalovanými, kteří tím pouze plnili
svou povinnost, sám zveřejnil.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek krajského soudu v napadené části v odstavcích I.b a II.b výroku zrušil
a řízení v této části zastavil (výrok I.). V další napadené části odstavce I.a
a odst. II.a výroku rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok II.). Současně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok III.).
Vrchní soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně na základě jím
zjištěného skutkového stavu. Z něj vyplývá, že žalovaní provedli ve prospěch
žalobce posudkovou činnost v souladu s ustanovením § 21 zákona č. 20/1966 Sb.
Šlo tedy o činnost v oblasti tzv. zákonné licence a bylo na žalobci, aby
prokázal, že oba vypracované posudky jsou nesprávné a nepravdivé. Takový důkaz
žalobce nepodal a ani jej přes veškerá procesní poučení soudu nenavrhl. Je
proto správný závěr soudu prvního stupně, že neprokázal neoprávněný zásah
žalovaných do svých osobnostních práv. Soudu prvního stupně nad tento rámec
přisvědčil, že není splněna ani zákonná podmínka snížení vážnosti a důstojnosti
žalobce ve společnosti, tedy veřejně, neboť žádný z žalovaných veřejnost s
obsahem posudků neseznamoval.
Žalobce v podaném dovolání, jehož přípustnost, pokud směřuje do výroku I.,
spatřuje v ust. § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a pokud směřuje do výroku II., v
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jež podává s odůvodněním, že řízení bylo
stiženo vadou
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., vytýká soudům obou stupňů, že jimi
nebylo provedeno doplnění řízení jím navrženými listinnými důkazy, které podle
jeho názoru měly jednoznačně prokázat, že byl ve stavu způsobilém k držení
zbrojního průkazu a střelných zbraní. Domáhá se zrušení rozsudků soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc
projednal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že
dovolání – s výjimkou té části, jež směřuje proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, proti
němuž je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není důvodné –
směřuje jinak proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Odvolací soud výrok o zrušení jím označených výroků rozsudku soudu prvního
stupně a o zastavení řízení odůvodnil žalobcovým zpětvzetím žaloby v tomto
rozsahu v odvolacím řízení. Tuto skutečnost, podávající se z obsahu spisu,
dovolatel ve svém dovolání nikterak nezpochybňuje a ani dovolání v tomto směru
neodůvodňuje. Naopak, ve svém podání ze dne 5. 2. 2004, označeném jako
dovolání, v závěru uvádí, že se domáhá vrácení soudního poplatku týkajícího se
výroků rozsudku (okresního soudu) I.b a II.b, neboť zpětvzetí žaloby v této
části uvedl již v odvolání. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže rozsudek
soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil (srov. § 222a
odst. 1 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro
rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít
po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s
důvody, uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno na závěru, že
žalobce neprokázal neoprávněný zásah žalovaných do svých osobnostních práv, ani
snížení své vážnosti a důstojnosti ve společnosti ve smyslu § 11 a § 13 obč.
zák. Dovolací soud neshledává důvod se od tohoto právního názoru odchýlit;
dovolatel ostatně v podaném dovolání žádnou právní otázku ve shora vyloženém
smyslu ani neformuluje. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že
nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav a tvrdí, že z
provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně. Ve skutečnosti tedy
dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění,
nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek odvolacího
soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Námitky proti skutkovým závěrům a
neúplnosti skutkových zjištění totiž nejsou námitkami proti právnímu posouzení
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění
dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) se týkají postupu soudu při zjišťování
skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Při dovolacím přezkumu pak nelze přihlížet ani k dalším namítaným vadám řízení
(§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), jímž je rovněž vyhrazen dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a které rovněž samy o sobě přípustnost dovolání
podle
§ 237 odst. 1 o.s.ř. nezakládají.
Z vyložených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní
stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustnost dovolání proti tomuto výroku,
který má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), podle § 237 odst. 1 o.s.ř.
dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě
přípustné ani podle § 238,
§ 238a a § 239 o.s.ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných
ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srv. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).
Z vyloženého vyplývá, že dovolání žalobce směřující do výroků odvolacího soudu
o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení není důvodné, jinak
směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 2 část věty před
středníkem zamítl, jinak je podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek řízení
na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu