30 Cdo 2351/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce - Obec P. proti
žalovanému C. P. - M., a.s., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 239/97, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2000, č.j. 51 Co 605/99 - 37, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března
2000, č.j. 51 Co 605/99 - 37, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s upřesněním, že nemovitosti jsou zapsány na LV č. 879 v katastrálním
území Š. s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Vyslovil konečně, že zamítá návrh na připuštění dovolání (proti tomuto
svému rozhodnutí).
Odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil, že
cukrovarnický průmysl, s.p., který byl založen ke dni 1.ledna 1989 rozhodnutím
Ministerstva zemědělství a výživy ČSR, byl zrušen rozhodnutím Ministerstva
zemědělství ČR ze dne 29. března 1991 bez likvidace ke dni 31. března
1991 a jeho veškerý majetek, včetně pozemků, k nimž měl zrušený státní podnik
právo hospodaření, byl vložen do akciové společnosti C. P. - M. Odvolací soud
zdůraznil, že se tak stalo před účinností zákona č. 172/1991 Sb., která nastala
dne 14. května 1991. Proto pokud by k uvedenému datu byly v žalobě uvedené
pozemky ve vlastnictví státu a současně se jednalo o nezastavěné pozemky, které
byly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví obce ve smyslu ustanovení § 2
odst. 1 písm. a) citovaného zákona, bylo by došlo ke dni 24. května 1991 k
přechodu vlastnictví na žalobce ze zákona, pokud by tomu nebránila jiná
ustanovení uvedeného zákona. Odvolací soud však uzavřel, že z důkazů
provedených před soudem prvního stupně je zřejmé, že ke dni účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. nebyly v žalobě označené pozemky ve vlastnictví státu, neboť ten
je vložil do zmíněné akciové společnosti. Proto nemohly ze zákona přejít do
vlastnictví žalobce.
Výrok podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\")
odvolací soud odůvodnil tím, že dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí neřeší
otázku zásadního právního významu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. června 2000.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 24. července
dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Jako
dovolací důvody uvádí naplnění ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Dovolatel toto své dovolací stanovisko konkretizuje tím, že jestliže stát bez
dalšího převzal sporem dotčený \"historický majetek\" Obce P. a pak výkon držby
tohoto majetku prováděl prostřednictvím jiných právních subjektů, aniž by tento
majetek jakýmkoliv zákonem předpokládaným způsobem Obci P. odňal, zůstal tento
majetek po celou dobu po 31. prosinci 1949 ve vlastnictví žalobce.
Nepřetržitost existence vlastnického práva žalobce k pozemkům, které byly
předmětem sporu dovolatel dovozuje ze skutečnosti, že Obec P. je právním
nástupcem Obce P. Žalobce - dovolatel je proto nepřetržitým vlastníkem sporných
nemovitostí, a to bez ohledu na zákonnou úpravu podle zákona č. 172/1991 Sb.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Toto dovolání žalobce není přípustné.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. (o čemž bude
učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek
odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému
rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož
zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel
případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§ 238 odst. 1 o.s.ř.).
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku
dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalobcem v tomto směru podaný
návrh dokonce výslovně zamítl.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde
je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení § 239 svěřuje
odvolacímu, ale i dovolacímu soudu oprávnění založit, resp. v případě § 239
odst. 2 o.s.ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že
zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci
posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení.
Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto
způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení
závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které
se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se
současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se
vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich právní dopad je
třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především
tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud
sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného
předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se
dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že
dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za
podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba
považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení
věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice
správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá (a dovolatel to
ani sám případně netvrdí), že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný
právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení. Sám pak za základ řešení
daného sporu ve své žalobě označil zákon č. 172/1991 Sb.,o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Dovolací soud má pak zato, že z
napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně v této
souvislosti dostal do interpretačních obtíží při aplikaci zmíněného
zákona. Jak vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku, odvolací
soud při právním posouzení věci exponoval právně standardním způsobem na věc
dopadající ustanovení zmíněného předpisu. S přihlédnutím k obsahu dovolání je
třeba zdůraznit skutečnost, že skutečně dovoláním napadené rozhodnutí není
možno posuzovat jako rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního
významu. Nadto ani sám dovolatel nenaznačuje jakoukoliv zásadnější právní
otázku, která by při rozhodování soudů z takovéhoto pohledu činila obtíže.
Nelze tudíž dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze
naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.,
totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, t.j. rozhodnutí řešící především doposud spornou zásadní
právní otázku.
To pak odůvodňuje související závěr, že v tomto smyslu soud druhého stupně též
nejen, že nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání,
ale nejsou zde dány ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené
věci založil podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. sám dovolací soud.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno
některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje,
že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není
založena ani z tohoto důvodu.
Konečně na závěr je nutno zmínit, že podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v
dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento
poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo výše uvedeno - též
naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v
posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2
téhož zákona. Ze spisu nebyl zjištěn žádný z případů přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho
přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1
písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného
rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151
odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková