U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Libuší Betášovou, advokátkou se
sídlem v Broumově, Máchova 187, proti žalované Exekutorské komoře České
republiky, IČO 709 40 517, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, o ochranu
osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 118/2015, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2017,
č.j. 22 Co 401/2016-90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. srpna 2016, č.j. 16 C 118/2015-71, postupem podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro nezaplacení soudního poplatku za
žalobu zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované
náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. ledna
2017, č.j. 22 Co 401/2016-90, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že žalobce byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, výzvě včas (a
ani později) nevyhověl a o následcích případného nezaplacení byl řádně poučen. Důvody pro zastavení řízení podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích tak byly naplněny, aniž by je vylučoval kterýkoli z důvodů uvedených
v § 9 odst. 4 citovaného zákona. Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podal žalobce
(dále též „dovolatel“) dne 3. dubna 2017 dovolání. Dovolání podává proto, že se
domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když má za to, že napadené
rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena a protože právní otázka řešená napadeným
rozhodnutím má být posouzena jinak. V prvé řadě poukazuje na ustanovení § 9
odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích a soudům obou stupňů vytýká, že
se nezabývaly otázkou nebezpečí z prodlení, pouze mechanicky uplatnily pravidlo
vycházející z rozhodovací praxe Ústavního soudu. V další části dovolání se pak
žalobce soustředil na kritiku rozhodnutí, kterým mu nebylo přiznáno osvobození
od soudních poplatků. Požaduje proto, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádal o osvobození od soudních
poplatků za dovolání v plném rozsahu s odůvodněním, že je nemajetný a v dané
věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly
splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí. Uvedeným zásadám podané dovolání nevyhovuje. Žalobce sice oznamuje, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ale ve skutečnosti žádnou
takovou otázku neformuluje.
K námitce, že soudy obou stupňů se nezabývaly existencí z prodlení, dovolací
soud navíc připomíná, že např. již v usnesení ze dne 1. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, vysvětlil, že smyslem ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o
soudních poplatcích je zohlednit situaci, kdy poplatník soudního poplatku je
ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost,
nikoliv situaci, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z
důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od
soudního poplatku za odvolání proti rozsudku již bylo pravomocně rozhodnuto
podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává. Jinak řečeno, ustanovení § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích přiznává
poplatníkovi právo požádat soud, aby pro nezaplacení soudního poplatku
(splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační
stížnosti) řízení nezastavoval [a o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek
rozhodl až v souvislosti s rozhodnutím, jímž se řízení končí (k tomu srovnej §
9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích, jakož i důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1679/2015, a usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. března 2013, sp. zn. 2 As 8/2013)], jen v případech,
kdy poplatník není „bez své viny“ schopen soudní poplatek (ani v soudem
dodatečně určené lhůtě) zaplatit, přičemž současně poplatníku hrozí nebezpečí z
prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. To, že poplatník
nesouhlasí s důvody, pro které mu nebylo přiznáno osvobození od soudních
poplatků, případně že nemá (jako v posuzované věci) žalobou uplatněný nárok za
opodstatněný, však bez dalšího důvodem pro postup podle ustanovení § 9 odst. 4
písm. c) zákona o soudních poplatcích není. Srovnej též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 1424/2017. Dovolání proti výroku II. kterým odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení, žalobce nijak nezdůvodňuje, nehledě k tomu, že
vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není dovolání proti
uvedenému výroku ani objektivně přípustné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 19. prosince 2017