30 Cdo 2361/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně N. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
o udělení azylu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 5 Az 74/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2004, č.j. 6 Azs 47/2003-99, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu v záhlaví uvedeném byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.9.2003, č.j. 5 Az 74/2003-74, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8.8.2002, č.j. OAM-1457/VL-07-P01-2000, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobkyni neuděluje azyl podle § 12, § 13 odst 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., s tím, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování podle § 91 téhož zákona.
Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podala žalobkyně dovolání, jímž se domáhá, aby jí „Nejvyšší soud vyhověl a nepotvrdil rozsudek Nejvyššího správního soudu ... aby přezkoumal celý případ a usnesl se na novém rozsudku.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že žalobkyní podanému dovolání nelze vyhovět.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V této věci ovšem nerozhodoval Nejvyšší správní soud jako odvolací soud, nýbrž jako funkčně příslušný soud k přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaného po řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, účinného od 1.1.2003. Tento zákon upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví (§1 písm. a/).
Od uvedeného data ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud (§ 3 odst. 1 cit. zák.). Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není opravný prostředek přípustný. Tím, že žalobkyně přesto podala dovolání, zcela pominula podmínku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, která
ve správním soudnictví podle citovaného zákona ani jiného zákona není upravena. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Řízení o takovém dovolání, které označenou vadou trpí, proto nelze než podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit (§ 243c o.s.ř.). Povolán k takovému rozhodnutí je Nejvyšší soud, jenž je tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o dovolání příslušným (srov. též rozhodnutí č. 75, ročník 2001, časopisu Soudní judikatura, č. 7, str. 320 a následující).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolací řízení muselo být zastaveno,
na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v daném stádiu řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 146 odst. 2 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Karel Podolka , v.r.
předseda senátu