30 Cdo 2367/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) M. Z., a b) I. Z., zastoupených JUDr. Ivanou Heřmanskou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Tréglova 4/794, proti žalovanému M. M.,
zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 C 386/2000, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. února
2012, č.j. 29 Co 873/2008-454, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Josefa Moravce, advokáta se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19.
Okresní soud v Jablonci na Nisou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. 10. 2006, č.j. 1 C 386/2000-328, určil, že „nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální
pracoviště v Jablonci nad Nisou pro k. ú. M. u J. n. N., obec M., jako objekt
bydlení čp. 15, Č., 1. díl, s pozemkem parc. č. 444-stavební a pozemkem parc. č. 1151-ostatní plocha, manipulační plocha, jsou ve společném vlastnictví
manželů M. Z. a I. Z.“ Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva
ze dne 19. srpna 1996, na základě které měli žalobci převést vlastnické právo k
předmětným nemovitostem na Ing. P. S., je absolutně neplatným právním úkonem,
neboť „vůle žalobců při (u)zavírání kupní smlouvy...nebyla vážná a svobodná: Je
zřejmé, že žalobci v důsledku finanční tísně v souvislosti s jejich podnikáním
uzavřeli smlouvu o půjčce s V. J. již v lednu 1996. Následně však zřejmě i v
důsledku lichvářského úroku, který po nich svědek J. požadoval, se jejich
finanční problémy prohloubily, a žalobci vystavovali na zaplacení dluhu včetně
úroků vlastní směnky. Věřiteli muselo být zřejmé, že žalobci nebudou schopni
svým finančním závazkům dostát, proto původní půjčku 600.000,- Kč rozdělil na
dvě části, přičemž 100.000,- Kč...zajistil nejen novou smlouvou o půjčce a
smlouvou zástavní, ale přímo i kupní smlouvou dne 19. 8. 1996, kde jako
kupující vystupovala osoba jemu blízká – Ing. S. Věřitel tak získal ještě před
splatností půjčky a bez jakékoliv souvislosti se smlouvou o půjčce, možnost
uspokojit se ze zastavené věci ještě před splatností pohledávky...Soud tak
dospěl k závěru, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby
pohledávka kupujícího (zástavního věřitele) byla uspokojena tím, že na něj
resp. na osobu jemu blízkou přejde vlastnictví prodávajícího (zástavního
dlužníka) k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 občanského
zákoníku, shodně též Rc 131/20. Soud tak má za to, že Ing. S. se nestal
vlastníkem uvedených nemovitostí, nýbrž pouze jejich držitelem a pokud někdo
(žalovaný) nabyl nemovitosti od nevlastníka, nestal se vlastníkem. Ani zápis o
vlastnických a jiných věcných právech k nemovitostem podle § 11 z. č. 265/1992
Sb. nemůže prolomit zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám
má.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále
již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. května 2007, č.j. 29 Co 6/2007-349,
změnil rozsudek soudu prvního stupně a předmětnou žalobu zamítl, neboť dospěl k
závěru, že nátlak na žalobce, jenž by ho mohl způsobit nedostatek svobodné
vůle, nebyl prokázán, a rovněž tak tvrzená ústní dohoda o odkládací podmínce. Tento rozsudek byl však k dovolání žalobců rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 16. září 2008,
č.j. 21 Cdo 3997/2007-367, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení mj. s odůvodněním, že předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor s
účelem zákona podle § 39 obč.
zák., kupující se podle ní vlastníkem nestal a
nemohl tedy převést vlastnické právo na žalovaného bez ohledu na to, zda
žalovaný byl při koupi nemovitosti v dobré víře o vlastnictví Ing. S. Odvolací
soud - s ohledem na uvedený závazný právní názor dovolacího soudu – rozsudkem
ze dne 10. února 2009, č.j. 29 Co 873/2008-379, napadený rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Následně proti tomuto rozsudku žalovaným podané dovolání
Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 21 Co 3409/2009-395,
odmítl s odůvodněním, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu se závazným
právním názorem, vyjádřeným v této věci v rozsudku dovolacího soudu ze dne 16. září 2008, č.j. 21 Cdo 3997/2007-367. K podané ústavní stížnosti žalovaným Ústavní soud České republiky (dále již
„Ústavní soud“) nálezem ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, zrušil
posledně označená rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu s tím, že jimi bylo
porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. vyložil:
„27. V projednávané věci obecné soudy přehlédly konkurenci uplatňovaných
základních práv stěžovatele a žalobců – původních vlastníků, soustředily se
výhradně na otázku tzv. propadné zástavy. Klíčovou otázku dobré víry
stěžovatele přitom přešly lakonicky jen odkazem na zásadu, že nikdo nemůže
nabýt od nevlastníka (bod 10 a bod 14). Ústavní stížnost stěžovatele proto činí
důvodnou to, že obecné soudy ve sporu mezi stěžovatelem a žalobci vůbec
nevážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek
stěžovatele vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. To
ostatně obecné soudy uznaly při rozhodování o nákladech řízení (bod 10 a bod
15). Stěžovatel již ve svém vyjádření k žalobě vznesl námitku své dobré víry,
když uvedl, že neměl zájem vstupovat do nejistých obchodních vztahů, neboť
nemovitosti kupoval k bydlení a podnikání s předpokladem investic (bod 8). O
rozsáhlých výdajích, které měl v souvislosti se stavebními pracemi a vybavením
objektu, svědčí ostatně doklady, které stěžovatel obecným soudům předložil (bod
8). Navíc stěžovatel obecné soudy upozornil na to, že kupní smlouvu s převodcem
Ing. S. uzavíral na základě zprostředkování realitní kanceláří ASYX, s.r.o. a
kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku znalce spolupracujícího
s Českou spořitelnou, jejíž zástavní práva vázla na předmětných nemovitostech
(bod 8). Pečlivé přezkoumání stěžovatelovy dobré víry při uzavírání kupní
smlouvy s Ing. S., a to v souvislosti s jejich jednáními s Českou spořitelnou
(bod 8 a 11), v rozhodnutí obecných soudů zcela absentuje. Bylo přitom
povinností soudu zhodnotit naplnění dobré víry stěžovatele s ohledem na všechny
okolnosti případu, zejména vzhledem ke skutečnosti, že na předmětných
nemovitostech vázlo zástavní právo ve prospěch České spořitelny (bod 9), což se
pak odrazilo na jejich (poměrně) nízké ceně, kterou ve svých vyjádřeních
napadali žalobci, neboť na základě jimi předloženého znaleckého posudku měla
být tato podstatně vyšší (viz body 7 a 9).
Obecné soudy se proto budou muset
vypořádat jak svýše uváděnými tvrzeními stěžovatele, tak s námitkami, které
vůči stěžovatelově dobré víře adresovali žalobci (bod 12), a t o i s ohledem na
tvrzenou rizikovost obchodu, které si stěžovatel musel být podle nich vědom
(bod 14). 28. S ohledem na výše řečené ovšem Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že se
obecné soudy důkazně nezabývaly stěžovatelovou dobrou vírou, a to s ohledem na
všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí stěžovatelem (body 7-9). Samozřejmě, že je ani nemohly hodnotit ústavně konformním způsobem ve smyslu
právních závěrů vyplývajících z nálezů Ústavního soudu (bod 22 a 23). Ústavní
soud přitom dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí obecných
soudů. Podstatné pro posouzení dané věci však bude, jak obecné soudy posoudí
důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru stěžovatele při
nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Nebyl-li by stěžovatel v dobré víře,
nebylo by možné jeho vlastnickému právu poskytovat ochranu. Pokud se ale obecné
soudy otázkou dobré víry řádně nezabývaly, nelze jejich skutková zjištění
považovat za ucelená a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž
dospěly, nelze aprobovat. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto
směru naprosto nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná (bod 20). Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a tak
zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.“
Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vázán právním názorem Ústavního soudu a s ohledem na zjištěný
skutkový stav dospěl k závěru, že v daném případě žalobci v průběhu řízení
nezpochybnili tvrzení žalovaného, že o okolnostech zápisu Ing. S. do katastru
nemovitostí a dříve uzavřené kupní smlouvy mezi žalobci a posledně jmenovaným
neměl žádné informace. Ani z obsahu dalších (v odůvodnění rozhodnutí
označených) listin nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by byly způsobilé
zpochybnit platnost kupní smlouvy jako nabývacího titulu Ing. S. a tedy i jeho
vlastnictví k nemovitosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci v
řízení dobrou víru žalovaného o tom, že nemovitosti kupuje od osoby, jež nabyla
vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí na základě platné smlouvy,
nevyvrátili a ani podstatným způsobem nezpochybnili. S ohledem na cit. nález
Ústavního soudu tedy odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního
stupně shora již citovaným způsobem změnit. V rámci odůvodnění výroku o náhradě
nákladů řízení se pak odvolací soud přesto vrátil k meritu věci, a to
následujícím způsobem:
„Přes úspěch ve věci však odvolací soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobci v tomto řízení prokázali, že kupní smlouva, kterou
převedli na právního předchůdce žalovaného Ing. S. a předmětné nemovitosti,
byla neplatná pro rozpor se zákonem, což potvrdil i rozsudek Nejvyššího soudu
ČR, přičemž správnost tohoto závěru nebyla popřena ani nálezem Ústavního soudu
v této věci. Ústavní soud ve svém nálezu prolomil v občanskoprávních vztazích
doposud nepochybně uplatňovaný právní názor, že od osoby, jež se v důsledku
neplatnosti svého nabývacího titulu nestala vlastníkem věci, nelze nabýt
vlastnictví. Dříve vydaný nález, jenž zásadu nemožnosti nabytí vlastnictví od
nevlastníka porušil, se týkal pouze případů, kdy kupní smlouva byla platná, a
původní vlastník od ní dostatečně odstoupil v době, kdy již nabyvatel převedl
vlastnictví na další osobu. Dovozovat vlastnické právo z absolutně neplatného
právního úkonu pro rozpor se zákonem pouze k ochraně dobré víry nabyvatele, již
občanské právo jinak zohledňuje v institutu vydržení práva při splnění podmínky
trvání oprávněné držby po stanovenou dobu, je diskutabilní a může vést naopak k
nespravedlivým a protiústavním dopadům na práva původních vlastníků. Obecné
soudy a tím méně účastníci řízení tedy těžko mohly předvídat možnost ochrany
dobré víry žalovaného postupem, jenž ve svém důsledku zakládá neexistující
vlastnické právo, byť právě v daném případě žalobci jednoznačně poškodili
žalovaného tím, že včas neuplatnili ochranu svého vlastnického práva proti Ing. S., přičemž jimi uváděné důvody jsou pochybné a zejména neovlivnitelné
žalovaným. Nutno také připustit, že žalobci se podle sdělení jejich zástupkyně
dosud zdržují na neznámém místě zřejmě v cizině, takže případný nárok
žalovaného či jeho právního předchůdce na finanční náhradu by byl zjevně
nevymožitelný.
Výsledek řízení ve prospěch žalovaného je však přesto do značné
míry excesem z legitimních očekávání účastníků. V tom odvolací soud spatřuje
důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž procesně úspěšnému žalovanému
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.“
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné odvolání, jehož přípustnost
odvozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) a odst. 3 cit. par. o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Dovolatelé zdůrazňují, že nebyli schopni po třinácti
letech vyhledat důkazy o dobré víře žalovaného a proto se odvolali na obsah
spisu, ze kterého je nepochybné, že celá transakce byla atypická (cena
nemovitostí byla nápadně nízká, vázlo na ní zástavní právo pro pohledávku
banky, vlastníci se měnili téměř po roce). Žalovaný prokazatelně jednal se
zástavním věřitelem. Katastr nemovitostí byl v té době přístupný a kdokoli mohl
nahlédnout do všech listin a vyžádat si jejich opis. Žalovaný tak měl možnost
seznámit se s obsahem zásadních listin, na které v dané věci dovolatelé
poukazovali (kupní smlouva mezi žalobci a Ing. S., zástavní smlouva mezi
žalobci a V. J. obsahující ujednání o půjčce, původní znalecký posudek apod.) a
s ohledem na uvedené skutečnosti měl tuto možnost využít. Z důkazů
vyplývajících ze spisu lze usuzovat na to, že žalovaný vědomě uzavíral rizikový
obchod, kdy nejistota obchodu byla kompenzována výhodnou cenou. Dobrá víra mu
proto nemohla svědčit. Dovolatelé zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu převzatého ze shora označeného nálezu Ústavního soudu, že vlastnické
právo lze nabýt od nevlastníka, je-li „nabyvatel“ v dobré víře. Pokud by tomu
tak bylo, byl by zcela nadbytečný institut vydržení. Uvedený názor zcela
odporuje zavedené judikatuře a základním zásadám římského práva. Rovněž je v
rozporu s pozdějším nálezem Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/11, ve kterém soud implicitně uvádí, že byla-li smlouva o převodu
nemovitostí uzavřená mezi prodávajícím a kupujícím absolutně neplatná, nemohl
se kupující stát vlastníkem nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví
třetí osoby. S uvedeným závěrem Ústavního soudu se odvolací soud nedokázal
srozumitelně vypořádat, když dobrou víru posuzoval podle § 130 odst. 1 obč. zák., využívaje tak institut držby, jejíž smysl přitom prvotně popřel. Požadavek na předložení nových důkazů, jejichž potřeba vyvstala z těžko
předvídatelné změny aplikace občanského zákoníku teprve po deseti letech od
podání žaloby, považují dovolatelé za objektivně nesplnitelný. Listinné důkazy
úředního charakteru jsou skartované a výpovědi svědků by ani nemohly být
věrohodné. Rozsudek odvolacího soudu postavený na důkazní nouzi dovolatelů je v
takovém případě v rozporu se zákonem, neboť porušuje zásadu rovnosti stran.
Z
vyložených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil
rozsudek odvolacího soudu. Žalovaný ve svém písemném vyjádření učiněném prostřednictvím svého advokáta
odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelů a plně se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který se podle jeho názoru řídil
závěry a pokyny Ústavního soudu obsaženými v cit. nálezu. Připomenul, že
Ústavní soud považuje dobrou víru za obecný korektiv v rámci aplikace předpisů
občanského práva. Tato dobrá víra by měla být chráněna s ohledem na principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv. Ústavní soud výslovně dovodil, že
princip dobré víry má být chráněn i proti právu vlastnickému, a to obzvláště za
situace, že tomuto právu nelze přiznat ochranu. Ústavní soud uložil obecným
soudům zkoumat, zda žalovaný byl či nebyl v dobré víře. Podle žalovaného
odvolací soud správně určil, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy byl v
dobré víře. Dobrá víra je univerzální institut vyskytující se na mnoha místech
právního řádu, avšak stále mající týž význam. Odvolací soud na zákonných
ustanoveních pouze demonstruje obsah pojmu dobrá víra a správně dovozuje
presumpci její existence. Podle názoru žalovaného odvolací soud zhodnotil věc
po právní stránce správně s ohledem na dobrou víru žalovaného, jehož právu
poskytl ochranu a neurčil za vlastníky žalobce. Žalovaný rovněž nemá pochybnost
o správnosti skutkových zjištěních odvolacího soudu. Na prvém místě žalovaný
připomíná, že existence jeho dobré víry je soudy konstatována po celou dobu
řízení, aniž by se jakkoli měnil skutkový stav věci a aniž by se objevovaly
nové důkazní návrhy. Kupní cena byla stanovena s odkazem na znalecký posudek
vypracovaný nezávislým znalcem, který nebyl vázaný ani na smluvní strany. Tento
posudek byl přitom podkladem i pro získání úvěru, přičemž žalovaný koupil
nemovitosti za zprostředkování realitní kanceláří. Žalovaný odmítá názor
dovolatelů, že se měl aktivně zajímat o stav listin, které předcházely jím
uzavírané smlouvě, neboť pro jeho dobrou víru byl rozhodující stav zápisu v
katastru nemovitostí. Ústavní soud ve svém nálezu výslovně odmítl, že by snad
osoba měla aktivně dohledávat dokumenty uložené ve sbírce listin a dokonce
zkoumat jejich vzájemné souvislosti; takový požadavek by zdaleka překračoval
rámec standardů pro posuzování dobré víry. Kromě toho žalobci v průběhu řízení
uváděli pro neplatnost původní převodní smlouvy argumenty, které měly původ v
jejich vnitřních předpisech a volních procesech. S tímto se žalovaný z
pochopitelných důvodů ani nemohl seznámit. Argumentace dovolatelů, že se ocitli
v důkazní nouzi, nemůže jít k tíži žalovaného. Závěrem žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání dovolatelů jako nedůvodné odmítl, případně je zamítl a
přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné, že bylo podáno včas, osobami oprávněnými (žalobci)
zastoupenými advokátkou, není však (jak bude rozvedeno níže) důvodné. V posuzované věci odvolací soud rozhodoval v procesní situaci, kdy byl vázán
právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu ze dne 11. května
2011, č.j. II. ÚS 165/11, v němž orgán ochrany ústavnosti mj. vyložil, že
obecné soudy musejí poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře
jednajícím osobám. Ústavní soud totiž – s ohledem na vývoj koncepce ochrany
principu dobré víry ve své judikatuře a s tím související vývoj doktríny o
možnosti nabytí (věci) od nevlastníka – dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto
z jeho obsáhlé argumentace ve vztahu k posuzovanému případu) o možnosti nabytí
vlastnického práva k nemovitosti i od nevlastníka, jednal-li nabyvatel (s
přihlédnutím ke všem okolnostem) v dobré víře. Odvolací soud po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu vyzval dovolatele,
„aby ve lhůtě 15 dnů učinili všechna skutková tvrzení, a to případně i nová,
zda popírají žalovaným tvrzenou dobrou víru o tom, že uzavřel platnou kupní
smlouvu, což v tomto případě znamená zejména, že mu nebyly známy okolnosti
uzavření kupní smlouvy mezi žalobci a Ing. S., které vedly k neplatnosti této
smlouvy.“, a současně je poučil o procesním důsledku při nesplnění této jejich
povinnosti, leč prostřednictvím svých tvrzení a označených důkazů se
dovolatelům – jak je uvedeno v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu – „dobrou víru žalovaného o tom, že nemovitosti kupuje od
osoby, jež nabyla vlastnictví zapsané v katastru nemovitostí na základě platné
smlouvy“ nepodařilo vyvrátit ani podstatným způsobem zpochybnit. Dovolatelé sice v dovolání uplatnili také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. , tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, ovšem učinili tak na podkladě obecného zpochybnění skutkového
závěru, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, se zdůrazněním, že „celá
transakce byla atypická…žalovaný…měl možnost seznámit se s obsahem zásadních
listin…a s ohledem na uvedené skutečnosti měl tuto možnost využít“, takže s
přihlédnutím k těmto skutečnostem „žalovaný vědomě uzavíral rizikový obchod,
kdy nejistota obchodu byla kompenzována výhodnou cenou. Dobrá víra mu proto
nemohla svědčit.“ Na podkladě takto plytké dovolací argumentace lze ovšem stěží
zpochybnit skutkově podložený a v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
následně přesvědčivě zaujatý závěr odvolacího soudu o jednání žalovaného při
koupi předmětných nemovitostí v dobré víře. Odvolací soud se všemi možnými
souvislostmi daného případu, na které dovolatelé v podaném dovolání opětovně
poukazují, zabýval a přesvědčivým způsobem se v odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku s nimi vypořádal, takže v uvedeném směru se dovolatelům správnost
napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto pro stručnost
zcela odkazuje na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
Posledně uvedené v poměrech této věci (fakticky) předznamenalo i nedůvodnost
druhého uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), tj.,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tomuto tak již s
ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11,
ve kterém Ústavní soud zavázal odvolací soud právním názorem (shrnuto z nosných
důvodů nálezu), že jednal-li žalovaný při koupi předmětných nemovitostí v dobré
víře, je nezbytné mu poskytnout ochranu (jeho) vlastnického práva k těmto
nemovitostem. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud uzavřel, že i od nevlastníka
lze nabýt vlastnické právo k (nemovité) věci, pokud nabyvatel jednal v dobré
víře. Poněvadž dobrá víra žalovaného při koupi nemovitostí nebyla v odvolacím
řízení vyvrácena ani zpochybněna, správně odvolací soud respektoval závazný
právní názor Ústavního soudu v jeho vydaném nálezu stran poskytnutí ochrany
vlastnickému právu žalovaného, pokud ten při koupi jednal v dobré víře. Vytknout lze snad odvolacímu soudu, že mu nepříslušelo (byť se tak stalo v
rámci odůvodňování nákladového výroku) kriticky komentovat judikovaný závěr
Ústavního soudu ve světle jeho předchozí judikatury a doktríny. Bylo tomu tak
již z důvodu kasační závaznosti cit. nálezu Ústavního soudu, který např. v
nálezu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. 301/05 (in www.nalus.usoud.cz),
vyložil: „Právní spory a soudní řízení musí být někdy dokončeny a nesmí
pokračovat jako věčný ping-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již v nálezu III. ÚS 425/97 (publ. in Sb. n. u., sv. 10,
str. 285), že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se
nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní
řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným
obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu
Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti
obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Jak nasvědčuje doktrína
formulovaná v nálezu III. ÚS 252/04 o konkurujících úvahách, Ústavní soud
netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je
konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako
orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci
nepodmíněně respektován. Opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního
rozhodování.“
Z uvedeného je zřejmé, že ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu
zpochybněna nebyla. Protože nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatelů podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
dovolatelů bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé
žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení advokátem v dovolacím řízení,
která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,-
Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem včetně náhrady za
daň z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) částku
12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160
odst. 1 o. s. ř. Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný podat návrh
na výkon rozhodnutí (exekuci). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.