30 Cdo 2371/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem v
právní věci žalobců a) Ing. B. A., a b) D. A., , zastoupených JUDr. Vladimírem
Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, Preslova 9, proti
žalovanému Město Klimkovice, IČ: 298051, se sídlem v Klimkovicích, Lidická 1,
zastoupenému JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně,
Divadelní 9, o zaplacení částky 2.564.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 111/95, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2006, č.j. 11 Co
206/2006-317, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2008, č. j.
30 Cdo 2371/2007-375, se v části, v níž je uvedeno datum narození a bydliště
žalobce b), opravuje tak, že správně zní: „narozeného dne, bytem K.“.
Vzhledem k tomu, že v záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11. září 2008, č. j. 30 Cdo 2371/2007-375, došlo ke zjevné nesprávnosti,
spočívající v chybném uvedení data narození a bydliště žalobce b), bylo vydáno
podle § 164 o. s. ř. a § 243c odst. 1 o. s. ř. toto opravné usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. srpna 2000,
č. j. 11 Co 205/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně současně uložil
provedení dalších důkazů.
Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č.j.
7 C 111/95-317, žalovanému uložil povinnost zaplatit každému z žalobců částku
390.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno,
že žalovaný v období od 1. 4. 1993 do 31. 3. 1995, provozoval na pozemcích ve
vlastnictví žalobců skládku pevných domovních odpadů, a to bez jakékoli dohody
se žalobci. Tím došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Soud prvního
stupně na základě znaleckého posudku zjistil, že skládka zabírá z pozemku
žalobců 4 979 m². Dále ustanovil znalce ke zjištění obvyklého (tržního)
nájemného, který je vypočítal v celkové výši 34.850,- Kč. Znalec však současně
uvedl, že neměl možnost vyčíslit cenu obvyklého (tržního) nájemného v daném
případě, kdy na pozemku je provozována skládka někým, kdo není vlastníkem
pozemku. Do obvyklého (tržního nájmu) se musí promítnout výnosnost činnosti,
která je provozována. Tento aspekt tedy nemohl být zohledněn do výše, jakou by
mělo činit nájemné v daném konkrétním případě. Protože se soudu prvního stupně
nepodařilo opatřit další podklady k výpočtu obvyklého nájemného z předmětných
pozemků, vyšel z ustanovení § 136 o.s.ř., podle něhož, lze-li výši nároků
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud
podle své úvahy. Soud prvního stupně v této souvislosti přihlédl ke skutkovým
zjištěním týkajícím se zejména rozlohy pozemků, a k tomu, jakým způsobem byly
pozemky využívány, a k nákladům, které v souvislosti s touto činností byly
vynaloženy žalovaným. Vzal v úvahu též to, jaké byly prokazatelné zisky z
činnosti, ke které byly pozemky využívány, a to, že není možno pominout, v
jakém regionu se předmětná skládka nachází. Dospěl k závěru, že ke všem
zjištěným skutečnostem se mu jeví jako přiměřená částka 1,000.000,- Kč za
bezdůvodné obohacení. Vzhledem k předmětu řízení proto žalobě v plném rozsahu
vyhověl, když předmětem žaloby je nižší částka.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. října 2006, č.j. 11 Co
206/2006-350, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.
\") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, zatímco
podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i
s jeho právním posouzením věci podle ustanovení § 451 násl. občanského zákoníku
(dále jen \"o.z.\") i s aplikací ustanovení § 136 o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení dne 8. ledna 2007 a
téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 5. března 2007 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Připomíná, že původním rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo později
zrušeno odvolacím soudem, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům jiné částky
než v rozsudku z 13. ledna 2005. Pokud poté Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl
o výši bezdůvodného obohacení jinak než v původním rozsudku, byl vázán právním
názorem odvolacího soudu. Pro případ, že se dovolací soud s tímto názorem
neztotožní, má dovolatel za to, že dovolání ve věci je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu má, zda
je možno určit výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení volnou úvahou soudu
podle § 136 o.s.ř. Vytýká, že napadený rozsudek se ztotožnil s nesprávným
určením výše bezdůvodného obohacení soudem prvního stupně, které nemělo oporu v
procesním postupem zjištěných podkladech pro úvahu podle § 136 o.s.ř., zejména
v závěrech znaleckého posudku. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, jak odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí
odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci podáním ze dne 26. dubna 2007. Nesouhlasí
zejména s názorem, že by dovolání ve věci bylo přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že dovolání není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, protože napadené rozhodnutí
nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto,
resp. zamítnuto, a aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§ 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadeným rozsudkem především nebyl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé. Pokud rozsudku soudu
prvního stupně předcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek
téhož soudu, jímž byla původně náhrada za bezdůvodné obohacení stanovena v jiné
výši, pak důvodem jeho zrušení byla v prvé řadě nepřezkoumatelnost původního
rozhodnutí, resp. též nedostatky ve skutkových zjištěních. Jestliže proto
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č.j. 7 C
111/95-317, určil, za použití ustanovení
§ 136 o.s.ř. výši náhrady za bezdůvodné obohacení odlišnou částkou, nestalo se
tak
z důvodu vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu. O
takový případ by šlo tehdy, jestliže nezávislé rozhodnutí soudem prvního stupně
je vyloučeno nebo omezeno tím, že soud byl povinen vycházet ze závazného
právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl
jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího
soudu tak musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně
nemůže při rozhodování ve věci samé uplatnit svůj názor. Tam, kde takovýto vliv
na pozdější rozsudek soudu prvního stupně není dán, není možno ani dovozovat
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tak tomu je
zejména tehdy, kdy se v dalším řízení před soudem prvního stupně změní skutkový
stav, z něhož vycházel odvolací soud, resp. uložil-li odvolací soud ve
zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést další dokazování (jak tomu
bylo v souzeném případě), aniž by zaujal (rigorózní) stanovisko k právnímu
posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v této věci nemá podklad ani
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Alternativy přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.], zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však
nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované
věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají
dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve
většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací
přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237
odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto
například ani eventuální dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže je v občanském soudním řízení prokázán základ nároku, ale jeho výši
nelze spolehlivě zjistit (lze ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji
nelze zjistit vůbec), soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování
použije ustanovení § 136 o. s. ř. (srov. R 13/1985).
Obsah dovolání zdůrazňuje vesměs skutkové okolnosti případu, a to i pokud se
týká závěrů soudů podle ustanovení § 136 o.s.ř. Dovolání tak fakticky uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. K němu však - jak již
bylo vyloženo - z hlediska posuzování předpokladů přípustnosti dovolání podle
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není možno přihlížet.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu proto není ve výrocích ve věci
samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Pokud dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, pak s přihlédnutím k úpravě obsažené v ustanovení § 236
až § 239 o.s.ř. není proti těmto výrokům dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací [§ 10a o.s.ř.] dovolání jako nepřípustné
odmítl
[§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval,
aniž nařídil jednání [§ 243a odst. l věta první o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst.
3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobcům
v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem.
Konkrétně jde u každého z nich o jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak
určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou
č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky činí
sazba odměny zástupce u každého z žalobců v této věci 45.100,- Kč. Protože však
byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s
přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50
%, tj. na částku 22.550,- Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše
odměny byla dále snížena o 50% na 11.275,- Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1
vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího
řízení spojené
se zastoupením advokátem tak činí u každého z žalobců 11.575,- Kč, resp. po
úpravě
o 19 % daň z přidané hodnoty 12.848,-Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). S přihlédnutím
k § 17 písm. b) vyhlášky pak je celková výše nákladů tohoto řízení spojených se
zastoupením žalobců advokátem představována částkou 25.696,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu