30 Cdo 2371/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobkyně N. S., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné – Fryštátu, Karola Śliwky 126/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 108.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 216/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. 8 Co 20/2009 – 78,
Výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 2371/2009 – 100, se opravuje tak, že zní:
„Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2008, č. j. 22 C 216/2007 – 58, v části výroku I. ohledně 108.600,- Kč a ve výroku III., a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. 8 Co 20/2009 – 78, v potvrzující části výroku ve věci samé ohledně 108.600,- Kč a v částech výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.“
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 2371/2009 – 100, rozhodl tak, že zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2008, č. j. 22 C 216/2007 – 58, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. 8 Co 20/2009 – 78, a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, byl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden jen v té části, v níž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání tedy směřovalo proti části výroku odvolacího soudu, v němž bylo potvrzeno uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 108.600,- Kč. V měnící části výroku odvolacího soudu (týkající se částky 72.400,- Kč), jímž byla žaloba v této části zamítnuta, zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen. Stejně nedotčen odvoláním, jakož i dovoláním, byl i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do 319.000,- Kč zamítnuta. Tato skutečnost nebyla v důsledku chyby v psaní reflektována ve výroku uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Proto Nejvyšší soud postupem podle § 243b a § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 tuto zjevnou nesprávnost způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení napravil. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. června 2013
JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu
Proti potvrzující části tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jeho důvodnost opírá o tvrzení spočívající v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Žalovaná především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčen. Počátek běhu promlčecí doby počíná dnem, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě. „Vzhledem k tomu, že nemajetková újma je odvozena od nezákonného rozhodnutí, je třeba běh lhůty odvodit v souladu s § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ode dne doručení předmětného nezákonného doručení, kterým je den 10. 1. 2008“ (správně tedy: „(…) ode dne doručení rozhodnutí, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, tedy dnem 10.
1. 2007“ – pozn. Nejvyššího soudu). Výzva k plnění byla žalované doručena až dnem 17. 12. 2007, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. U soudu lze pak nárok uplatnit teprve poté, co škodu neuspokojí žalovaná. V případě, že poškozený takový postup nezvolí, je jeho žaloba předčasná. Aby soud získal pravomoc k projednání takové věci, musí být dodržen zákonem stanovený postup, včetně předchozí výzvy k náhradě škody. Teprve den podání výzvy má za následek přerušení promlčecí lhůty. Soudy se pak v této věci nezabývaly ani tím, zda zákon č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. vůbec umožňuje odškodnit nemajetkovou újmu, jejíž vznik je poškozeným vyvozován ze skutečnosti, že byl v rámci trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, zastavením či postoupením věci jinému orgánu, vazebně stíhán.
Je totiž třeba, aby byla naplněna podmínka existence rozhodnutí, které ruší nezákonné rozhodnutí. Rozhodnutí o vzetí žalobkyně do vazby však pro nezákonnost zrušeno nebylo. Nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu není dán. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části věcně správný a dovolání žalobkyně je nedůvodné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.
6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Dovolání je i důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Dovolatelka nenamítala, že by řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že „zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je po novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., byť k ní došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle ustanovení § 104 odst. 2 o.
s. ř.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 11/2010, sešit č. 1-2/2010, uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách www.nsoud.cz). Ve svém dalším rozhodnutí však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy soud prvního stupně takto nepostupoval a zároveň žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena orgánu uvedenému v § 6 zákona OdpŠk, u nějž měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 zákona Odpšk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a tento orgán dal najevo, že jej uspokojit nehodlá, by zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolacím soudem pouze z tohoto důvodu a trvání na postupu podle § 104 odst. 1 o.
s. ř. postrádalo rozumný smysl, nemohlo by naplnit účel sledovaný ustanovením § 14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008). V daném případě byly všechny tyto podmínky splněny, neboť žalobkyně podala žalobu dne 17. 7. 2007, která byla dne 10. 9. 2007 společně s platební rozkazem doručena žalované. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 12. 9. 2007 nárok žalobkyně neuznala mimo jiné z důvodu, že tvrzená nemajetková újma měla vzniknout v období od 16.
6. 2005 do 1. 12. 2005, tedy v době před účinností zákona č.
160/2006 Sb., a „nárok na nemajetkovou újmu nebyl dán“. Doba šesti měsíců podle § 15 OdpŠk již dávno uplynula. Nelze se tedy ztotožnit s tím, že by žaloba byla podána předčasně. Co se týče počátku běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk, je třeba nejdříve vyřešit, zda zákon přiznává právo na přiměřené zadostiučinění za vzetí do vazby a za držení v ní v situaci, kdy posléze nedojde k pravomocnému odsouzení osoby vazebně stíhané, resp. ke shledání takové osoby vinnou za skutek, v souvislosti s nímž byla do vazby vzata.
V § 31a odst. 1 OdpŠk se stanoví, že „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“ Stávající ustálená judikatura stojí na závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (tedy rozhodnutím, jímž byl obžalovaný, případně obviněný shledán vinným ze spáchání trestného činu) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009). Tento závěr přitom vychází z extenzivního výkladu, podle něhož se jedná o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Hovoří-li tedy § 31a odst. 1 OdpŠk o nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu, je třeba takovým nezákonným rozhodnutím rozumět i vedení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Z toho tedy vyplývá, že podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. lze nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívajícím ve vedení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (k tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2688/2008). Jestliže zákon zakotvuje právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím spočívajícím v zahájení a vedení trestního stíhání, které nebylo pravomocně skončeno tím, že by obviněný, popř. obžalovaný byl shledán vinným ze spáchání trestného činu, pro který se takové trestní stíhání vede, je výkladem a minori ad maius nutno dospět k závěru, že zákon takové právo přiznává i za vzetí a držení obviněného, popř. obžalovaného ve vazbě, jestliže trestní řízení, v jehož průběhu byl stíhaný vzat do vazby, skončilo stejně (zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby).
Jinými slovy řečeno, jestliže zákon přiznává náhradu nemajetkové újmy již za to, že vůči někomu bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím soudu, pak tím spíše za obdobných okolností takové právo přiznává za vzetí osoby stíhané do vazby a držení v ní. To proto, že držení ve vazbě má zpravidla daleko závažnější negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění atd., než-li samotná skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání.
Obvykle sice dojde ke vzniku nemajetkové újmy kumulativně na základě obou uvedených skutečností (k tomu viz i zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2688/2008), neboť není myslitelné, aby osoba byla vzata do vazby bez toho, aby bylo proti ní zahájeno trestní stíhání (viz § 67 tr. řádu), nicméně není na překážku, jestliže osoba poškozená žádá odškodnění jen za uvalenou vazbu. Potud je tedy rozhodnutí odvolacího soudu souladné s dosavadní rozhodovací praxí. Nicméně odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty první OdpŠk.
Je především nutno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, v němž zdejší soud při výkladu zmíněného ustanovení dospěl k závěru, že „počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá.“ Nejvyšší soud tedy vyšel ze stejných předpokladů posuzování běhu subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk jako je tomu u počátku běhu tříleté promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 téhož zákona.
Je zřejmé, že pro posouzení opodstatněnosti vazby je rozhodující výsledek trestního řízení, tedy obdobně jako v § 9 odst. 1 OdpŠk to, že obžalovaný (resp. obviněný) nebyl odsouzen, resp. nebyla vyslovena jeho vina za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 75). Nejvyšší soud již dříve uvedl, že „subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 20/2011; lze navíc poukázat na to, že obdobný závěr byl přijat již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4707/2007, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 921/10, dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Není přitom rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk.
V daném případě byl zprošťující rozsudek vyhlášen dne 19. 12. 2006, a žalobkyně byla u tohoto vyhlášení přítomná. Promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk začala tedy plynout dne 20. 12. 2006 a skončila dne 20. 6. 2007. Jestliže žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila až dne 17. 7.
2007, je třeba souhlasit se žalovanou, že tento nárok již nelze soudním rozhodnutím přiznat, neboť je promlčen. Rozsudek odvolací soudu je z tohoto důvodu nesprávný. Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a tento rozsudek zrušil, přičemž věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř. Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 21. dubna 2011