U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce M. F., právně zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem
v Jihlavě, Žižkova 13, proti žalovaným 1) D. B., zastoupené obecným zmocněncem
J. J., a 2) nezletilé K. B., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem
Prachatice, se sídlem v Prachaticích, Velké náměstí 3, o popření otcovství, ve
věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 5/2012, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna
2013, č.j. 22 Co 3171/2012-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil usnesením
ze dne 19. října 2012, řízení o žalobě, kterou se žalobce M. F. domáhal určení,
že není otcem druhé žalované K. B. z první žalované, matky D. B. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění uvedl, že dne 3. října 2011 bylo
zahájeno řízení, v němž se žalobce domáhal popření otcovství k druhé žalované,
která se narodila z první žalované, matky D. B. Otcovství žalobce bylo určeno
souhlasným prohlášením rodičů dne 1. dubna 2005 v řízení o určení otcovství
vedeném u Okresního soudu v Jihlavě. Žaloba na popření otcovství tedy byla
podána v době, kdy lhůta žalobce k popření otcovství již uplynula. Z odůvodnění
soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce uznal své otcovství pod tlakem
soudního řízení a pod vlivem tvrzení první žalované, že on je jediným možným
otcem druhé žalované, a to přesto, že v době, kdy učinil souhlasné prohlášení,
již měl pochybnosti o svém otcovství. Pochybnosti žalobce se následně
prohloubily, a proto si nechal na specializovaném pracovišti Generi Biotech,
s.r.o. provést testy DNA, z nichž vyplynulo, že otcovství žalobce je vyloučeno. Žalobce následně dne 10. října 2005 podal u Okresního soudu v Jihlavě žalobu na
popření otcovství, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 23. srpna 2006, č.j. 21 C 246/2005-15, neboť byla podána po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty
podle ustanovení § 61 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině (dále jen „zákon o
rodině“), která začala běžet ode dne souhlasného prohlášení rodičů. Dne 10. října 2005 žalobce také podal na Nejvyšší státní zastupitelství ČR podnět k
podání návrhu na popření otcovství. V přípisu ze dne 14. února 2006, č. j. 1
NZC 298/2005, Nejvyšší státní zastupitelství ČR žalobci sdělilo, že jeho
podnětu nevyhoví, neboť nebyla naplněna podmínka zájmu dítěte na popření
otcovství. V žalobě na popření otcovství, která je předmětem tohoto řízení, žalobce
tvrdil, že se opírá o nové skutečnosti, ke kterým došlo po vydání shora
uvedeného rozsudku. Novou skutečnost spatřoval v nálezu Ústavního soudu ze dne
14. července 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09. Soud prvního stupně v průběhu řízení
nařídil provedení znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že otcovství žalobce k
druhé žalované je vyloučeno. Soud prvního stupně řízení usnesením č.j. 5 C
5/2012-83, ze dne 19. října 2012 podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963,
občanského soudního řádu (dále jen „občanský soudní řád“) zastavil, neboť
neshledal, že by od vydání předchozího rozhodnutí ve věci nastaly nové
skutečnosti, a proto dospěl k názoru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté
trvá. Citovaný nález Ústavního soudu nepovažoval soud prvního stupně za novou
skutečnost ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením
ze dne 9. dubna 2013, č. j. 22Co 3171/2012-103, potvrdil usnesení soudu prvního
stupně.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně, když uvedl, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, neboť citovaný nález Ústavního soudu nelze považovat za novou
skutečnost, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
dle jeho názoru má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel se totiž domnívá, že by v konkrétních případech, v závislosti na
okolnostech neměla být obecnými soudy uplatňována překážka věci pravomocně
rozhodnuté tam, kde je znaleckým posudkem prokázáno, že matrikový otec není
biologickým otcem dítěte. Dovolatel tedy navrhuje, aby byla jinak posouzena
právní otázka aplikace procesní normy, která stanoví překážku věci pravomocně
rozsouzené a zcela nedůvodně a nespravedlivě tak brání uplatnění práv
nezletilého dítěte i práv matrikového otce, jehož otcovství je vyloučeno. Dovolatel se domnívá, že dosavadní řešení právní otázky dovolacím soudem
nastoluje stav, který je v rozporu s ústavně zaručenými lidskými právy a
nejlepším zájmem dítěte. Ve svém podání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu
a Evropského soudu pro lidská práva. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 9. dubna 2013, Nejvyšší soud jako soud
dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej čl. II, bod
7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání v
této věci není přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť
odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě
jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc
projednávána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst.1 o.s.ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li
stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v
původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Řízení se
týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc,
překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se
stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon
(ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o.s.ř. nebo v dalších případech
stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost
rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech
totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči
osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V
rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo
usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek
(skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže
skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) znemožňuje, aby
byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně
rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového
řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo,
je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). V přezkoumávané věci dovolatel ani nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o
naplnění podmínek zakládajících překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §
159a odst. 5 o.s.ř., má však za to, že by „požadavek na nezměnitelnost soudního
rozhodnutí měl ustoupit požadavku na účinnou právní obranu“, resp. prosazení
biologické reality na úkor právní fikce. Opírá se přitom i o závěr soudu I. stupně, který připustil „prolomení překážky věci pravomocně rozsouzené,
jestliže by se k otcovství hlásil jiný muž nebo pokud by zde bylo přání
dotčených osob napravit rozpor mezi stavem právním a biologickým“, který má
vyplývat z bodu 33, nálezu Pl. ÚS 15/09. Opírá-li dovolatel tento názor o judikaturu Ústavního soudu pak je třeba uvést,
že z bodu 33 takový závěr předně neplyne, neboť jak ve věci posuzované v nálezu
nálezu Pl. ÚS 15/09, tak ve věci Kroonová a ostatní proti Nizozemsku, zmiňované
v bodu 33.
se jednalo o otcovství založené domněnkou otcovství svědčící manželu
matky, aniž by zde bylo (dřívější) rozhodnutí soudu o popření otcovství. Jedná
se tak o situaci zcela odlišnou jak z hlediska hmotného, tak i procesního
práva. Nadto Ústavní soud již dříve vyslovil, že princip právní jistoty, jenž
se projevuje mimo jiné zásadou nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, je
jedním ze základních principů právního státu. Výjimky může stanovit pouze
zákon. Se změnou judikatury však zákon žádné následky, jež by vedly k možnosti
věc znovu projednat, nespojuje. Nelze přisvědčit názoru, že překážka rei
iudicatae je pouhým formalismem, jenž musí ustoupit domnělým ústavně zaručeným
právům stěžovatele. V takovém případě by totiž věc pravomocně rozhodnutá mohla
být stále znovu a znovu otevírána pouze na základě tvrzení účastníka, že bylo
zasaženo do jeho ústavních práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. října
2008, sp. zn. III. ÚS 977/08). Další argumentace dovolatele se již vztahuje k případnému věcnému posouzení
žaloby, které je však s ohledem na shora uvedené vyloučené překážkou věci
rozsouzené. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu