30 Cdo 2393/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně PhDr. O. K., zastoupené Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se
sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr.
Radkou Zavřelovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kollárova 647/15, o
zaplacení částky 1.027.836,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 178/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 51 Co 53/2008-250,
I. Dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 51 Co 53/2008-250, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku III. rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 51 Co 53/2008-250, se
odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) v
pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 12 C 178/2000-216,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 697.080,- Kč s 10% p. a.
úrokem z prodlení z této částky od 18. června 2000 do zaplacení, do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala
po žalovaném zaplacení částky 330.756,- Kč s 10 % p. a. úrokem z prodlení z
této částky od 1. května 2000 do zaplacení, a dále zaplacení úroků z prodlení
ve výši 10 % p. a. z částky 697.080,- Kč od 1. května 2000 do 17. června 2000,
zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Požadované
plnění žalobci přiznal z titulu bezdůvodné obohacení s odkazem na § 451 obč.
zák. a se zdůvodněním, že přiznané plnění představuje bezdůvodné obohacení
žalovaného (za užívání specifikovaných nebytových prostor), k němuž došlo
plněním z neplatného právního úkonu. Při rozhodování vycházel z obvyklého
nájemného nebytových prostor v daném místě a čase, při zjištění, že žalobkyní
požadované plnění (vydání bezdůvodného obohacení) „ve výši 610,38 Kč za 1 m2 za
1 rok...je podstatně nižší než obvyklá cena za pronájem podobných nebytových
prostor v centru N. J. v předmětnou dobu. Z tohoto důvodu soud nenechával
vypracování znalecký posudek na zjištění ceny obvyklé, když samotná výše
bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nebytových prostor mezi účastníky
ani nebyla sporná.“ Odůvodnil i zamítavý meritorní výrok, jakož i výrok o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného do vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
(představujícím v dané věci celkově čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu) ze dne
26. listopadu 2008, č.j. 51 Co 53/2008-250, rozsudek soudu prvního stupně „v
napadeném vyhovujícím výroku co do 10 % úroku z prodlení z částky 697.080,- Kč
za dobu od 18.6. 2000 do 28.1. 2003“ zrušil (výrok I.), rozsudek soudu prvního
stupně „v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 697.080,- Kč s 10 % úrokem
z prodlení od 29.1. 2003 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil
(výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Ke zrušení části výroku I. ohledně části příslušenství žalované
pohledávky odvolací soud přistoupil z důvodu, že v uvedeném rozsahu soud
prvního stupně rozsudkem rozhodl „o něčem, co již předmětem svého řízení
neměl...protože v tomto rozsahu byla již žaloba pravomocně zamítnuta
nenapadeným zamítavým výrokem prvého rozsudku okresního soudu v této věci ze
dne 5.12. 2002.“
Odvolací soud při rozhodování vycházel jak ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, tak i ze svých zjištění, která učinil po doplněném
dokazování. Vzal za prokázané, že město N. J. je vlastníkem mimo jiné pozemku
p. č. 128 s objektem č.p. 5 a pozemku p. č. 129 s objektem č.p. 4 v
katastrálním území a obci N. J. – město. Původní žalobce – Bytový podnik města
N. J. (dále již „Bytový podnik“) nájemní smlouvou ze dne 11. září 1991
pronajal žalovanému nebytové prostory v N. J., sestávající z 15 místností pro
účely prodejny metráže a koberců na dobu od 1. září 1991 do 31. srpna 1993 za
roční nájemné 97.756,- Kč. Smlouvou ze dne 15. září 1993 pronajal Bytový podnik
žalovanému specifikované nebytové prostory v téže nemovitosti pro účely prodeje
textilu na dobu od 1. září 1993 do 30. června 1996 za roční nájemné ve výši
348.540,- Kč. Dodatkem č. 2 této nájemní smlouvy pak byla prodloužena doba
nájmu od 1. července 1996 do 31. srpna 1996. Žalovaný k posledně uvedenému datu
předmětné nebytové prostory nevyklidil. Odvolací soud na základě dokazování
dospěl k závěru, že Bytový podnik coby (městem N. J. zřízená) příspěvková
organizace byl při hospodaření s jemu svěřeným majetkem, do nějž náležely i
nemovitosti, v němž byly situovány žalovaným užívané předmětné nebytové
prostory, oprávněn i k „podávání návrhů na vymáhaní dlužných plateb u soudu, a
to vše vlastním jménem.“ Dále odvolací soud vycházel ze zjištění, že smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 28. ledna 2005, č.j. 2005-1041/MO, Bytový podnik
(postupitel) za účasti a souhlasu Města N. J. postoupil mimo jiné i pohledávku
za žalovaným včetně příslušenství na postupníka firmu ppm czech, s. r. o., a že
následně uvedená firma postoupila smlouvou ze dne 30. listopadu 2005 tuto
pohledávku na žalobkyni. Výše uvedené nájemní smlouvy odvolací soud shledal
absolutně neplatnými ve smyslu § 39 obč. zák. [pro nedostatek předchozího
souhlasu správního orgánu podle tehdy platného § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., a dále pro absenci zveřejnění záměru obce pronajmout uvedený majetek ve
smyslu § 36a odst. 4 tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení)]. Odvolací soud ovšem současně zdůraznil, že „ žalobce v tomto řízení
neuplatňuje vůči žalovanému nároky, které by byly vázány na dobu, ke které by
měly být tyto neplatné nájemní smlouvy vztahovány, nýbrž až na období
následující, kdy se tedy jednalo o jejich užívání žalovaným bez právního
důvodu.“ V daném případě se nejednalo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, nýbrž z důvodu užívání
předmětných nebytových prostor bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák.
Odvolací soud neakceptoval opakující se námitky žalovaného stran nedostatku
aktivní věcné legitimace jak původního žalobce (Bytového podniku), tak i
nynější žalobkyně. Odkázal na své předchozí závěry vyložené v předchozím
kasačním usnesení ze dne 25. srpna 2005, č.j. 15 Co 904/2004-159, jakož i na
závěry v rozsudku téhož krajského soudu ze dne 27. října 2004, č.j. 15 Co
84/2004-182. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně o platnosti
předmětných postupních smluv. Ohledně předmětu řízení – žalované částky –
odvolací soud zdůraznil, že v tomto řízení přísluší žalobkyni vůči žalovanému
za uplatněné období za užívání předmětných nebytových prostor bez právního
důvodu podle § 451 odst. 1 obč. zák. nárok na vydání bezdůvodného obohacení,
kterého se žalovanému dostalo, protože za užívání těchto prostor žalovaný
původnímu žalobci ničeho nezaplatil. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným nájemci obvykle v daném
místě a čase za užívání takových nebytových prostor na základě platných
právních titulů, takže uvedená částka se poměřuje obvyklou hladinou nájemného. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil s postupem soudu prvního stupně při
zjišťování obvyklé ceny nájmu, jakož i se závěrem o částečném promlčení
žalované pohledávky. K žalovaným tvrzené kompenzační námitce pak odvolací soud
uvedl, že takový právní úkon v řízení učiněn nebyl. Námitka započtení vlastní
pohledávky žalovaného proti pohledávce uplatňované proti němu v tomto řízení
žalobou pro svou právní relevanci vyžaduje, aby započtení bylo provedeno
hmotněprávním úkonem žalovaného vůči žalobci. Existenci takového úkonu musí
žalobce v řízení nejen tvrdit, nýbrž i prokázat. Žalovaný přitom tvrdí, že
tímto hmotněprávním úkonem, jímž proti žalobou uplatněnému nároku vůči
žalobkyni, resp. původnímu žalobci započetl svou pohledávku z titulu jím
uvedených plateb, je podání jeho předchozího právního zástupce datované dnem
16. srpna 2002, které je založeno ve spise na č.l. 40. Z obsahu této listiny
ovšem žádný úkon, který by byl projevem vůle žalovaného k započtení jeho
pohledávky proti pohledávce žalobce zjištěn nebyl. Tato listina je totiž
představována průvodním přípisem adresovaným soudu prvního stupně, jímž
žalovaný sděluje tomuto soudu kolik zaplatil na nájemném, termíny a výši plateb
od 10. února 1993 do 21. prosince 1995 a sdělení o zaslání fotokopií výpisu z
jeho účtu o těchto platbách s tím, že podle jeho názoru nájemné přeplatil,
protože mělo být stanoveno pouze částkou 190,- Kč/m2 ročně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal, a to do výroků II. a
III., prostřednictvím své advokátky včasné dovolání žalovaný dále též
(„dovolatel“). Jeho přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci) a písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci) o. s. ř.
Podle dovolatele „rozhodnutí odvolacího soudu má obecný dopad na
případy obdobné povahy, když navíc jde o takovou právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů byla řešena tak, že její výklad se dosud neustálil,
když navíc s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu posoudil odvolací soud
právní otázku jinak, než soud Nejvyšší.“ V dovolání pak dovolatel namítá, že
žalobce není ve věci aktivně legitimován. Bezdůvodné obohacení musí být vydáno
tomu, na jehož úkor bylo získáno. Dovolatel považuje předmětné smlouvy o
postoupení pohledávky za absolutně neplatné právní úkony, když dovozuje, že
„jediným, kdo mohl pohledávku postoupit, bylo Město N. J., nikoliv Bytový
podnik.“ Na podporu tohoto závěru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 28 Cdo 2087/2005, „jímž tento soudu jednoznačně judikoval za
shodného právního stavu a vycházeje z týchž listin – tedy ze Zřizovací listiny
příspěvkové organizace Bytového podniku Města N. J. vlastním jménem podávat
žalobní návrhy týkající se práv a povinností, které může vykonávat toliko
vlastník, když mezi tato nepochybně náleží i právo žádat vydání bezdůvodného
obohacení.“ Listiny předložené původním žalobcem (Bytovým podnikem) byly
„připuštěny k důkazu v naprostém rozporu s ustanovením § 205 a) o. s. ř. ...a v
naprostém rozporu se zásadou neúplné apelace a Krajský soud v Ostravě k nim
správně neměl vůbec přihlížet, i když v této souvislosti je si žalovaný velmi
dobře vědom skutečnosti, že okresní soud toto pochybení krajského soudu v rámci
nalézacího řízení zhojit nemohl.“ Dovolatel nesouhlasí se závěry obou soudů, že
nelze považovat kompenzační námitku žalovaného za důvodnou s ohledem na
vznesenou námitku promlčení ze strany žalobce, a za tím účelem dále
argumentuje. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v dovoláním napadeném rozsahu zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření (nesepsaném jejím advokátem) se
ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a odkázala na odůvodnění
napadeného rozsudku. K námitce o nedostatku aktivní legitimace uvedla, že z
předložených důkazů byla prokázána tato legitimace u původního žalobce
„minimálně v důsledku tzv. nepřímého zastoupení.“ Původní žalobce byl podle
těchto listin oprávněn činit vlastní prohlášení vůle na účet zastoupeného –
vlastníka nemovitostí. Pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav v době
vyhlášení rozsudku; v tomto okamžiku byla žalobkyně díky smlouvám o postoupení
pohledávek zcela jistě nositelkou práv a povinností z hmotněprávního vztahu. Žalobkyně nesouhlasí ani s námitkou absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávek na společnost ppm czech, s. r. o. Zdůrazňuje, že vždy minimálně
jeden ze subjektů postupujících pohledávku byl oprávněn tak činit. Smlouva
obsahuje projevy vůle obou subjektů. I kdyby soud došel k závěru, že jeden ze
subjektů nebyl oprávněn jednat, může být jeho projev vůle neplatný, což ještě
nevyvolává neplatnost projevu vůle druhého subjektu, který má všechny
náležitosti.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud ve svém kasačním
usnesení ze dne 25. srpna 2005, č.j. 15 Co 904/2004-159, oproti soudu prvního
stupně (vyjádřenému v jeho rozsudku ze dne 8. července 2004, č.j. 12 C
178/2000-131) zaujal odlišný právní názor ohledně aktivní věcné legitimace
(původního) žalobce (Bytového podniku). Tímto právním názorem byl soud prvního
stupně v dalším řízení vázán. Poněvadž otázka aktivní věcné legitimace byla pro
soud prvního stupně (spolu)určující pro rozsouzení věci prostřednictvím jeho
rozsudku ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 12 C 178/2000-216, a protože soud
prvního stupně byl v tomto směru vázán uvedeným právním názorem odvolacího
soudu, je z uvedeného zřejmé, že za této situace je dovolání dovolatele proti
rozsudku odvolacího soudu přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud ovšem (z níže rozvedených důvodů) dospěl k závěru, že dovolání
není důvodné.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel svým dovoláním nebrojí
proti skutkovým zjištěním (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování –
§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž prostřednictvím dovolacích důvodů ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. namítá a v dovolání blíže rozvádí, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud
jde o vady řízení, dovolatel především namítá, že v rozporu s ustanovením §
205a o. s. ř. byly původním žalobcem předloženy a odvolacím soudem při
odvolacím jednání „ o podaném odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 8.7. 2004 u Krajského soudu v Ostravě...k důkazu připuštěny v
naprostém rozporu s ustanovením § 205 a) o. s. ř....a v naprostém rozporu se
zásadou neúplné apelace...“ dovolatelem nespecifikované listiny. Nejvyšší soud
ovšem žádnou vadu, resp. jinou vadu, jež by naplňovala dovolací důvod ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezaregistroval. Z protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 18. srpna 2005 (na č.l. 153 a násl) vyplývá, že
uvedeného dne proběhlo odvolací jednání, jehož předmětem byl přezkum rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 8. července 2004. Po zahájení jednání pověřený
soudce (člen senátu) podal zprávu o dosavadním průběhu jednání, advokát žalobce
přednesl odvolání, k němuž se vyjádřil žalovaný (nyní dovolatel)
prostřednictvím své advokátky. Z tohoto protokolu dále vyplývá, že odvolací
soud poté přistoupil k zopakování listin („zakládací listinou Bytového podniku
města N. J. ze dne 27.6. 1991 včetně přílohy č. 1 a přílohy č. 2 a zmocnění ze
dne 25.11. 1991, zřizovací listinou Bytového podniku města N. J. ze dne 11. prosince 1996, zřizovací listinou Bytového podniku města N. J. ze dne 24. března 1999 včetně přílohy č. 1 z téhož dne, dále zřizovací listinou Bytového
podniku města N. J. v záhlaví uvedeno datum 8.2. 2001, podepsanou 9.2. 2001
včetně příloh č. 1 a 2 ze stejného data“), a že k tomuto dokazování nebylo ze
strany účastníků řízení žádných připomínek. Obsah tohoto protokolu zachycuje
další průběh jednání, které po krátkém přerušení (ve 14.20 hod.) pokračovalo,
kdy odvolacím soudem byly „Zopakovány důkazy listinami: výpis z katastru
nemovitostí – LV č. 10001 Katastrálního úřadu N. J. ze dne 16.2. 2001 a
smlouvami o nájmu ze dne 15.9. 1993 a 11.9. 1991 uzavřenými mezi Bytovým
podnikem města N. J. a M. P. včetně dodatku č. 2 ze dne 28.6. 1996 a dodatku č. 1 podepsaným 10.3. 1994 žalovaným“, k nimž opět účastníci neměli připomínky. Konečně při tomto odvolacím jednání bylo odvolacím soudem také „Provedeno
dokazování listinami: zmocněním města N. J. ze dne 30.9. 1993 a smlouvou o
provádění správy a údržby majetku ze dne 18.11. 1991 uzavřenou mezi městem N. J. a Bytovým podnikem města N. J. ...“Ani k těmto nově provedeným důkazům
neměli účastníci žádné připomínky.
Podstatné ovšem je, že odvolací soud v nyní
dovoláním napadeném rozsudku přezkoumával věcnou správnost rozsudku soudu
prvního stupně a že za tím účelem zaměřil pozornost nikoliv „na dobu, ke které
měly být tyto neplatné nájemní smlouvy vztahovány, nýbrž až na období
následující, kdy se tedy jednalo o jejich užívání žalovaným bez právního
důvodu...“ Přitom vycházel ze svých závěrů v kasačním usnesení ze dne 25. srpna
2005, č. j. 15 Co 904/2004-159, ve kterém – z hlediska posouzení právně
významných skutečností za sledované období z hlediska uplatněného nároku na
vydání bezdůvodného obohacení včetně postoupení pohledávky – za relevantní
čerpal zjištění ze zřizovací listiny Bytového podniku ze dne 9.2. 2001. V
těchto souvislostech tedy nelze zaznamenat pochybení odvolacího soudu ve smyslu
dovolatelem nedůvodně vytýkané vady řízení, jež by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nedůvodná je rovněž dovolatelova námitka vytýkající odvolacímu
soudu, že stran aktivní věcné legitimace původního žalobce nevycházel ze závěru
formulovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2005, sp. zn. 28 Cdo
2087/2005, tedy ve věci, ve které se dovolací soud zabýval aktivní legitimací
(téhož) Bytového podniku. Jak je ovšem zřejmé z uvedeného rozsudku, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že ze zřizovací listiny Bytového podniku ze dne 9. února
2001, ani z její přílohy č. 1, nelze dovodit oprávnění Bytového podniku k
podání žaloby na vyklizení ve smyslu § 126 obč. zák. V této věci jak soud
prvního stupně, tak i odvolací soud správně přihlédly k tomu, že původní
žalobce Bytový podnik žalobou uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení a
že tudíž není možné pro jiné skutkové a právní souvislosti případu přejímat
výše citovaný závěr dovolacího soudu, který byl zaujat v jiné právní věci. Dovolatel dále v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci
coby dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo nebo povinnosti
přiznává či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel především spojuje s
absencí aktivní věcné legitimace původního žalobce Bytového podniku a z toho
pak dovozuje absenci věcné legitimace i nynější žalobkyně. Nejvyšší soud v
tomto směru zcela odkazuje na závěry, k nimž dospěl odvolací soud a které uvedl
v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku. Připomíná pouze text čl. VIII
odst. 1 písm. c) zřizovací listiny Bytového podniku, podle kterého „V rámci
hospodaření s nemovitým majetkem ve vlastnictví zřizovatele (příspěvková
organizace Bytový podnik) plní a vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost
vykonává veškerá práva a povinnosti vlastníka, nejsou-li touto zřizovací
listinou nebo právními předpisy bez možnosti zastoupení vyhrazeny vlastníkovi,
zejména...“ Z dalších ujednání zřizovací listiny pak nevyplývá, že by soudní
uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení mělo náležet zřizovateli. Ve
vazbě na uvedené nelze proto přiznat relevanci ani další dovolací námitce
založené na argumentaci, že ve zřizovací listině ve znění jejích změn není
upraveno, že by se prostředky získané pronájmem měly stát vlastnictvím Bytového
podniku. Zřizovací listina ohledně pohledávek a závazků znemožňovala Bytovému
podniku postupovat pohledávky, „ani jinak se závazky a pohledávkami organizace
nakládat bez předchozího souhlasu zřizovatele.“ Měl-li Bytový podnik v rámci
hospodaření (kromě zcizování, resp. věcně právního nakládání a dalších
vyjmenovaných úkonů, tedy včetně „odepisování pohledávek“, oprávnění „promíjet
pohledávky“, resp. promíjet dluhy) zřizovatelskou listinou založeno oprávnění
plnit a vlastním jménem a na vlastní odpovědnost vykonávat „veškerá práva a
povinnosti vlastníka“ v rámci hospodaření s nemovitým majetkem jemu svěřeným
zřizovatelem, byl rovněž legitimován k soudnímu uplatnění pohledávek z titulu
bezdůvodného obohacení, jak správně dovodil odvolací soud. Nedůvodně též
dovolatel dovozuje absolutní neplatnost shora již uvedených (dvou) smluv o
postoupení předmětné pohledávky ze dne 28. listopadu 2005 a dále ze dne 30. listopadu 2005. V tomto směru dovolatelka opakuje argumentaci z odvolacího
řízení a proto postačí odkázat na str. 7 in fine odůvodnění písemného
vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, ve kterém se odvolací soud s uvedenou
(nedůvodnou) námitkou přesvědčivě vypořádává. Konečně dovolatel „nesouhlasí se
závěry soudů obou stupňů v tom směru, že nelze považovat kompenzační námitku
žalovaného za důvodnou s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany
žalobce...“ a za tím účelem podrobně argumentuje.
Zcela však pomíjí, že
odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že „žádná
kompenzační námitka ve vztahu k uplatněnému nároku ze strany žalovaného
prokázána nebyla.“ V tomto směru ovšem dovolatel prostřednictvím svého
dovolání správnost uvedeného závěru odvolacího soudu výslovně nenapadá,
jakkoliv z jeho argumentace je (implicite) zřejmé, že z právního úkonu
spočívajícího v započtení předmětné pohledávky vychází. Protože podle § 242
odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu,
ve kterém byl jeho výrok napaden, Nejvyšší soud může za dané situace pouze
konstatovat, že skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud,
umožňoval tomuto soudu i v otázce dovolatelem tvrzeného kompenzačního projevu
dospět k závěru, že takový právní úkon dovolatel neučinil. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i – vyjma shora nedůvodně uplatněných - jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 částo věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu i v jeho
nákladovém výroku III. Uvedené rozhodnutí má ovšem vždy povahu usnesení, a to i
v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku není založena ani § 238, § 238a a
§ 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Je tedy zřejmé, že proti výroku, kterým odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto
bylo v této části dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
psím. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením
§ 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř.,
kdy dovolatel s ohledem na procesní výsledek v tomto řízení nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalobkyni v tomto řízení žádné (účelně
vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. března 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu