30 Cdo 2400/2018-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem advokátní
kanceláře Camrda, Premus, Vychopeň, Vachoušek, Zeman a partneři, se sídlem v
Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. V., zastoupenému Mgr.
Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla
Otakara II. 123/36, a 2) Š. V., o nahrazení projevu vůle a určení podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
23 C 141/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, takto:
I. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, se zamítá.
II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, se zamítá.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 23 C 141/2015-269 určil, že žalovaní 1)
a 2) jsou podílovými spoluvlastníky s podílem každý jedné ideální poloviny na
nemovitostech ve výroku označených (výrok I.), dále rozhodl, že dnem nabytí
právní moci rozsudku uzavírá žalobce se žalovanými kupní smlouvu, ve výroku
konkretizovanou (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a
IV.).
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333,
žalobu na určení, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky, zamítl a taktéž
zamítl nahrazení projevu vůle - uzavření kupní smlouvy mezi žalobce a
žalovanými (výrok I.), dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na
náhradě nákladů řízení částku 378.500 Kč (výrok II.), žalované 2) nepřiznal
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a dále žalobci
uložil povinnost zaplatit České republice částku 1.438 Kč na nákladech státu
(výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“),
zastoupený advokátem (241 o. s. ř.), včasné dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
ke kterému přiložil návrh, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„ Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) odložil vykonatelnost a právní moc
rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh dovolatel zdůvodnil tím, že se v
současné době nachází v nepříznivé životní situaci, spočívající v jeho
nemajetnosti, a že vymáháním pohledávky (náhrady nákladů řízení v částce
378.500 Kč) se zhorší jeho životní situace.
Nejvyšší soud postupoval podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a protože důvody pro odklad vykonatelnosti
a právní moci napadeného rozhodnutí neshledal, s přihlédnutím k závěrům
vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16, návrh žalobce zamítl.
Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i
bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma [písm. a)],
nebo právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých
právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení
[písm. b)].
Z podaného návrhu nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by
bylo možno učinit závěr, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozí
dovolateli závažná újma [§ 243 písm. a) o. s. ř.], tj. především taková újma,
která by v případě pozdějšího zrušení vykonatelného rozhodnutí nemohla být již
napravena (splněná povinnost by již nemohla být vrácena zpět). Tedy pouhé
tvrzení, že se dovolatelova životní situace zhorší, nepatří k předpokladům, za
nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Jenom pro úplnost dovolací soud uvádí, že ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé
nejsou patrné ani důvody pro případný odklad právní moci napadeného rozhodnutí
[§ 243 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
Z takto uzavřené dohody o vypořádání SJM nelze dovodit
záměr žalovaných zmařit dokončení převodu vlastnického práva na
žalobce...Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
dohoda o vypořádání SJM včetně dodatku...je platná a vlastníkem předmětných
nemovitostí je v současné době žalovaný M. V., nikoli žalovaná Š. V.. S ohledem
na tento závěr nelze žalobě na nahrazení projevů vůle tak, jak byla žalobcem
podána, vyhovět.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. stran nesprávného právního posouzení věci z
hlediska posouzení platnosti předmětné dohody o vypořádání SJM, přičemž
předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že se odvolací soud při
posuzování (v dovolání blíže rozvedených) právních otázek (posouzení platnosti
právního úkonu z pohledu dobrých mravů, předvídatelnost soudního rozhodnutí,
právo na spravedlivý proces, pominutí některých skutkových okolností z pohledu
právního posouzení věci) odchýlil od ustálené (dovolatelem označené)
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“), a nerespektoval též (dovolatelem označenou) nálezovou
judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Dovolatel
pak ve svém obšírně koncipovaném dovolání předkládá k jednotlivým právním
otázkám dovolací argumentaci s odkazy či citacemi právních závěrů z označené
judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěrem navrhuje, aby dovolací
soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání (prostřednictvím svého
advokáta) odmítá uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, když neshledává žádné
pochybení odvolacího soudu jak z procesního, tak i z hmotněprávního hlediska. Zdůrazňuje také, že: „pokud byla smlouva vkladu do KN nezpůsobilá již v době
jejího vyhotovení a navíc z důvodů stojících na straně žalobce, nebyla by
způsobilá k převodu nemovitostí, ani pokud by si žalovaní své SJM dohodou ze
dne 20. 6. 2013 nevypořádali. Žalovaní tedy svým jednáním za žádných okolností
nemohli zmařit již tak nemožný převod nemovitostí na žalobce. Pokud pak dohoda
o vypořádání SJM žalovaných ze dne 20. 6. 2013 včetně jejího dodatku nebyla
schopna dostat žalobce do horšího právního postavení, není ji možno stíhat
neplatností pro rozpor s dobrými mravy.“ Dále žalovaný 1) poukazuje na neurčitě
definovaný předmět prodej v kupní smlouvě specifikované v petitu žaloby s tím,
že v případě jeho převzetí do rozsudku by příslušný katastrální úřad předmětný
vklad vlastnického práva ve prospěch dovolatele nepovolil. Má za to, že „kupní
smlouva z 18. 1. 2011, prokazatelně vyhotovená právním zástupcem strany
žalující, byla defektní v právním označení jak předmětu prodeje, tak v označení
prodávajících již v okamžiku jejího vyhotovení ke vkladu do KN nebyla způsobilá
ani po datu 20. 6. 2016.
Je pak zcela bez významu, zda si žalovaní majetkové
vypořádání učinili či nikoliv, neboť daný úkon žalovaných nemohl žalobce
nikterak dostat do horšího právního postavení, než v jakém byl.“ Žalovaný 1)
proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a žalovanému 1) přiznal
náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná 2) se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně předesílá, že při
rozhodování zohlednil, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy a označených
dohod došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již
„obč. zák.“). Nejvyšší soud poté shledal, že dovolání žalobce je - jak bude dále rozvedeno -
přípustné i důvodné. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz),
vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo
je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými
dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí
zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci),
případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní
věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru
takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci. Z uvedeného vyplývá, že jestliže odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí
převezme (jako správný a úplný) skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel
soud prvního stupně, avšak ve skutečnosti nalézacím soudem zjištěný skutkový
stav trpí shora vyloženými defekty, tedy za uvedeného skutkového stavu
přistoupí k právnímu posouzení věci, pak je v takovém případě upřeno dovolacímu
soudu zabývat se vůbec posouzením otázky přípustnosti dovolání v dovolatelem
vymezeném rozsahu. O takové pochybení (jak bude dále objasněno) jde i v posuzovaném případě.
Stěžejní pro právní posouzení věci podle odvolacího soudu (obou soudů) byla
považována otázka posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky
tohoto řízení dne 28. února 2011. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní
cena byla sjednána ve výši 3.650.000,- Kč, což sice koresponduje závěru o
skutkovém stavu věci, který učinil soud prvního stupně na str. 18 odůvodnění
svého rozsudku, pominul však dílčí skutkové zjištění, které soud prvního stupně
učinil z listinného důkazu - z předmětné kupní smlouvy na str. 7 odůvodnění
rozsudku. Soud prvního stupně totiž ve druhém odstavci na str. 7 odůvodnění svého
rozsudku „zjistil, že M. V. prodává M. H. a do výlučného vlastnictví převádí
svůj v rozsahu ? na těchto nemovitostech (následuje specifikace nemovitého
majetku)...za celkovou kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč a kupující tento
spoluvlastnický podíl v rozsahu ? k výše uvedeným nemovitostem za celkovou
sjednanou kupní cenu od M. V. kupuje a přijímá do svého výlučného vlastnictví. Soud dále zjistil z uvedené kupní smlouvy, že Š. V. prodává a do výlučného
vlastnictví kupujícího převádí svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ? na
nemovitostech ve smlouvě uvedených (stejné jako prodávané M. V., viz výše)
rovněž za sjednanou celkovou kupní cenu ve výši 3.650.000,- Kč. Z čl. III. uvedené kupní smlouvy soud zjistil, že účastníci se dohodli na splatnosti kupní
ceny v termínech, jak je ve smlouvě uvedeno.“
Z takto učiněného zjištění není zřejmé, zda každý ze spoluvlastníků prodával
svůj spoluvlastnický podíl za kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč, nebo - čemuž by
zase mohla odpovídat konstrukce formulací v čl. III. (označeném jako „Úhrada
kupních cen“) kupní smlouvy - za „celkovou kupní cenu“ ve výši 3.650.000 Kč,
čemuž by měly zřejmě odpovídat užitá formulační vyjádření: „M. V. a M. H. sjednali ohledně kupní ceny ve výši 1.450.000 Kč následující...“, „Š. V. a M. H. sjednali ohledně kupní ceny ve výši 2.200.000 Kč...následující...“ (tedy
1.450.000 Kč + 2.200.000 Kč = 3.650.000 Kč). Protože jde o písemný právní úkon,
rozhodující je, jak je v písemné formě obsažen (vyjádřen). Soud prvního stupně, ale ani odvolací soud výše uvedené formulace, užité
účastníky v jimi uzavřené kupní smlouvě, a to s ohledem na shora připomenutá
dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho závěr o skutkovém stavu
věci, neobjasnily, a bez dalšího vycházely ze zjištění, že celková kupní cena
činila 3.650.000,- Kč, aniž by si uvědomily, že podle této kupní smlouvy každý
z prodávajících prodává dovolateli svůj spoluvlastnický podíl na předmětných
nemovitostech dovolateli, a aniž by bylo vyjasněno, za jakou kupní cenu tedy
každý ze spoluvlastníků svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech
dovolateli prodával, odhlédnuvše od faktu, že v předmětnou dobu žalovaní
spoluvlastníky těchto nemovitostí nebyli, neboť v důsledku rozvodu jejich
manželství zaniklo také jejich společné jmění, jež však v té době ve vztahu k
předmětnému nemovitému majetku vypořádáno (např. tím, že by se žalovaní stali v
předmětném rozsahu jeho spoluvlastníky) nebylo.
Je tedy zjevné, že popsané (pro rozhodnutí zásadně významné) právní otázky
oběma soudy, respektive ani odvolacím soudem vyřešeny nebyly, pročež závěr
odvolacího soudu o platnosti předmětné kupní smlouvy, a v návaznosti na to pak
jím provedené právní hodnocení uzavřené předmětné dohody ze dne 20. června
2013, jeví se přirozeně předčasným. Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít (ze zákona) písemnou formu (srov. §
46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v
případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena,
jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. Smlouva o převodu nemovitosti (zjednodušeně vyjádřeno) představuje dvoustranný
právní úkon, kdy na straně jedné vystupuje převodce (prodávající, dárce) a na
straně druhé nabyvatel vlastnického práva (kupující, obdarovaný), přičemž
předmětem převodu je úplatný nebo bezúplatný převod vlastnických práv k
předmětné (předmětným) nemovitosti (nemovitostem). Obsah smlouvy o převodu
nemovitosti coby právní úkon je třeba, a to pochopitelně i v otázce jejího
předmětu, vykládat (interpretovat) prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit
i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato
vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je
tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné,
co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. např. již
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou
účastníky daného smluvního vztahu. Nejvyšší soud v poměrech dosavadní civilní úpravy se v řadě svých rozhodnutí
vyjadřoval k určitosti právních úkonů, respektive k posuzování právních úkonů z
hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nebo ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovodil v nich, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný)
tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak
nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout
ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu občanského zákoníku je třeba
právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní
úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak,
aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. V rozsudku ze dne 13.
března 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013, Nejvyšší soud
vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže podle § 588 obč. zák. z kupní
smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a
kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu
dohodnutou cenu, pak z tohoto ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky kupní
smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Kupní cena představuje účastníky
sjednanou úplatu v penězích za předmět koupě. Není-li kupní cena v kupní
smlouvě sjednána určitě, je takový právní úkon postižen absolutní neplatností
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Není-li v případě převodu spoluvlastnických
podílů zjistitelné, jaká byla sjednána peněžní úplata za převody
spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem, je předmětná kupní smlouva
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. postižena neplatností. Odvolací soud se otázkou určitosti kupní ceny, za užití výkladových mechanismů
podle § 35 odst. 2 obč. zák., nezabýval, pročež zůstaly nevyjasněny rozpory
plynoucí ze shora připomenutých zjištění učiněných z předmětné kupní smlouvy,
stejně jako právní konsekvence spojené s faktem, že účastníci v době uzavření
uvedené smlouvy nebyli spoluvlastníky předmětného majetku, nýbrž jej vlastnili
(v tehdy zaniklé a nevypořádaném) společném jmění. Učiněná skutková zjištění ve vazbě na závěr o skutkovém stavu, jak jej
zformuloval soud prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel
odvolací soud, proto ani odvolacímu soudu neumožňovala přistoupit k danému
právnímu posouzení věci (neboť ten byl z vyložených důvodů učiněn předčasně). V procesní situaci, kdy Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, z nějž při
rozhodování vycházel odvolací soud, a nemůže jej v dovolacím řízení nijak
revidovat ani doplňovat, proto dovolacímu soudu nezbylo, než přistoupit k
vydání tohoto kasačního rozhodnutí s tím, aby odvolací soud v dalším řízení z
vyložených důvodů přistoupil ke zjednání procesní nápravy. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto krajskému soudu podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, když v dané procesní situaci by i
zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo krajně neúčelné. Dospěje-li odvolací soudu k závěru, že předmětná kupní smlouva je platným
právním úkonem, zohlední při rozhodování též tu část nynější dovolací
argumentace žalobce, jež vydáním tohoto kasačního rozhodnutí nebyla
konzumována. Dospěl-li by odvolací soud k závěru, že jsou naplněny podmínky pro potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně, je (pro takový případ) zapotřebí vzít též v
úvahu, že vydaný rozsudek by představoval veřejnou vkladovou listinu, v
důsledku čehož je nezbytné reflektovat (aktuální) stav zápisů v katastru
nemovitostí [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února
2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016); dovolací soud zcela nad rozsah odůvodnění
poznamenává, že z veřejně dostupné aplikace https://www.cuzk.cz/ prostupuje
informace, že by předmětné nemovitosti měla vlastnit osoba odlišná od účastníků
tohoto řízení (L. Z.)].
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.