30 Cdo 2400/2018

30 Cdo 2400/2018-382

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem advokátní kanceláře Camrda, Premus, Vychopeň, Vachoušek, Zeman a partneři, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. V., zastoupenému Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, a 2) Š. V., o nahrazení projevu vůle a určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 141/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, takto:

I. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, se zamítá. II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, se zamítá.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 23 C 141/2015-269 určil, že žalovaní 1) a 2) jsou podílovými spoluvlastníky s podílem každý jedné ideální poloviny na nemovitostech ve výroku označených (výrok I.), dále rozhodl, že dnem nabytí právní moci rozsudku uzavírá žalobce se žalovanými kupní smlouvu, ve výroku konkretizovanou (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, žalobu na určení, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky, zamítl a taktéž zamítl nahrazení projevu vůle - uzavření kupní smlouvy mezi žalobce a žalovanými (výrok I.), dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 378.500 Kč (výrok II.), žalované 2) nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit České republice částku 1.438 Kč na nákladech státu (výrok IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem (241 o. s. ř.), včasné dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), ke kterému přiložil návrh, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „ Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) odložil vykonatelnost a právní moc rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh dovolatel zdůvodnil tím, že se v současné době nachází v nepříznivé životní situaci, spočívající v jeho nemajetnosti, a že vymáháním pohledávky (náhrady nákladů řízení v částce 378.500 Kč) se zhorší jeho životní situace.

Nejvyšší soud postupoval podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a protože důvody pro odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí neshledal, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, návrh žalobce zamítl.

Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma [písm. a)], nebo právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení [písm. b)].

Z podaného návrhu nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozí dovolateli závažná újma [§ 243 písm. a) o. s. ř.], tj. především taková újma, která by v případě pozdějšího zrušení vykonatelného rozhodnutí nemohla být již napravena (splněná povinnost by již nemohla být vrácena zpět). Tedy pouhé tvrzení, že se dovolatelova životní situace zhorší, nepatří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Jenom pro úplnost dovolací soud uvádí, že ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé nejsou patrné ani důvody pro případný odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 8. 2018

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu

Z takto uzavřené dohody o vypořádání SJM nelze dovodit záměr žalovaných zmařit dokončení převodu vlastnického práva na žalobce...Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání SJM včetně dodatku...je platná a vlastníkem předmětných nemovitostí je v současné době žalovaný M. V., nikoli žalovaná Š. V.. S ohledem na tento závěr nelze žalobě na nahrazení projevů vůle tak, jak byla žalobcem podána, vyhovět.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. stran nesprávného právního posouzení věci z hlediska posouzení platnosti předmětné dohody o vypořádání SJM, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že se odvolací soud při posuzování (v dovolání blíže rozvedených) právních otázek (posouzení platnosti právního úkonu z pohledu dobrých mravů, předvídatelnost soudního rozhodnutí, právo na spravedlivý proces, pominutí některých skutkových okolností z pohledu právního posouzení věci) odchýlil od ustálené (dovolatelem označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), a nerespektoval též (dovolatelem označenou) nálezovou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“).

Dovolatel pak ve svém obšírně koncipovaném dovolání předkládá k jednotlivým právním otázkám dovolací argumentaci s odkazy či citacemi právních závěrů z označené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání (prostřednictvím svého advokáta) odmítá uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, když neshledává žádné pochybení odvolacího soudu jak z procesního, tak i z hmotněprávního hlediska.

Zdůrazňuje také, že: „pokud byla smlouva vkladu do KN nezpůsobilá již v době jejího vyhotovení a navíc z důvodů stojících na straně žalobce, nebyla by způsobilá k převodu nemovitostí, ani pokud by si žalovaní své SJM dohodou ze dne 20. 6. 2013 nevypořádali. Žalovaní tedy svým jednáním za žádných okolností nemohli zmařit již tak nemožný převod nemovitostí na žalobce. Pokud pak dohoda o vypořádání SJM žalovaných ze dne 20. 6. 2013 včetně jejího dodatku nebyla schopna dostat žalobce do horšího právního postavení, není ji možno stíhat neplatností pro rozpor s dobrými mravy.“ Dále žalovaný 1) poukazuje na neurčitě definovaný předmět prodej v kupní smlouvě specifikované v petitu žaloby s tím, že v případě jeho převzetí do rozsudku by příslušný katastrální úřad předmětný vklad vlastnického práva ve prospěch dovolatele nepovolil.

Má za to, že „kupní smlouva z 18. 1. 2011, prokazatelně vyhotovená právním zástupcem strany žalující, byla defektní v právním označení jak předmětu prodeje, tak v označení prodávajících již v okamžiku jejího vyhotovení ke vkladu do KN nebyla způsobilá ani po datu 20. 6. 2016.

Je pak zcela bez významu, zda si žalovaní majetkové vypořádání učinili či nikoliv, neboť daný úkon žalovaných nemohl žalobce nikterak dostat do horšího právního postavení, než v jakém byl.“ Žalovaný 1) proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a žalovanému 1) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná 2) se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně předesílá, že při rozhodování zohlednil, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy a označených dohod došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již „obč. zák.“).

Nejvyšší soud poté shledal, že dovolání žalobce je - jak bude dále rozvedeno - přípustné i důvodné. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že jestliže odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí převezme (jako správný a úplný) skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, avšak ve skutečnosti nalézacím soudem zjištěný skutkový stav trpí shora vyloženými defekty, tedy za uvedeného skutkového stavu přistoupí k právnímu posouzení věci, pak je v takovém případě upřeno dovolacímu soudu zabývat se vůbec posouzením otázky přípustnosti dovolání v dovolatelem vymezeném rozsahu. O takové pochybení (jak bude dále objasněno) jde i v posuzovaném případě.

Stěžejní pro právní posouzení věci podle odvolacího soudu (obou soudů) byla považována otázka posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto řízení dne 28. února 2011. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní cena byla sjednána ve výši 3.650.000,- Kč, což sice koresponduje závěru o skutkovém stavu věci, který učinil soud prvního stupně na str. 18 odůvodnění svého rozsudku, pominul však dílčí skutkové zjištění, které soud prvního stupně učinil z listinného důkazu - z předmětné kupní smlouvy na str.

7 odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně totiž ve druhém odstavci na str. 7 odůvodnění svého rozsudku „zjistil, že M. V. prodává M. H. a do výlučného vlastnictví převádí svůj v rozsahu ? na těchto nemovitostech (následuje specifikace nemovitého majetku)...za celkovou kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč a kupující tento spoluvlastnický podíl v rozsahu ? k výše uvedeným nemovitostem za celkovou sjednanou kupní cenu od M. V. kupuje a přijímá do svého výlučného vlastnictví. Soud dále zjistil z uvedené kupní smlouvy, že Š.

V. prodává a do výlučného vlastnictví kupujícího převádí svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ? na nemovitostech ve smlouvě uvedených (stejné jako prodávané M. V., viz výše) rovněž za sjednanou celkovou kupní cenu ve výši 3.650.000,- Kč. Z čl. III. uvedené kupní smlouvy soud zjistil, že účastníci se dohodli na splatnosti kupní ceny v termínech, jak je ve smlouvě uvedeno.“ Z takto učiněného zjištění není zřejmé, zda každý ze spoluvlastníků prodával svůj spoluvlastnický podíl za kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč, nebo - čemuž by zase mohla odpovídat konstrukce formulací v čl.

III. (označeném jako „Úhrada kupních cen“) kupní smlouvy - za „celkovou kupní cenu“ ve výši 3.650.000 Kč, čemuž by měly zřejmě odpovídat užitá formulační vyjádření: „M. V. a M. H. sjednali ohledně kupní ceny ve výši 1.450.000 Kč následující...“, „Š. V. a M. H. sjednali ohledně kupní ceny ve výši 2.200.000 Kč...následující...“ (tedy 1.450.000 Kč + 2.200.000 Kč = 3.650.000 Kč). Protože jde o písemný právní úkon, rozhodující je, jak je v písemné formě obsažen (vyjádřen). Soud prvního stupně, ale ani odvolací soud výše uvedené formulace, užité účastníky v jimi uzavřené kupní smlouvě, a to s ohledem na shora připomenutá dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho závěr o skutkovém stavu věci, neobjasnily, a bez dalšího vycházely ze zjištění, že celková kupní cena činila 3.650.000,- Kč, aniž by si uvědomily, že podle této kupní smlouvy každý z prodávajících prodává dovolateli svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech dovolateli, a aniž by bylo vyjasněno, za jakou kupní cenu tedy každý ze spoluvlastníků svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech dovolateli prodával, odhlédnuvše od faktu, že v předmětnou dobu žalovaní spoluvlastníky těchto nemovitostí nebyli, neboť v důsledku rozvodu jejich manželství zaniklo také jejich společné jmění, jež však v té době ve vztahu k předmětnému nemovitému majetku vypořádáno (např. tím, že by se žalovaní stali v předmětném rozsahu jeho spoluvlastníky) nebylo.

Je tedy zjevné, že popsané (pro rozhodnutí zásadně významné) právní otázky oběma soudy, respektive ani odvolacím soudem vyřešeny nebyly, pročež závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné kupní smlouvy, a v návaznosti na to pak jím provedené právní hodnocení uzavřené předmětné dohody ze dne 20. června 2013, jeví se přirozeně předčasným. Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít (ze zákona) písemnou formu (srov. § 46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě.

Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. Smlouva o převodu nemovitosti (zjednodušeně vyjádřeno) představuje dvoustranný právní úkon, kdy na straně jedné vystupuje převodce (prodávající, dárce) a na straně druhé nabyvatel vlastnického práva (kupující, obdarovaný), přičemž předmětem převodu je úplatný nebo bezúplatný převod vlastnických práv k předmětné (předmětným) nemovitosti (nemovitostem). Obsah smlouvy o převodu nemovitosti coby právní úkon je třeba, a to pochopitelně i v otázce jejího předmětu, vykládat (interpretovat) prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).

Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Nejvyšší soud v poměrech dosavadní civilní úpravy se v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, respektive k posuzování právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.

října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nebo ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovodil v nich, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu.

V rozsudku ze dne 13.

března 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu, pak z tohoto ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Kupní cena představuje účastníky sjednanou úplatu v penězích za předmět koupě. Není-li kupní cena v kupní smlouvě sjednána určitě, je takový právní úkon postižen absolutní neplatností ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Není-li v případě převodu spoluvlastnických podílů zjistitelné, jaká byla sjednána peněžní úplata za převody spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem, je předmětná kupní smlouva ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. postižena neplatností.

Odvolací soud se otázkou určitosti kupní ceny, za užití výkladových mechanismů podle § 35 odst. 2 obč. zák., nezabýval, pročež zůstaly nevyjasněny rozpory plynoucí ze shora připomenutých zjištění učiněných z předmětné kupní smlouvy, stejně jako právní konsekvence spojené s faktem, že účastníci v době uzavření uvedené smlouvy nebyli spoluvlastníky předmětného majetku, nýbrž jej vlastnili (v tehdy zaniklé a nevypořádaném) společném jmění. Učiněná skutková zjištění ve vazbě na závěr o skutkovém stavu, jak jej zformuloval soud prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, proto ani odvolacímu soudu neumožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci (neboť ten byl z vyložených důvodů učiněn předčasně).

V procesní situaci, kdy Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a nemůže jej v dovolacím řízení nijak revidovat ani doplňovat, proto dovolacímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí s tím, aby odvolací soud v dalším řízení z vyložených důvodů přistoupil ke zjednání procesní nápravy. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto krajskému soudu podle § 243e odst. 2 věty první o.

s. ř. vrátil k dalšímu řízení, když v dané procesní situaci by i zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo krajně neúčelné. Dospěje-li odvolací soudu k závěru, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem, zohlední při rozhodování též tu část nynější dovolací argumentace žalobce, jež vydáním tohoto kasačního rozhodnutí nebyla konzumována. Dospěl-li by odvolací soud k závěru, že jsou naplněny podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, je (pro takový případ) zapotřebí vzít též v úvahu, že vydaný rozsudek by představoval veřejnou vkladovou listinu, v důsledku čehož je nezbytné reflektovat (aktuální) stav zápisů v katastru nemovitostí [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016); dovolací soud zcela nad rozsah odůvodnění poznamenává, že z veřejně dostupné aplikace https://www.cuzk.cz/ prostupuje informace, že by předmětné nemovitosti měla vlastnit osoba odlišná od účastníků tohoto řízení (L. Z.)].

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.