U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobkyně Š. J., zastoupené Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě–Slezská Ostrava, Občanská č. 18, proti žalovanému Ing. O. C.,
zastoupenému Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku,
1. máje č. 741, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 23 C 241/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2013, č.j. 1 Co 163/2013-188, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalovaný se domáhal obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 241/2008, v němž mu bylo uloženo doručit žalobkyni písemné sdělení
týkající se uložení ostatků zemřelých rodičů žalobkyně ve znění uvedeném ve
výroku, doručit žalobkyni písemnou omluvu a zaplatit žalobkyni částku
100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení
§ 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Důvod obnovy řízení
spatřoval v tom, že dodatečně zjistil, kde se nacházejí urny s ostatky rodičů
žalobkyně, a tak získal důkaz, který nemohl předložit v původním řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. února 2013, č.j. 23 C 241/2008-162,
žalobu zamítl, protože podle jeho názoru žalovanému z objektivního hlediska nic
nebránilo, aby předmětný důkaz získal již v původním řízení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 7. srpna 2013,
č.j. 1 Co 163/2013-188, výrokem I. potvrdil podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) výrok I. usnesení soudu prvního stupně, výrokem II. změnil výrok o nákladech prvostupňového řízení a výrokem III. rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v prvé řadě připomenul, že rozsudek vydaný v původním řízení byl
založen na tom, že žalovaný nejdříve vyzýval žalobkyni, aby si urny s
pozůstatky svých rodičů převzala, ale pak jí odmítal sdělit, jak s nimi
naložil, kde jsou uloženy apod. Tím zasáhl do soukromí žalobkyně, navíc
šikanózním způsobem, když ji zbavil možnosti výkonu piety k památce rodičů. Uzavřel proto, že i kdyby tvrzení žalovaného bylo pravdivé, nemohlo to nic
změnit na důvodnosti žaloby žalobkyně, o které bylo rozhodnuto v původním
řízení, a tato okolnost nemohla přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí
ve věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 5. listopadu 2013 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Má především za
to, že odvolací soud potvrdil zamítavé usnesení Krajského soudu v Ostravě, aniž
by posoudil, zda nové skutečnosti, které žalovaný zjistil, jsou takovými
skutečnostmi a důkazy, které by odůvodňovaly obnovu řízení a vyhnul se
posouzení, zda tento důkaz mohl žalobce použít v původním řízení před soudem
prvního stupně. Z obsahu dovolání současně dále vyplývá, že dovolatel
nesouhlasí se skutkovými zjištěními a jejich hodnocením soudy obou stupňů. Konečně pak upozorňuje, že vzhledem k nálezu uren s pozůstatky rodičů
žalobkyně, je původní rozsudek v části ukládající mu sdělení žalobkyni o tom,
jak naložil s ostatky jejích rodičů, nevykonatelný. Navrhuje, aby dovolací soud
povolil dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, toto usnesení zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. K dovolání nebylo žalobkyní podáno případné vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se dovolací soud nejprve zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného v dané věci však neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z
uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu
výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost
dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší
soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí
např.
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva
jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v žádném případě
nikterak nevyhovuje. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Nadto v rámci úplnosti nelze pominout ani skutečnost, že podle ustanovení § 228
odst. 1 o.s.ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný
rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl
použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a a 211a o.s.ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou
přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a
o.s.ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější
rozhodnutí ve věci. V daném případě odvolací soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že
skutečnosti, které žalovaný údajně zjistil po skončení původního řízení,
nemohou pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, a proto již bylo
nadbytečné, aby se zabýval otázkou, zda žalovaný mohl důkaz v tomto původním
řízení použít. Ani takto by důvody podaného dovolání nebyly způsobilé závěry
odvolacího soudu vyvrátit. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.