USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobce J. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, proti žalované České republice
– Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o
zaplacení 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 11 C 94/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. 14 Co 125/2018-459, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 15 000 000 Kč s
příslušenstvím, a to jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v
podobě duševního strádání ve výši 8 000 000 Kč a náhrady majetkové újmy ve výši
7 000 000 Kč spočívající v ušlém zisku, jehož by mohl žalobce podle svých
tvrzení dosáhnout za dobu od 1. 7. 2009 do 1. 7. 2012 prodejem výrobku
chráněného průmyslovým vzorem, nebýt pochybení žalované. Obě újmy tak měly být
následkem nesprávného úředního postupu Úřadu průmyslového vlastnictví, od 1. 1. 1993 právního nástupce Federálního úřadu pro vynálezy (dále jen „Úřad“), který
měl spočívat jednak v uveřejnění nesprávného průmyslového vzoru cukrovinky
(lízátka) v rejstříku Úřadu a jednak v neumožnění následné nové registrace
totožného průmyslového vzoru po roce 2001 s dopadem i do obchodní činnosti
žalobce na území Slovenské republiky, a konečně i v tvrzené nepřiměřené délce
dotčeného řízení. Žalobce vzal během řízení žalobu zpět v rozsahu 5 000 000 Kč
co do nároku na náhradu nemajetkové újmy a řízení bylo ohledně této částky
zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 11 C 94/2012-405, zastavil řízení ohledně povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 5 000 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 000 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III), a také, že se náhrada nákladů řízení České
republice nepřiznává (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé (náhrady majetkové újmy)
napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Judikatura Nejvyššího soudu se po novele občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 404/2012 Sb. a účinné od 1. 1. 2013 ustálila na závěru, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí
dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Z toho plyne závěr, že
dovolatelem namítaná judikatura, podle níž bylo možné podat dovolání také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení
přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní
úpravě občanského soudního řádu před již zmíněnou novelou. Jinak řečeno, od
účinnosti této novely v judikátech uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání
nezakládá. Ve zbývajícím obsahu dovolání dovolatel vyjadřuje prostý nesouhlas s dílčími
závěry odvolacího soudu (předkládá svoje varianty), případně shrnuje průběh
řízení, aniž by v těchto vyjádřeních formuloval předpoklady přípustnosti a
dovolací důvod (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, týkající se tvrzeného porušení
základních práv dovolatele. V jím odkazovaném nálezu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci
Králové porušil práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě
odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl
sám opakoval, a také učinil skutková zjištění, jež jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Dovolací soud však konstatuje (a ze spisu je to zřejmé), že
se odvolací soud při svém posuzování nynější věci od takto Ústavním soudem
vytýčené hranice ústavnosti neodchýlil. Konečně spatřuje-li dovolatel nesprávnost postupu odvolacího soudu v tom, že
„neměl tolik prostoru při ústním jednání k vyjádření ve věci jako žalovaná,
která dostávala neomezený čas, zatímco žalobce byl soudem přerušován a neměl
možnost se vyjádřit v dostatečném rozsahu“, uplatňuje námitku vady řízení, k
níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání z jiného
důvodu přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu