NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
30 Cdo 2426/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci
dodatečného projednání dědictví po B. K., zemřelé 17. července 2001, za účasti
M. H., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
34 D 1113/2002, o dovolání M. H. proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 30. prosince 2003, č.j. 24 Co 295/2003-66, takto:
I. Dovolání M. H. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 8.11.2001, č.j. 34 D 2585/2001-13, Obvodní soud pro
Prahu 4 zastavil řízení o dědictví po B. K., zemřelé dne 17.7.2001 (dále též
jen „zůstavitelka“), a její majetek nepatrné hodnoty, sestávající z pohledávky
vůči Místnímu úřadu P. 11 ve výši 175,- Kč a 1.225,- Kč a vůči Městské části P.
11 ve výši 471,- Kč, vydal M. H. Usnesením ze dne 8.11.2001, č.j. 34 D
2585/2001-14, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o odměně a náhradě hotových
výdajů notářky.
Usnesením ze dne 19.8.2002, č.j. 34 D 1113/2002-35, Obvodní soud pro Prahu 4
zamítl návrh na dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce a řízení zastavil.
K odvolání M. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2003, č.j. 24 Co
94/2003-55, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 4 „vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu“.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 16.9.2003, č.j. 34 D
1113/2002-60, dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce zastavil. Vycházel
ze závěru, že zůstavitelka ke dni úmrtí nevlastnila „majetek, ohledně kterého
by bylo třeba provést řízení o dědictví“.
K odvolání M. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.2003, č.j. 24 Co
295/2003-66, shora uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „není na místě projednat majetek
zůstavitelky spočívající ve vlastnictví cenných papírů, neboť existence tohoto
majetku ke dni smrti zůstavitelky nebyla prokázána“.
Proti tomuto usnesení podala M. H. dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Namítá, že „nikde není určené, co je
majetek nepatrné hodnoty, ani jak rozumět §-u 175h odst. 1 o.s.ř. o tom, že
zůstavitel nezanechal majetek“ a že „zde majetek je a soud si rozhoduje sám, že
zde majetek není“; že „soud nezjistil řádně majetek zůstavitelky ve smyslu §
175m o.s.ř.“; rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení „toho, co je
majetek ve smyslu
§ 175 odst. 1 o.s.ř.“, „toho, co je majetek nepatrné hodnoty“, „toho, že
majetek zde není“, „potvrzení Střediska cenných papírů, kdy soud věří bez
dalšího takovým potvrzením a pokládá je za praxi“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
ČR zrušil usnesení odvolacího soudu i jím potvrzené usnesení soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu
a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci
udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu
rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m
odst. 2 (§ 336n) a
v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.,
o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a
o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a
o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm.
a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení
řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo
dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího
účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle
ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by
byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239
odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě M. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o
dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce.
Dovolání je přípustné - jak výše uvedeno - proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení
podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 175x o.s.ř., objeví-li se po právní moci usnesení,
jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i
dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh
zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
Projednání dědictví končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení
(§ 175h o.s.ř.), právní mocí usnesení o dědictví (§ 175q a 175p o.s.ř.) nebo
pravomocným skončením likvidace dědictví (§ 175t až § 175v o.s.ř.). Ukáže-li
se, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení
znám, vyvstává potřeba projednat dědictví i ohledně tohoto nově najevo vyšlého
majetku. Dodatečné projednání dědictví je možné jen tehdy, objeví-li se nějaký
zůstavitelův nový, dosud
v dědickém řízení neznámý majetek. Za tohoto předpokladu lze projednat i nové
dluhy zůstavitele. Objeví-li se pouze nový dluh zůstavitele, soud dodatečné
projednání dědictví z úřední povinnosti nezahájí; návrh, kterým se některý z
účastníků domáhal dodatečného projednání pouze nových dluhů zůstavitele, bude
zamítnut.
Řízení o dodatečném projednání dědictví se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu.
Bez návrhu zahájí soud řízení vždy, dozví-li se, že zůstavitel zanechal nějaký
majetek, který dosud nebyl znám, a nebyl-li podán návrh na zahájení tohoto
řízení. Možnost dodatečného projednání majetku patřícího zůstaviteli není
časově omezena. Vyjde-li
i po skončení dodatečného dědického řízení najevo další, dosud neznámý
zůstavitelův majetek, postupuje se ohledně tohoto majetku znovu podle § 175x
o.s.ř.
Účastníky řízení při dodatečném projednání dědictví jsou ti dědici, kteří jimi
byli v původním řízení, popřípadě jejich právní nástupci; má-li zemřelý nebo
zaniklý dědic více právních nástupců, mají tito nástupci v řízení postavení
tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Při dodatečném projednání
dědictví soud nemůže znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh
zůstavitelových dědiců stanovený již
v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti (např.
bude-li dodatečně objevena závěť). Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí
dědictví se vztahuje na celé dědictví po zůstaviteli, tedy i na majetek nově
objevený. Bylo-li však původní dědické řízení zastaveno podle § 175h o.s.ř. a
nově najevo vyšlý majetek takovéto opatření již neodůvodňuje, provede se i
zjištění dědického práva.
Jestliže nově najevo vyšlý majetek zůstavitele má, spolu s majetkem známým
v původním řízení, jen nepatrnou hodnotu, zastaví soud rovněž řízení o
dodatečném projednání dědictví a nově najevo vyšlý majetek vydá vypraviteli
pohřbu, kterému byl vydán majetek nepatrné hodnoty již v původním dědickém
řízení (§ 175h odst. 2 o.s.ř.). Jestliže nově najevo vyšlý majetek takové
opatření již neodůvodňuje, soud dědictví projedná a rozhodne o něm; nabytí
majetku nepatrné hodnoty vypravitelem pohřbu
z původního dědického řízení tím není dotčeno.
Zjistí-li se v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že zde není
nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud řízení zastaví (bylo-li řízení
zahájeno bez návrhu) nebo zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném
projednání dědictví (bylo-li řízení zahájeno na návrh). Tento postup je na
místě jak v případě zjištění, že majetek, o němž bylo řízení vedeno, nebyl
vlastnictvím zůstavitele, tak také v případě zjištění, že předmětný majetek již
byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán. V obou uvedených případech
soud zastaví řízení, resp. zamítne návrh na zahájení řízení
o dodatečném projednání dědictví, ze stejného důvodu, tj. proto, že zde není
majetek, který má být jako dědictví projednán.
Zastavení řízení v uvedených případech není důsledkem závěru, že projednání
věci brání nedostatek podmínek řízení (§ 103 o.s.ř.), tedy zastavením řízení
podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. Usnesení o zastavení řízení o dodatečném
projednání dědictví je rozhodnutím postaveným na roveň usnesení o zamítnutí
návrhu na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví; rozhodnutím logicky
reagujícím na zjištění, že zde není majetek, který má být jako dědictví
projednán, tedy zjištění, že zde není důvod, pro který by řízení o dodatečném
projednání dědictví mělo být vedeno.
Dovolání M. H. proti usnesení odvolacího soudu proto podle ustanovení § 239
odst. 2 písm. a) o.s.ř. není přípustné.
Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, tím, že jde o usnesení ve věci samé.
Pojem \"věc sama\" je právní teorií i soudní praxí vykládán jako věc, která je
tím předmětem, pro který se řízení vede. V řízení o dědictví jde o to, aby
rozhodnutím soudu byly deklarovány právní vztahy vzniklé v důsledku smrti
zůstavitele. Věcí samou jsou zde práva a povinnosti majetkové povahy ve svém
souhrnu tvořící dědictví po zůstaviteli.
Usnesení o zastavení řízení o dodatečném projednání dědictví není usnesením
ve věci samé, neboť jím není rozhodováno o předmětu, pro který se dědické
řízení vede. Toto usnesení je, stejně jako usnesení o zastavení řízení o
dědictví podle § 175h o.s.ř., rozhodnutím procesním, které nezakládá překážku
věci pravomocně rozhodnuté s hmotněprávními důsledky. Zjistí-li se po právní
moci takového rozhodnutí, že závěr, pro který bylo řízení o dodatečném
projednání dědictví zastaveno, nebyl správný, soud znovu řízení zahájí a
dědictví dodatečně projedná.
Dovolání M. H. proti usnesení odvolacího soudu proto není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř..
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení
§ 238, § 238a a § 239 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř., protože v
taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o
dodatečném projednání dědictví, uvedeno.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání M. H. směřuje proti výroku usnesení
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání M. H. podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Roman Fiala,v. r.
předseda senátu