30 Cdo 2432/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce S. p., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. - S., spol.
s r.o., zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u
Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 119/2004, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2006, č.j. 25 Co
98/2006-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2006, č.j. 25 Co 98/2006-175,
a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. listopadu 2005, č.j.
34 C 119/2004-135, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č.j.
34 C 119/2004-74, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva,
kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému motorová vozidla blíže
označená v rozsudku (výrok I.). Dále zastavil řízení o určení, „že kupní
smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému motorová vozidla“
blíže označená v rozsudku (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost
nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.421,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. srpna 2005,
č.j. 25 Co 57/2005-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést žalovaným
navržené důkazy k otázce zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, a
to zejména výpovědí jednatele společnosti dlužníka i žalovaného L. K., výpovědí
ředitele žalovaného J. B. a výpovědí účetní dlužníka.
V následujícím řízení Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne
30. listopadu 2005, č.j. 34 C 119/2004-135, určil, že je vůči žalobci právně
neúčinná kupní smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému
motorová vozidla blíže označená v rozsudku (výrok I.). Dále zastavil řízení o
určení, „že kupní smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému
motorová vozidla“ blíže označená v rozsudku (výrok II.). Současně uložil
žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18.632,- Kč (výrok
III.). Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 42a odst. 1 a 2 obč.
zák. a dospěl k závěru, že prodejem vozidel žalovanému společnost dlužníka
S.-S., s.r.o., zkrátila uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky. Dovodil
aktivní věcnou legitimaci žalobce i pasivní věcnou legitimaci žalovaného s tím,
že odporovatelnost byla uplatněna žalobcem v zákonné tříleté lhůtě od provedení
odporovatelného právního úkonu. Byly tak splněny všechny zákonné podmínky podle
ustanovení § 42a, když dlužník ve vztahu k žalovanému byl v poměru osob
blízkých dle ustanovení § 116 obč. zák., neboť jejich statutárním zástupcem
byla tatáž fyzická osoba. Za této situace nebylo proto nutno prokazovat úmysl
dlužníka zkrátit věřitele ani „náležitou pečlivost“ ze strany žalovaného. Kupní
cena ve výši 403.000,- Kč byla uhrazena na základě následné dohody o započtení
pohledávky, takže majetek dlužníka se snížil o 403.000,- Kč, když společnost
dlužníka částku odpovídající dohodnuté kupní ceně neobdržela. Dlužník činil
právní úkony, které vedly ke zmenšení jeho majetku a věřitel nemůže uspokojení
své pohledávky z tohoto majetku dosáhnout, ačkoliv nebýt dlužníkových právních
úkonů, z jeho majetku by se uspokojil. Jiný majetek, z něhož by mohla být
uspokojena pohledávka věřitele, společnost dlužníka S.-S., s.r.o., nemá, neboť
tímto majetkem nemohou být hypotetické peněžní prostředky na bankovním účtu.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroků I. a III. potvrdil (výrok
I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího
řízení
ve výši 5.801,- Kč (výrok II.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.
Ohledně odvolací námitky žalovaného, že dlužník měl jiný majetek, z něhož byl
schopen uspokojit vymahatelnou pohledávku žalobce, když se nedostal do stavu
předlužení a po celou dobu převažovala aktiva nad pasivy, odvolací soud
zopakoval důkaz spisem Policie ČR ČTS: MRPM-806/OHK-TČ-204, jehož součástí byl
znalecký posudek Ing. B. na rozbor účetnictví společnosti dlužníka S.-S.,
s.r.o. Dospěl k závěru, že účetnictví dlužníka je nesprávné a neprůkazné.
Přestože se ve znaleckém posudku konstatuje, že společnost vykazuje dostatek
majetku na úhradu splatných závazků, tedy není ve stavu insolvence, resp.
nenastal úpadek, nelze z uvedeného dovodit, že dlužník má jiný majetek
způsobilý uspokojit pohledávku jeho věřitele. Pokud bylo zjištěno, že dlužník
není v úpadku a sám má splatné pohledávky vůči svým dlužníkům, je pro posouzení
dané věci toto zjištění irelevantní, když existence splatných pohledávek
společnosti S.-S., s.r.o., za jeho dlužníky není rozhodující, není-li dlužník
schopen tyto pohledávky využít k úhradě svých závazků, jež jsou po delší dobu
po lhůtě splatnosti. Pokud společnost dlužníka S.-S., s.r.o., své pohledávky k
úhradě svých závazků nevyužila, nelze tyto pohledávky označit jako způsobilé k
úhradě závazku. Žalovaný tedy neprokázal, že by dlužník měl jiný majetek, který
by mohl sloužit k uspokojení pohledávky věřitele.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Žalovaný nesouhlasí s tím, že zjištěný skutkový stav věci
odůvodňuje závěr odvolacího soudu, že převodem motorových vozidel došlo ke
zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Zejména namítá, že kupní
cena sjednaná v odporovatelné kupní smlouvě byla započtena proti pohledávce
společnosti žalovaného za dlužníkem. Z uvedeného nelze dovodit, že došlo ke
zkrácení věřitele zmenšením majetku dlužníka, když započtením došlo k úhradě
dluhu dlužníka, tj. naopak došlo ke zlepšení vymahatelnosti pohledávky
žalovaného. Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že dlužník neměl jiný majetek k
uspokojení pohledávky věřitele (žalobce), je na vůli dlužníka, zda své
pohledávky použije na uspokojení svých splatných dluhů. Pro právní posouzení je
rozhodující to, zda dlužník v době převodu si musel být vědom toho, že dojde-li
k převodu motorových vozidel, nebude již mít žalobce jako věřitel možnost
uspokojit svoji pohledávku z jiného majetku dlužníka. V řízení bylo prokázáno,
že v době takového převodu tu byl jiný majetek dlužníka, z něhož bylo možné
uspokojit vymahatelnou pohledávku žalobce jako věřitele. Dlužník a žalovaný
proto nemohli jednat v úmyslu, resp. s vědomím toho, že převodem dojde k
jednoznačnému uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Žalovaný navrhl
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným
dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej
odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že
dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím
důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro
rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku,
jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný
vliv.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní
dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky
žalujícího věřitele ve vztahu k ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., s jehož
výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel
nesouhlasí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní
otázku týkající se ustanovení § 42a odst. 1 v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.); dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení § 42a
odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména
tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich
nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout
uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by
se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a
důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho
pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21
Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64,
ročník 2002).
V posuzovaném případě společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému předmětná
motorová vozidla za 403.000,- Kč. V průběhu řízení nevyšlo najevo a ani žalobce
netvrdil, že by sjednaná kupní cena neodpovídala obecné (obvyklé, \"tržní\")
ceně (tj. ceně, kterou by bylo možné dosáhnout v době uzavření smlouvy při
prodeji stejného nebo obdobného osobního automobilu). Jestliže v majetku
dlužníka byla uvedenou kupní smlouvou \"nahrazena\" věc jí odpovídajícím
peněžním plněním (kupní cenou), nebylo již z tohoto důvodu možné dovodit, že by
uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka společnosti S.-S.,
s.r.o. a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Závěr
odvolacího soudu o tom, že předmětnému právnímu úkonu (kupní smlouvě o prodeji
motorových vozidel) žalobce může s úspěchem odporovat, je proto v rozporu se
zákonem.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že sjednanou kupní cenu ve výši 403.000,- Kč
žalovaný společnosti S.-S., s.r.o. ve skutečnosti nezaplatil. Příčina toho,
proč nebyla kupní cena zaplacena, nespočívá v předmětné kupní smlouvě, ale v
tom, že na úhradu kupní ceny byla započtena pohledávka žalovaného, kterou měl -
podle zjištění soudů - za společností S.-S., s.r.o. Uvedené započtení (bez
ohledu na to, zda bylo provedeno jednostranným právním úkonem žalovaného nebo
společností S.-S., s.r.o., popřípadě jejich dohodou), které následovalo po
uzavření kupní smlouvy, způsobilo, že dlužník společnost S.-S., s.r.o., ve
skutečnosti neobdržel za prodaná motorová vozidla odpovídající peněžní
prostředky (kupní cenu), které by mohl použít k úhradě svých dluhů (včetně
vymahatelné pohledávky žalobce). Započtení pohledávky z kupní ceny (popřípadě
na pohledávku z kupní ceny) žalobce v tomto řízení žalobou podle ustanovení §
42a obč. zák. nenapadl; soud, který je v tomto řízení vázán žalobou (§ 153
odst.2 o.s.ř.), se proto nemohl bez návrhu tímto právním úkonem zabývat (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo
2662/99).
To však neznamená, že by takové jednání dlužníka bylo nepostižitelné. Dlužník,
který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit (zcela nebo zčásti)
uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem
(jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup
je protiprávní (srov. § 256a tr. zák.). Právním následkem takového právního
úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho
neplatnost (§ 39 obč. zák.).
Určením právní neúčinnosti právního úkonu (vyslovením odporu) ve smyslu
ustanovení § 42a obč. zák. nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného
právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem, avšak
v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V
případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní
účinky vůbec nenastávají; na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl
učiněn. U právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho
odporovatelnost; neplatnost právního úkonu má přednost před jeho
odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu. I kdyby bylo
zjištěno, že předmětná kupní smlouva, převzetí dluhu jako úhrada kupní ceny
nebo započtení na kupní cenu jsou ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné,
musel by mít závěr v tomto směru za následek zamítnutí žaloby o určení, že je
vůči žalobci právně neúčinná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.5.2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný pod číslem 104 v časopise Soudní
judikatura, číslo sešitu 10, ročník 2000). Protože se žalobce v tomto řízení
nedomáhal určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, soud, který je v tomto
řízení vázán žalobou (§ 153 odst.2 o.s.ř.), by nemohl, i kdyby některý z důvodů
neplatnosti vyšel najevo, vyslovit bez návrhu neplatnost právních úkonů.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se již zabýval námitkou dovolatele, že k
uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky bylo možno použít jiný majetek
dlužníka. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a
věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu