30 Cdo 2441/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně H. F., rozené P., zastoupené advokátem, proti žalovaným:
1) O. J.,
a 2) E. J., oběma zastoupeným advokátem, za účasti vedlejších účastníků na
straně žalovaných : 1) Mgr. J. H., advokáta, a 2) JUDr. J. K., advokáta,
správce konkursní podstaty úpadce J. S. –U., o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 364/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna
2006, č. j. 17 Co 548/2005 - 161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.659,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. M. K., advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně
žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Katastrálního úřadu P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané,
že kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1997 prodal J. S. žalobkyni rozestavěný objekt
domu U-3/3 zatím bez popisného čísla na parc. č. 980/55 v kat. území P. a další
kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcných břemen z téhož data jí prodal
předmětné pozemky, jež vznikly rozdělením pozemku p. č. 980/1, ačkoliv
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
2. 12. 1994, sp. zn. E 349/94, které nabylo právní moci dne 31. 12. 1994, byl
nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, mimo jiné p. č. 980/1, povinného
J. S., kterému bylo současně zakázáno nemovitosti v usnesení uvedené převést na
někoho jiného nebo je zatížit. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne
9. 11. 1998, č. j. 97 K 77/97 - 108, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka
J. S., podnikajícího pod obchodním jménem J. S. – U., a správcem konkursní
podstaty byl ustanoven nejprve JUDr. A. K., posléze Mgr. J. H. a naposledy
JUDr. J. K. Usnesením ze dne 10. 3. 2000 Krajský obchodní soud v Praze vyslovil
souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty Mgr. H. prodal mimo dražbu
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u KÚ P. na LV 467 pro k. ú. P., mezi
nimi i p. č. 980/1 ostatní plocha. Dopisem ze dne 3. 4. 2000 sdělil Mgr. H. žalobkyni, že byl povolen prodej předmětných nemovitostí mimo dražbu, a
současně se jí dotázal, zda má o koupi nemovitostí, které užívá, zájem, s tím,
že v opačném případě je prodá jinému zájemci, na nějž žalobkyně reagovala
dopisem ze dne 22. 5. 2000, v němž uvedla, že na nabídku nereflektuje. Dne 27. 9. 2000 podal Mgr. H. Katastrálnímu úřadu P. návrh na pokračování v řízení o
povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997, k
jehož přerušení došlo v důsledku prohlášení konkursu na majetek prodávajícího. Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2001 katastrální úřad návrh na vklad vlastnického
práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni zamítl s odůvodněním, že pozemky,
které jsou předmětem kupní smlouvy (p. č. 980/55 a p. č. 980/102) ze dne 15. 12. 1997 vzniklé z pozemku p. č. 980/1, nebyl prodávající oprávněn prodat ani k
nim zřídit věcné břemeno, neboť vlastnické právo J. S. bylo omezeno rozhodnutím
Obvodního soudu pro Prahu 6, vydaným v řízení o výkon rozhodnutí, ze dne 2. 12. 1994, sp. zn. E 349/94. Správce konkursní podstaty Mgr. H. dopisem ze dne 22. 11. 2001 odstoupil od kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997 s odkazem na ust. § 14
odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání pro nesplnění závazku úpadce z kupní
smlouvy, poněvadž nedošlo k převodu vlastnického práva a zřízení věcného
břemene ke dni prohlášení konkurzu, a kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2002 převedl
na žalované mj. pozemky p. č. 980/55 a p. č. 980/102 v k. ú. P., přičemž vklad
vlastnického práva byl povolen s právními účinky ke dni 29. 4. 2002. Soud
prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně ve smyslu ust. § 80
písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, neboť je vlastnicí domu postaveného na
předmětných pozemcích a žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako
jejich vlastníci. Po zhodnocení provedených důkazů pak dospěl k závěru, že
kupní smlouva ze dne 15. 12. 1997, kterou J. S. převedl na žalobkyni sporné
pozemky, je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť prodávající nebyl
vzhledem k nařízenému výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (mimo jiné p. č. 980/1) a k zákazu dispozice s nemovitostmi, oprávněn předmětné pozemky smluvně
převést na jinou osobu, takže vlastnické právo k nim na žalobkyni nepřešlo a
jejich vlastníkem zůstal J. S. Dále obvodní soud s poukazem na Stanovisko
Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 vyjádřil názor, že nebylo-li vlastnické právo
žalobkyně k pozemkům zapsáno do katastru nemovitostí ke dni prohlášení konkursu
na majetek J.
S., byl správce konkursní podstaty oprávněn s nimi nakládat, a
nemovitosti byly právem zahrnuty do konkursní podstaty, přičemž žalobkyně
neuplatnila postup podle § 19
odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. nepodala vylučovací žalobu. Dopis
správce konkursní podstaty ze dne 22. 11. 2001, nazvaný jako „odstoupení od
kupní smlouvy“, považoval soud prvního stupně za irelevantní, neboť odstoupit
lze jen od platně uzavřené smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, č. j.
17 Co 548/2005 - 161, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že za
situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze
dne 2. 12. 1994, sp. zn.
E 349/94, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí v něm specifikovaných,
včetně pozemku p. č. 980/1, jehož rozdělením pak vznikly sporné pozemky, a
zakázal povinnému J. S., aby předmětné nemovitosti převedl na někoho jiného
nebo je zatížil (ust. § 335 tehdy účinného občanského soudního řádu), je kupní
smlouva
ze dne 15. 12. 1997, kterou J. S. prodal předmětné pozemky žalobkyni, absolutně
neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu ust. § 39 obč. zák. Soud prvního
stupně tudíž nepochybil, zamítl-li žalobu s ohledem na uvedenou skutečnost, jež
sama zcela postačuje pro posouzení dané věci, přičemž dále podotkl, že
žalobkyni by nemohlo být vyhověno ani se zřetelem na ust. § 14 odst. 1 písm. c)
zákona o konkursu a vyrovnání
a na konstantní judikaturu, když konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen
ještě
před vydáním rozhodnutí, kterým byl povolen vklad vlastnického práva žalobkyně,
byť
i s účinky předcházejícími dni prohlášení konkursu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává
je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „když ignoruje existenci odkladné
podmínky uvedené v kupní smlouvě“. Jedná se konkrétně o údaj v článku V. kupní
smlouvy, v němž prodávající prohlašuje, „že ke dni zápisu vkladu vlastnického
práva pro kupující nebudou
na předmětu koupě váznout žádné dluhy ani zástavní práva pro existující
pohledávky“, který podle ní nelze hodnotit jinak než jako „odkladnou podmínku“
ve smyslu ust. § 36 odst. 2 obč. zák. a kterým „smluvní strany odstranily
rozpor se zákonem“. Po odpadnutí „specifikovaných překážek“, jak uvedla již v
odvolání, by „smlouva byla prosta jakýchkoliv omezení“ a byla by způsobilá k
řádnému vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí, což se mj. také stalo, přičemž „z pohledu žalobkyně,
jakož
i zákona, je nepodstatné, za jakých okolností bylo po odpadnutí omezení v
dispozici s předmětem smlouvy pokračováno ve vkladovém řízení“. Dále
dovolatelka poukazuje na to, že smlouva byla vypracována právní službou
prodávajícího, která ji ubezpečila, že „textace odkladné podmínky (čl. V kupní
smlouvy) je dostačující a i při stávajících omezeních umožňuje prodávajícímu
dispozici s převáděným majetkem“, což dokládá vyjádřením advokáta JUDr. F. P.
ze dne 6. 4. 2006. Ze všech těchto důvodů považuje závěr odvolacího soudu o
neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. za nesprávný s tím, že v
podstatě zohledňuje pouze postup správce konkursní podstaty, přičemž ve
skutečnosti došlo k „vyvlastnění žalobkyní řádně nabytého majetku a to bez
náhrady“. Má za to, že „ignorování existence odkladné podmínky“ obsažené v
kupní smlouvě ze dne 15. 12. 1997 za současného použití § 39 obč. zák. nelze
než kvalifikovat „jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva soudy obou stupňů,
čímž bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces“. Navrhla, aby rozsudky
soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s
rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Rovněž druhý vedlejší účastník na straně žalovaných považuje rozhodnutí soudů
obou stupňů za správná a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné
odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ust. § 335 odst. 3 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000
[totožnou úpravu - co do obsahu - přejal týž předpis účinný od 1. 1. 2001 -
viz § 335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.] musí usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí obsahovat zákaz, aby povinný nemovitost převedl na někoho jiného
nebo ji zatížil.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která
působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva
a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou,
přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.
Porušením zákazu uloženého usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí se Nejvyšší
soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 30/2005, a v němž
dospěl k závěru, že „kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na
jiného,
i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§ 335b odst.
1 písm. a) o. s. ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). V
odůvodnění tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že pro právní úkony,
které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v
rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně,
popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze
zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní
právo nepřipouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali,
nemohou nastat. Na roveň výslovnému či obsahovému zákazu právního jednání lze
klást případy, kdy účastníci řízení svými projevy vůle odporují tomu, co jim
rozhodnutím zakázal soud, pokud zmocnění k takovému opatření má podklad v
objektivním právu. Typicky jde o případy, kdy soud předběžným opatřením podle §
76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. účastníku uloží, aby nenakládal s určitými věcmi
nebo právy (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2000,
sp. zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
9/2001 pod č. 59), kdy zakáže povinnému nakládat
s (movitými) věcmi, které vykonavatel sepíše (§ 324 o. s. ř.), nebo kdy vysloví
zákazy převést (zatížit) nemovitost (popř. spoluvlastnický podíl), podnik, jeho
část (popř. spoluvlastnický podíl), anebo věci, práva a jiné majetkové hodnoty,
které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto
účelu sloužit
bez souhlasu správce [§ 335b odst. 1 písm. a), § 338h odst. 1 písm. a), c) o.
s. ř.]. Okolnosti, že v určitých případech zákon soudu ukládá, aby rozhodnutím
zákaz vyslovil, a že tím upravuje jeho postup v řízení, jsou pro posouzení
následků jednání, jímž účastník rozhodnutí nerespektuje, bezcenné.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 2. 12. 1994, sp. zn. E 349/94, které nabylo právní moci dne
31. 12. 1994, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí - mimo jiné p.
č. 980/1, ve vlastnictví povinného J. S., kterému byl současně dán zákaz, aby
postižené nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil, a přesto J. S.
kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcných břemen ze dne 15. 12. 1997 prodal
předmětné pozemky, jež vznikly rozdělením pozemku p. č. 980/1, žalobkyni, nelze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k
závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. a že se
žalobkyně vlastnicí sporných nemovitostí na základě této smlouvy nestala.
K námitce v dovolání, že v dané věci „smluvní strany rozpor se zákonem
odstranily čl. V. předmětné kupní smlouvy“, v němž prodávající prohlašuje, „že
ke dni zápisu vkladu vlastnického práva pro kupující nebudou na předmětu koupě
váznout žádné dluhy ani zástavní práva pro existující pohledávky“, dovolací
soud dodává, že absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. nelze
vyloučit uvedeným prohlášením prodávajícího J. S. (a obecně ani ujednáním
účastníků ve smlouvě obsaženým), které je pouze jeho jednostranným závazkem, a
nikoliv dohodnutou odkládací podmínkou
(k tomu srov. § 36 odst. 2 obč. zák. a komentář k němu), za níž se považuje
taková podmínka, kde právní účinky platného právního úkonu nastanou až splněním
této podmínky.
Nesprávná je rovněž námitka dovolatelky, že došlo k „vyvlastnění jí řádně
nabytého majetku a to bez náhrady“, neboť na základě absolutně neplatné smlouvy
se vlastnicí předmětných pozemků nestala, a kupní cenu, kterou za pozemky
zaplatila
J. S., je jí jmenovaný povinen vydat ve smyslu ust. § 457 obč. zák., podle
kterého platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek
uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou.
Protože podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,-
Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1
vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1 a zvýšená o 20 % podle
§ 17 odst. 2], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
584,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.659,30 Kč je
žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími
účastníky na straně žalované bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1
a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a vedlejším účastníkům
řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu