30 Cdo 2442/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu soudu
v Novém Jičíně, se sídlem v Novém Jičíně, Tyršova č. 3, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 32/2002, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2004, č.j. 1 Co
31/2003-124, t a k t o :
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2004, č.j. 1 Co
31/2003-124, se ve výrocích označených I.a III. zrušuje a věc se vrací v
uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výroku II. uvedeného rozsudku odvolacího
soudu se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. června 2004, č.j. 1 Co 31/2003-124,
v označené věci změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince
2002, č.j. 23 C 32/2002-103 potud, že žalované uložil zaslat žalobci písemnou
omluvu v souvislosti s tím, že byl v době od 2. listopadu 1994 do 31. ledna
1995 držen ve vazbě s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
40.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích (výrok \"I.\"). Ve zbývající,
soudem prvního stupně zamítnuté části, požadované omluvy i ve zbytku soudem
prvního stupně zamítnutého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok \"II.\"). Odvolací soud též
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok \"III.\").
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel především ze skutkových zjištění
podložených obsahem spisu sp.zn. 4 T 71/95 Okresního soudu v Novém Jičíně,
týkajících se vazby žalobce. S přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 1 trestního
řádu dovodil, že postup (orgánů činných v trestním řízení) byl v této
souvislosti v rozporu s uvedeným ustanovením, když nic nebránilo tomu, aby
vyšetřování pokračovalo plynule od 1. listopadu 1994. Toho dne bylo okresnímu
státnímu zastupitelství doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl
v této věci zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a kterým byla věc vrácena
okresnímu státnímu zástupci k došetření. Spis pak byl Okresnímu státnímu
zastupitelství v Novém Jičíně vrácen dne 9. listopadu 1994. Odvolací soud pak
poukázal na to, že z obsahu spisu vyplývá, že první úkony vyšetřovatele byly
činěny až dne 1, února 1995, takže jde o období tří měsíců, o které se vazba
žalobce zbytečně prodloužila.
Žalovaná takto podle odvolacího soudu neoprávněně zasáhla do osobnostních práv
žalobce - konkrétně do práva na osobní svobodu, když jej v uvedeném období
držela ve vazbě. Odvolací soud pak v rozhodnutí zdůvodnil přiměřenost
přiznaného morálního i finančního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13
občanského zákoníku (dále jen "o.z.").
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. srpna 2004, přičemž žalované
byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 10. září 2004
včasné dovolání. Dovolatelka má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), a že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně jednal s Českou republikou
- Ministerstvem spravedlnosti ČR a vůči této organizační složce žalobu zamítl s
odůvodněním, že úkony vyšetřovatele nemohly být v době od listopadu 1994 do
února 1995 prováděny, protože se (příslušný trestní spis) nacházel u soudu k
rozhodnutí o opakovaných žádostech žalobce na propuštění z vazby a průtahy nebo
prodlení nebyly shledány ani v dalších fázích celého trestního řízení. Až v
rámci odvolacího řízení odvolací soud přípisem ze dne 20. května 2004 sdělil,
že ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř. a § 3 odst. 1, § 9 až 11 zákona č.
219/2000 Sb. bude jednat jako s žalovaným s Českou republikou - Okresním soudem
v Novém Jičíně. Této organizační složce tak byla odňata možnost účastnit se již
řízení před soudem prvního stupně. Nadto je sporné, zda Okresní soud v Novém
Jičíně je oprávněn v daném řízení jednat za stát, protože odpovědnost za úkony
státních zástupců a soudů všech stupňů nese Ministerstvo spravedlnosti ČR,
které též může vyplatit příslušné náhrady.
Dovolatelka v další části dovolání především rekapituluje postup orgánů činných
v trestním řízení a dovozuje, že Okresní soud v Novém Jičíně nenese žádnou
odpovědnost za případné průtahy v popisovaném řízení.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu
prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce vyjádřil podáním ze dne 11. listopadu 2004, v
němž se s napadeným rozhodnutí ztotožnil. Navrhl proto, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o.s.ř.
Dovolání, pokud napadá rozsudek jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku ve věci samé změnil, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedené
části v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek
obsažených v dovolání žalované považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když
nebyly uplatněny v dovolání.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13
odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové
újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto
zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. tak
přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné
všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné
(protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. V některých
případech však u konkrétních zásahů, ač se případně mohly zdánlivě jevit jako
odporující objektivnímu právu, je není přesto možno hodnotit jako neoprávněné
zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatou je existence okolností
vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky,
a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si
kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a
zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních
normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde
je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny
patří případy, kdy je do osobnosti fyzické osoby zasahováno např. v rámci
trestního řízení (např. případy postupu podle § 67 násl., § 82 násl. trestního
řádu, ale i třeba podle § 160 ve spojení s § 32 téhož zákona). V nich - pokud
nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad
individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je
zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný
zájem. Takovýto zásah podmíněný výkonem jiného subjektivního práva nebo zákonem
stanovené povinnosti, pak ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal v
mezích určených zákonem přiměřeným způsobem. Je pak nepochybné, že o takový
případ nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti
osobnostním právům fyzické osoby např. dopustil excesu. Tím by mohly případně
být nepřípustné neprocesní úkony orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k
obviněnému, resp. obžalovanému, apod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku s
vyloženým názorem neposuzoval souladně.
Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení při
obecném výkonu oprávnění a povinností, které jim v něm ukládá zákon. V řízení
nebylo prokazováno, že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány činné v
trestním řízení vykročily z jeho mezí, byť se v něm podle žalobce tyto orgány
dopustily průtahů. Je ovšem skutečností, (kterou odvolací soud ovšem zcela
zřejmě nevážil), že především není v pravomoci soudů v občanském soudním řízení
přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení v mezích tohoto řízení,
neboť takovou možnost řeší zejména instituty trestního práva procesního.
Oprávnění sledovat (a takto hodnotit) postup soudů v řízení z hlediska
plynulosti řízení pak náleží do působnosti orgánů státní správy soudů (např. §
123 násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; v případě státních
zastupitelství pak lze odkázat na ustanovení § 13 násl. zákona č. 283/1993 Sb.,
o státním zastupitelství).
Z uvedeného vyplývá, že tak jíž vlastní základ úvah odvolacího soudu o tom, zda
došlo k naplnění předpokladů obsažených ve zmíněném ustanovení § 13 o.z. pro
přiznání jak morálního, tak i majetkového zadostiučinění není správný.
K připomínce dovolatelky, že za stát neměl v tomto řízení vystupovat Okresní
soud v Novém Jičíně, pak je třeba mít za to, že odvolací soud odpovědněji
nevysvětluje, proč od 20. května 2004 počal v této věci jako s příslušnou
organizační složkou žalovaného státu jednat s Okresním soudem v Novém Jičíně,
ač do té doby takto bylo jednáno s Ministerstvem spravedlnosti ČR. Není tak
jasné, jak se mimo jiné vypořádal s úpravou obsaženou v ustanovení § 3 cit.
zákona č. 219/2004 Sb. Nadto se v této souvislosti zřejmě jako jistý
anachronismus jeví to, že sám soud přitom dospěl k závěrům, že k průtahům došlo
v řízení před státním zastupitelstvím.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci v popisovaném výroku pokládat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu toto
rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc
v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Pokud se týče výroku II. dovolatelkou fakticky též napadeného rozsudku
odvolacího soudu (když ve svém dovolání zřetelně nerozlišovala mezi
jednotlivými výroky tohoto rozhodnutí), pak žalovaná tak napadá výrok, jímž jí
nebyla způsobena jakákoliv procesní újma (žaloba byla v této části proti ní
zamítnuta). Žalovaná proto nebyla legitimována uvedený výrok dovoláním
napadnout. Dovolací soud proto v této části dovolání žalované odmítl jako
podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn (§ 236, § 240 odst. 1, § 243b odst.
5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b/ téhož zákona).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení vztahující se k tomuto výroku je
odůvodněno ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1, § 151 a § 150 o.s.ř., když dovolání žalované bylo v této části sice
odmítnuto, avšak s ohledem na okolnosti případu i na to, že písemné vyjádření
žalobce k dovolání se otázkou, která byla důvodem odmítnutí dovolání v této
části, nezabývá, nebyla žalobci náhrada nákladů řízení přisouzena.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu