30 Cdo 2442/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně Č. p., a.s., proti žalovanému L. S., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 76.634,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 147/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2007, č.j. 12 Co
665/2006-147, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2007, č.j. 12 Co
665/2006-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 76.634,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že při likvidaci pojistné události z pojištění
odpovědnosti z provozu motorového vozidla podle pojistné smlouvy zaslala dne 5.
ledna 2004 pojistné plnění v uvedené výši žalovanému (který byl pouze řidičem
poškozeného vozidla) místo poškozenému M. V., který měl na toto plnění nárok
podle § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č.168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalovaný byl opakovaně, avšak
bezvýsledně, vyzván k vydání bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 9. října 2006, č.j.
16 C 147/2005-131, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 76.634,- Kč
s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že leasingová
společnost uzavřela se žalobkyní pojistnou smlouvu, na základě níž byl pojištěn
automobil B., který byl dán do leasingového nájmu panu M. V.. Ten, v rozporu s
leasingovými podmínkami, pronajal automobil žalovanému. Dne 27.9.2003 byl tento
automobil, který řídil žalovaný, poškozen při dopravní nehodě střetem s jiným
vozidlem, kterou zavinil jeho řidič. Žalovaný poté předal poškozený automobil
B. do autodílny pana J. K., který po opravě vozidla vystavil fakturu, z níž je
zřejmé, že žalovaný v hotovosti uhradil za opravu vozidla 76.634,- Kč.
Leasingová společnost výslovně požádala, aby žalobkyně poskytla pojistné plnění
v souvislosti s touto pojistnou událostí leasingovému nájemci M. V. za
předpokladu, že předloží doklad o uhrazení faktury za opravu. V případě, že
faktura nebyla vyrovnána, měla žalobkyně zaslat pojistné plnění na účet
autodílny. Žalovaná však pojistné plnění v částce 76.634,- Kč zaslala
žalovanému. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že u žalovaného došlo k
bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále jen o.z.),
když mu žalobkyně omylem, tedy bez jakéhokoliv právního důvodu, vyplatila
žalovanou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. března 2007,
č.j. 12 Co 665/2006-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém
rozsahu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k jejich odlišnému
právnímu hodnocení. Uvedl, že žalovaný sám zaplatil autodílně opravu
automobilu, zatímco M. V. (z tohoto titulu) žádnou částku neuhradil. Pokud se
žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky jako bezdůvodného
obohacení, pak žalovaný žádnou finanční částku na úkor žalované nepřijal a ve
vztahu k ní se neobohatil. Soud proto neshledal žádný právní důvod, pro který
by žalovaný měl předmětnou částku žalobkyni uhradit. Tím, že zaplatil autodílně
za opravu automobilu, plnil tak
za žalobkyni. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen žalobkyni 30. března 2007 a téhož
dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 26.4.2007 včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen o.s.ř.). Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 3 a
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. když tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a dále,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá především,
že z podkladů založených v soudním spisu nelze dovodit, že by po nehodě byl
poškozený automobil skutečně opraven v dílně pana J. K. Poukazuje zejména na
dopis pana M. V. ze dne 22.4.2004, v němž jmenovaný mimo jiné sděluje
žalobkyni, že poškozené vozidlo mu bylo vráceno bez jakékoli opravy.
Dovolatelka dále namítá, že v případě, že žalovaný opravu automobilu objednal a
zaplatil, učinil tak bez vědomí M. V., kterému tak mohlo vzniknout bezdůvodné
obohacení na úkor žalovaného. Žalovaný však v žádném případě neplnil autodílně
J. K. za žalobkyni. Dovolatelka se domnívá, že pokud si žalovaný objednal
opravu předmětného automobilu vlastním jménem a na vlastní účet, bylo jeho
právní povinností za tuto opravu zaplatit, a tudíž neplnil za jiného. Proto
žádá, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí dovolání a požadoval náhradu
nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že skutečnost, že poškozený automobil byl
opraven, byla dostatečně prokázána listinnými důkazy. Pokud jde o námitku
nesprávného právního posouzení věci, ztotožňuje se žalovaný s názorem
odvolacího soudu,
že leasingová společnost jako vlastník vozidla, měla právo na náhradu škody a
byla tedy oprávněna udělit žalobkyni pokyn ke způsobu výplaty pojistného
plnění. O bezdůvodné obohacení jde tehdy, dostalo-li se plněním bez právního
důvodu majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď
ke zvýšení aktiv nebo
ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za
běžných okolností stalo. V daném případě k bezdůvodnému obohacení u žalovaného
nedošlo, neboť se jeho majetek nikterak „nerozšířil“.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou právnickou osobou, za
níž jedná pověřený pracovník, který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.) a stalo se tak ve lhůtě upravené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř.
Dále přihlédl
k tomu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni přezkoumal
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z
hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ty však zjištěny nebyly.
Podle ustanovení § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním
z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Bezdůvodné obohacení je jedním z právních důvodů vzniku závazků (§ 489 o.z.) a
je tedy samostatným zavazovacím důvodem. Právní úprava bezdůvodného obohacení
poskytuje ochranu majetkových vztahům a zabezpečuje, aby ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil, toto obohacení vydal. Je tak zajištěno odčerpání
neoprávněně získaných hodnot a zároveň realizována jedna ze základních zásad
občanského práva,
tj. zákaz bezdůvodně se obohatit na úkor druhého. Povinnost k vydání
bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných
majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi
účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a
nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. O bezdůvodné obohacení nejde,
je-li povinnost dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena
smluvně. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je
neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (kdy se jeho majetkový
stav zvětšil, nebo, ač se tak mělo stát, se nesnížil),
a to na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně
projevila. K neoprávněnému získání prospěchu se nevyžaduje protiprávní úkon,
nýbrž jde
o objektivně vzniklý stav, kdy ne z právem uznaného důvodu došlo k přesunu
majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Právní úprava bezdůvodného
obohacení plní funkci reparační a působí zároveň preventivně a výchovně. Z
hlediska rozsahu práva na vydání bezdůvodného obohacení není rozhodující, jaká
majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v
okamžiku kdy prospěch získal. V ustanovení § 451 odst. 2 o.z. je bezdůvodné
obohacení vyjádřeno jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení
týká, tedy jako majetkový prospěch získaný jednak plněním bez právního důvodu,
dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně
neplatného), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a posléze prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. Ustanovení
§ 454 o.z. doplňuje, že se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co
měl
po právu plnit sám. S ohledem na skutkový základ posuzované věci je pak třeba
konstatovat, že o plnění bez právního důvodu jde, jestliže právní důvod k
plnění
od počátku vůbec neexistoval (např. právě plnění poskytnuté omylem tomu, kdo
nebyl věřitelem, plnění poskytnuté v domnění, že je jím plněn dluh, ačkoliv
žádný neexistoval, apod.). K bezdůvodnému obohacení dochází v okamžiku, kdy
obohacený plnění přijal.
Odvolací soud napadený rozsudek zbudoval na základní úvaze, že žalovaný sám
zaplatil autodílně opravu automobilu, zatímco leasingový nájemce M. V. (z
tohoto titulu) žádnou částku neuhradil. Pokud se žalobkyně domáhala po
žalovaném zaplacení předmětné částky jako bezdůvodného obohacení, pak žalovaný
žádnou finanční částku na úkor žalované nepřijal a ve vztahu k ní se
neobohatil, neboť pokud za opravu automobilu zaplatil panu J. K., plnil tak za
žalobkyni. Blíže však tuto úvahu nerozvedl. Není proto prakticky zřejmé z
jakých okolností dovodil, že žalovaný, pokud sám opravu předmětného vozidla
uhradil, plnil za žalobkyni. Přitom dosavadní skutková zjištění spíše směřují k
pravděpodobné úvaze, že v tomto případě žalovaný, pokud opravu vozidla v
servisu zaplatil, plnil zřejmě svoji smluvní povinnost vůči panu J. K. za
situace, kdy sám nebyl leasingovým nájemcem. Jestliže se odvolací soud v
napadeném rozsudku okolnostmi a důvodem, které vedly žalovaného k úhradě opravy
automobilu, blíže nezabýval, je třeba jeho závěry, že žalovaný takto plnil za
žalobkyni, hodnotit jako více než předčasné, resp. ve své podstatě
neodůvodněné. V daném případě se přitom naznačuje, že pokud žalobkyně vyplatila
žalovanému spornou částku, plnila tak, aniž by pro to svědčil jakýkoliv
případný právní důvod (plnění bez právního důvodu). Odvolací soud se však s
otázkou případných práv a povinností účastníků řízení (resp. současně též
dalších osob, jichž se případ týkal), které vyplývaly z dané pojistné události,
resp. z dalších okolností případu, přesvědčivěji nevypořádal.
Nezbývá proto, než konstatovat, že dané rozhodnutí soudu druhého stupně není
možno za popsaného stavu pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto
Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a
odst. 1 o.s.ř.) dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu