Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci
žalobce V. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vinohradská č. 32, proti žalovanému Ing. T. H., zastoupenému JUDr.
Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 3/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února
2010, č.j. 1 Co 253/2009-208, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2010, č.j. 1 Co
253/2009-208, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2009, č.j.
23 C 3/2009- 152, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. září 2009, č.j. 23 C 3/2009-152,
výrokem I. připustil změnu žaloby, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl
po vinen zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku. Výrokem
III. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zveřejnit na vlastní náklady
uvedenou omluvu stejného znění v deníku Lidové noviny. Výrokem IV. zamítl
žalobu na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) ve výši 500.000,- Kč. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. února 2010, č.j. 1 Co 253/2009-208, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až
V. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy a shromáždil
dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Podle odvolacího soudu soud prvního
stupně výrazy, které žalobce označil za nedovolený zásah, správně posoudil jako
hodnotící úsudky a články, ve kterých byly užity posuzoval v celém kontextu. Za
rozhodující odvolací soud považoval skutečnost, že v článku není žalobce
označen za pachatele bombových útoků, nýbrž žalovaný interpretuje vývoj svého
vnitřního přesvědčení. Pokud se jednalo o vytýkané výrazy „gauner“ a
„psychologický terorista“, odvolací soud souhlasil s tím, že jde o silně
expresivní označení, avšak současně připomněl, že soudní praxe již dříve
připustila v rámci kritiky možnost použít i relativně ostřejší výraz. Odvolací
soud proto uzavřel, že nedošlo k neoprávněnému útoku do osobnostních práv
žalobce. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 8. března
2010 a dne 10. března téhož roku nabyl právní moci. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 3. května 2010 včasným dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a výslovně je podává z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Především vytýká, že soudy vyhodnotily zásah
žalovaného jako oprávněnou kritiku, která nepřekročila přípustnou mez k
dosažení sledovaného a společensky uznávaného účelu kritiky. Zabývá se
jednotlivými hledisky odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti
fyzické osoby podle § 13 obč. zák.; současně též analyzuje stav konkrétních
skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Dovozuje pak, že v
posuzovaném případě k zásahu do jeho osobnostních práv došlo mimo jiné v
důsledku toho, že v daném případě se nejednalo o hodnotové soudy, ale o
skutková tvrzení neoprávněně se dotýkající práva na ochranu osobnosti žalobce. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. V otázce přípustnosti
dovolání pak dospěl k závěru, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
(§ 237 odst. 3 o.s.ř.), neboť v daném případě je otázka zásahu do osobnostních
práv fyzické osoby soudy rozhodována rozdílně. Dovolací soud poté rozsudek
odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §
242 odst.
1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozsudek nelze hodnotit jako
správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází mimo jiné z dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. obč.zák. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč.zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat,
aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti,
aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 11 obč.zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13 téhož zákona
fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje
požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo
případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické
osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti
zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný
rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14
Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti
existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného
ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným
osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč.zák. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi
zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle
ustanovení § 13 obč.zák. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické
osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu
ustanovení § 13 obč.zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle
okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní
sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně
bude i účinná (obdobně např.
srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana
osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.). Svoboda vytváření a projevu názorů je nezbytnou podmínkou demokracie, její
kvality a míry. Právo kritiky je proto zakotveno např. v čl. 17 Listiny
základních práv a svobod. Každá svoboda má ovšem své meze tam, kde by její
projev byl v rozporu s oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji všech ostatních. Proto i svobodě projevu názorů, vyjadřujících hodnotící úsudky, musí být
vytyčeny meze tak, aby neohrožovaly svobodný rozvoj osobnosti jiných lidí (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Hodnotící úsudek – kritika může
mít nejen pozitivní účinek, ale i efekt negativní, případně vyúsťující v
závažnou újmu na osobnosti kritizovaného. Má-li jít o kritiku oprávněnou, musí být věcná a konkrétní, stejně jako
současně přiměřená co do obsahu, formy a místa. Přípustná kritika není
oprávněna vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky
uznávaného účelu. Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých
podkladů jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek
pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za
přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených
skutečností logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z
pravdivých skutkových podkladů vycházela. Nemá-i být kritika neoprávněným
zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby
podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky
známé), byly v rámci takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát soudu měl
možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby
bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které
sloužily hodnotiteli za podklad. Za přípustné tak lze považovat jen takové
hodnocení, které je konkrétní. Úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn
odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Stejně tak proto i všeobecná výtka
závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním
posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku
nepřípustnou. Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v určité
společnosti chápáno jako znevažující. Postačuje, pokud takovéto tvrzení uvedený
účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní svět“
postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen
podle použitých důkazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke
všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamační
znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci
přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při
výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené
právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a
respektování principu společenské adekvátnosti.
Hájení chráněných zájmů
vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti,
k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o
správnosti svého tvrzení, popřípadě jehož přímým účelem bylo újmu na cti
způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana
osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320). Bylo již uvedeno, že odvolací soud za rozhodující považoval skutečnost, že v
článku není žalobce označen za pachatele bombových útoků, nýbrž žalovaný
interpretuje vývoj svého vnitřního přesvědčení. S ohledem na podaný výklad však
je dovolací soud přesvědčen, že takovýto závěr není v souzené věci dostatečný,
resp. plně adekvátní. I pokud odvolací soud odkazuje na to, že podle jeho
mínění žalovaný tlumočí vývoj svého vnitřního přesvědčení (které je ve vztahu k
žalobci v zásadě výrazně vyhrocené), neposkytuje možnost podřadit prezentované
soudy pod množinu konkrétně existujících objektivních skutečností, které by
takovéto značně znevažující kritické a veřejně prezentované náhledy na žalobce
ospravedlňovaly. Je totiž nepochybné, že vnitřní přesvědčení jedince je
především jeho privátní záležitostí, a je-li natolik negativně hodnotící, resp. ve svých důsledcích znevažující ve vztahu k jiné fyzické osobě, pak jeho
publikace může být odůvodněna jen ve společensky aprobovaných případech při
současné danosti odpovídajících objektivně existujících skutkových podkladů
úvahy, resp. smýšlení o druhé osobě. To však rozsudek odvolacího soudu (ale ani
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) nečiní. Pokud se jedná o vytýkané výrazy „gauner“ a „psychologický terorista“, je
nepochybné, že jde (minimálně) o silně expresivní označení. Se soudem druhého
stupně je třeba též souhlasit v tom, že soudní praxe připouští možnost použít v
rámci kritiky i relativně ostřejší výrazy provázející výměnu polemických názorů
mezi některými veřejně činnými osobami. Nelze však přitom zapomínat, že takto
užívané (zhusta značně pejorativní) výrazy jsou ve své podstatě koncentrovaným
kritickým hodnocením osoby, vůči níž jsou zacíleny. Proto i v takovémto případě
je zcela nezbytné, aby takovéto hodnocení mělo svůj základ v příslušných
objektivně existujících skutkových okolnostech, protože v opačném případě by se
jednalo o případ neoprávněné kritiky. Na tomto konstatování pak nemůže nic
změnit ani případná úvaha připomínající větší citlivost veřejně činných osob ke
kritice zacílené vůči nim, a to právě z důvodu, že ani tyto osoby nejsou
povinny snášet kritiku, která není věcná, konkrétní a přiměřená, a jež tak není
oprávněná, resp. přípustná. Z tohoto zorného úhlu však odvolací soud věc
nevážil, pokud se zabýval tím, zda došlo popisovaným způsobem k neoprávněnému
zásahu do osobnostních práv žalobce. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil i jej a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne
také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§
243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.