U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky
Dopitové ve věci žalobkyně P. H., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou
advokátem se sídlem v Časlavi, Žižkovo nám. 2, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské
nábřeží 657/7, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 117/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze z 31. ledna 2013, č.j. 30 Co 518/2012-273 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky JUDr. Kateřiny Šebkové.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek z 1. února 2012, č.j.
9 C 117/2007-200, jímž okresní soud vyhověl excindační žalobě manželky
povinného, tak, že žalobu o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce
vedené žalovaným proti povinnému (manželovi žalobkyně) zamítl. Své rozhodnutí
odůvodnil závěrem, že žalobkyně neprokázala své výlučné vlastnictví k
předmětným nemovitostem v B. a A., nýbrž že – naopak – se jí nepodařilo
vyvrátit zjištění učiněná z obsáhlého dokazování (včetně např. i zprávou ČNB o
(ne)platnosti československých bankovek, viz druhý odstavec třetí strany
napadeného rozsudku na č.l. 282), a to i zopakovaného a doplněného v odvolacím
řízení, že totiž kupní cena předmětných nemovitostí nebyla zaplacena z jejích
výlučných prostředků, získaných darem od matky, nýbrž z peněz získaných
prodejem jiných nemovitostí (v H. K.) ve společném jmění manželů. Tento závěr
plyne také z časové posloupnosti obou kupních smluv, jakož i z důkazů dalších
(popsaných zejména na páté straně napadeného rozhodnutí na č.l. 277). S
poukazem na ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) a § 144 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) tak odvolací soud uzavřel, že předmětné nemovitosti nabyli
žalobkyně a její manžel (povinný) do společného jmění bez ohledu na to, že v
kupní smlouvě žalobkyně i její manžel vyjádřili vůli, aby se výlučnou vlastnicí
těchto nemovitostí stala pouze žalobkyně. Jinými slovy zákonné předpoklady pro
zařazení předmětných nemovitostí do společného jmění manželů H. dány jsou a
jejich shodná vůle vyjádřená v kupní smlouvě z 26. července 2002, aby je nabyla
do výlučného majetku žalobkyně, nemůže tyto nemovitosti ze společného jmění
vyloučit. Protože nemovitosti nejsou výlučných vlastnictvím žalobkyně, není
dána ani její aktivní legitimace k podání žaloby podle § 267 odst. 1 o.s.ř.;
případná kvalifikace vylučovací žaloby podle § 267 odst. 2 o. s. ř. nepřichází
v úvahu proto, že ani samotná žalobkyně nepřednáší skutková tvrzení nutná k
posouzení její legitimace podle tohoto posléze uvedeného ustanovení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že odvolací soud řešil „důležitou právní otázku hmotného práva
v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou“, totiž otázku, „zda v
případě, kdy žalovaný neodporoval právnímu úkonu (spočívajícím v projevené
vůli, aby kupovaný majetek nebyl nabýván do společného jmění manželů) svého
dlužníka J. H. ml. (povinného), byť mu byl tento právní úkon znám, zda tedy i v
takovém případě se uplatní domněnka společného jmění manželů na majetek získaný
žalobkyní kupní smlouvou, v níž manžel prohlásí, že tento majetek byl zakoupen
z výlučných prostředků manželky. Podle dovolatelky totiž k průkazu „opaku“ ve
smyslu ust. § 144 občanského zákoníku stačí prohlášení žalobkynina manžela, že
jde o majetek nabytý z výlučných prostředků manželky a tudíž nespadající do
společného jmění, když toto prohlášení obsažené v kupní smlouvě dlužníkův
(dlužníkem je povinný, tedy žalobkynin manžel) věřitel (zde žalovaný) nenapadl
v rámci odporovatelnosti právního úkonu. S poukazem na ust. § 42a obč. zák. pak dovolatelka dovozuje, že měl-li (a má-
li) žalovaný vykonatelnou pohledávku za povinným, byl oprávněn domáhat se
určení, že úkony jeho dlužníka zkracující uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky jsou proti němu právně neúčinné. Žalovaný se tedy podle žalobkyně
měl a mohl domáhat vydání rozhodnutí, že právní úkon učiněný povinným,
spočívající v prohlášení, že majetek nabývaný kupní smlouvou z 26. července
2002 je výlučným majetkem žalobkyně, je vůči němu neúčinný. Toto své právo mohl
a měl využít ve lhůtě 3 let od uzavření kupní smlouvy, resp. od projevu vůle
učiněného povinným. Žalovaný však namísto toho, byť věděl, že žalobkyně v roce
2002 zakoupila nemovitosti v katastrálních územích B. a A., teprve v roce 2006
podal návrh na nařízení exekuce, která pak byla dne 23. října 2006 skutečně
nařízena. Dále pak dovolatelka odvolacímu sodu vytýká, že provedl důkaz
připojeným spisem Okresního soudu Kolín sp. zn. 8 C 97/2006, ač to žádný z
účastníků nenavrhoval, v čemž spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
porušení zásady rovnosti účastníků a „odnětí instance“. Konečně dovolatelka
„přestože ví, že dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit ve věci provedené důkazy,
dovoluje si alespoň částečně rekapitulovat, proč s rozsudkem odvolacího soudu
nesouhlasí.“
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného. Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na
skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 31. ledna 2013, o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se
zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že
dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je nepřípustné již proto, že na řešení právní otázky vymezené
dovolatelkou napadené rozhodnutí nezávisí, jelikož možností (resp. nutností,
jak dovozuje žalobkyně) aplikace ustanovení § 42a obč. zák. na vztah mezi
žalovaným a povinným se soud nezabýval a zabývat ani nemohl. Žaluje-li totiž
manželka povinného podle § 267 odst. 1 o. s.ř., tedy jako každá jiná třetí
osoba (o kterýžto případ jde v souzené věci, kdy skutková tvrzení v žalobě
nelze podřadit pod ust. § 267 odst. 2 o.s.ř., jež je k dispozici speciálně
manželům povinných) je důkazní břemeno ohledně tvrzení majících za následek
výluku věcí ze SJM výlučně na ní (viz. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009,
s. 2223, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. občanský
zákoník. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 976,
vysvětlivka č. 2, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2681/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 3016). V souzené věci bylo tedy na ní, aby prokázala, že peníze na koupi předmětných
nemovitostí získala darem od matky, a v tomto směru odvolací soud dospěl po
provedeném dokazování, v jehož rámci zhodnotil s ohledem na ostatní důkazy
svědeckou výpověď povinného jako nevěrohodnou, k závěru, že žalobkyně své
důkazní břemeno neunesla. Odvolací soud se otázkou možnosti aplikace ustanovení § 42a občanského zákoníku
na vztah mezi žalovaným a povinným nezabýval také proto, že dovolatelka žalobu
takovou právní konstrukcí neodůvodnila (tu uplatnila teprve v dovolání), ale i
kdyby žaloba takovouto konstrukcí odůvodněna byla, musel by ji kvalifikovat
jako nesprávnou (kromě toho, že jakési „prohlášení“, jak je pojmenovává sama
dovolatelka, není právním úkonem, takže ani nemůže být žalována jeho
odporovatelnost či neúčinnost) již proto, že pasivně legitimován je u odpůrčí
žaloby subjekt, v jehož prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn anebo
kterému z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch. Kromě všeho výše uvedeného však zejména nutno zdůraznit, že řízení o vylučovací
žalobě je postaveno na prosté zásadě, že žalovaný tvrdí, co tvrdil již v
exekučním řízení jako oprávněný, že totiž věci dotčené exekucí do společného
jmění spadají, zatímco žalobce tvrdí opak, v daném případě odůvodněný tvrzením,
že vlastnictví k předmětným věcem nabyl darem, resp. že je nabyl za peníze
získané darem, kteréžto tvrzení ovšem musí prokázat, což se v souzené věci, viz
výše popsaný výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem, nestalo. Nebyl-li
prokázán „opak“ ve smyslu ust. § 144 obč.
zák., vylučovací žaloba úspěšná být
nemohla. Vytýká-li dovolatelka žalovanému, že ten, „ač věděl, že žalobkyně nemovitosti v
A. a B. zakoupila v roce 2002, návrh na nařízení exekuce podal teprve v roce
2006,“ je její námitka nepřípadná, jelikož žalovaný pouze uplatnil své právo
domoci se uspokojení exekučním titulem přisouzené, dobrovolně však nezaplacené
pohledávky, a to prodejem věcí, o nichž mohl ze zápisu v katastru nemovitostí
vědět, že spadají do společného jmění žalobkyně a povinného, jejichž manželství
trvalo. Pokud jde o druhou námitku, jíž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že provedl
důkaz připojeným spisem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 97/2006, ač to
žádný z účastníků nenavrhoval, ta především (kromě toho, že zde je možnost
poskytovaná odvolacímu soudu ustanovením § 213a o. s. ř.) nemá oporu v obsahu
spisu. Jak totiž plyne z protokolu o jednání z 8. dubna 2009 (č.l. 77), jehož
byla žalobkyně účastna, zástupce žalovaného výslovně požadoval, aby byl zmíněný
spis k důkazu vyžádán. V protokole z 27. května 2009 (č.l.79) je pak výslovně
zachycen průběh jednání, kdy „zástupce žalovaného předkládá svědkovi (manželovi
žalobkyně) jeho svědeckou výpověď ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C
97/2006 a poukazuje na to, že svědek tehdy vypověděl, že utržených 500.000,- Kč
dal své manželce na nákup dalších nemovitostí, což je v rozporu s jeho dnešním
tvrzením, kdy uvedl, že peníze na nákup nemovitostí žalobkyně získala od své
matky“, na což svědek odpověděl, že „neví co tehdy říkal jako svědek, ale že
pravda je a na tom si trvá, že na nákup domu v A. manželka dostala peníze od
své matky“. Poslední námitkou, vznesenou v bodě IV. dovolání, žalobkyně (čehož si je
ostatně vědoma, jelikož sama uvádí, že „ví, že dovolacímu soudu nepřísluší
hodnotit ve věci provedené důkazy“) odvolacímu soudu vytýká právě (podle jejího
názoru) nesprávné hodnocení důkazů. To však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani
možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl
uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění
rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.). Protože – jak plyne z výše uvedeného – nejde o případ, kdy by napadené
rozhodnutí záviselo na posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené,
Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému podle ustanovení § 146
odst. 3, § 224 odst.
1 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 10000,-
Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 9
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a
v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz
nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, apod. zn. Pl. ÚS 25/12,
uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu
z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21 %, tj. částce 2163,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.