30 Cdo 2474/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Město L., zastoup. advokátkou, proti žalovanému Ing. O. V., zastoup.
advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené pod sp.zn. 38 C 14/2000
Obvodního soudu pro Prahu 4, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. května 2003, č.j. 51 Co 85/2003-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.9.2002, č.j. 38 C 14/2000-100
určil, že darovací smlouva uzavřená 3.12.1997 mezi O. V. a jeho synem Ing. O.
V., o převodu vlastnictví k pozemku č. parc. 2842/30 v L., vložená do katastru
nemovitostí ke dni 3.12.1997, je vůči žalobci právně neúčinná
ve vztahu k pohledávce žalobce za O. V. ve výši 12.805,- Kč s přísl. a 19.193,-
Kč s přísl., jak byly přiznány žalobci rozsudky Okresního soudu v Lounech, č.j.
5 C 1038/97-21 a 5 C 384/97-30 a ve vztahu k pohledávkám žalobce za O. V. ve
výši 10.408,- Kč podle rozsudku Okresního soudu v Lounech, č.j. 7 C 62/95-39 a
2.991,- Kč s přísl. podle rozsudku Okresního soudu v Lounech, č.j. 7 C
605/92-11 (výrok I.). Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a ve vztahu k České republice. Označený rozsudek je v
pořadí druhým rozhodnutím ve věci, když předchozí rozsudek obvodního soudu ze
dne 20.12.2000 č.j. 38 C 14/2000-55, ve znění opravného a doplňujícího usnesení
soudu ze dne 23.3.2001, č.j. 38 C 14/2000-67, jímž byla žaloba o určení
neúčinnosti právního úkonu podle ust.
§ 42a obč. zák. zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne
22.6.2001 č.j. 51 Co 226, 227/2001-76 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Zrušovací usnesení odvolacího soudu obsahuje závazný právní
názor o povinnosti žalované dlužníkovi blízké osoby nejen tvrdit, ale i v rámci
obrany proti odpůrčí žalobě i prokázat, že o úmyslu dlužníka zkrátit
odporovaným úkonem věřitele nevěděla a ani vědět nemohla, přestože vyvinula
náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu
ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. Obvodní soud v novém rozhodnutí ve věci
vycházel ze zjištění, že žalovaný je synem O. V., vůči němuž má žalobce řadu
pohledávek z titulu nezaplaceného nájemného a úhrady služeb spojených s
užíváním bytu. O. V. st. přestal tyto úhrady platit již počátkem devadesátých
let, o čemž se žalovaný spolehlivě dozvěděl v roce 1996, kdy jej dlužník
zmocnil k vyřizování úředních záležitostí, včetně nájemného. V té době měl
žalovaný vědomost i o tom, že dlužník nereagoval a nereaguje na úřední
písemnosti, případně je vůbec nepřejímá. Dlužník dával žalobci i soudu m.j. v
průběhu řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí najevo, že nemá
prostředky k úhradě dluhů, nicméně za tohoto stavu uzavřel se žalovaným dne
3.12.1997 smlouvu, jíž žalovanému daroval pozemek č. parc. 2843 v L. Přes
deklarovaný nedostatek prostředků k úhradě dluhů žalobci měl podle daňového
přiznání v roce 1995 příjem z pronájmu ve výši 40.578,- Kč. Dlužník neposkytl
žalobci jakoukoli součinnost potřebnou k uspokojení pohledávky, a to ani cestou
soudního výkonu rozhodnutí; peněžní prostředky, které měl k dispozici,
nepřiznal. Soud prvního stupně uznal žalobu podle ust. § 42a obč. zák. důvodnou
jak z hlediska úmyslu dlužníka zkrátit věřitele v uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, tak z hlediska nedostatku prokázání náležité pečlivosti žalovaného
k poznání úmyslu dlužníka zkrátit odporovanou smlouvou uspokojení věřitele.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.5.2003 č.j. 51 Co 85/2003-130 potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku
o výši nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Námitky
obsažené v odvolání žalovaného, směřující proti závěrům soudu prvního stupně o
nedostatku vynaložení náležité péče žalovaného rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit
odporovaným právním úkonem svého věřitele a proti závěru o důvodnosti žaloby za
stavu, kdy dlužník měl podle žalovaného dostatek prostředků k úhradě dluhu
věřiteli, neshledal důvodnými. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu
provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro skutkové závěry; na jejich
podkladě věc správně posoudil i po právní stránce. Žalovanému se podle
odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že nevěděl a ani nemohl vědět o úmyslu
dlužníka zkrátit věřitele odporovaným právním úkonem, ač vyvinul náležitou
pečlivost k poznání úmyslu dlužníka, který byl podle odvolacího soudu zjevný.
Jen hypotetické prostředky na bankovním účtu dlužníka nejsou majetkem, pro nějž
by podmínka úspěšného uplatnění odpůrčího práva nebyla splněna.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů
uvedených u ust. § 241a odst. 2 písm. b), § 241a odst. 3 o.s.ř. Přípustnost
dovolání odvodil z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Uvedl, že pojem zkrácení
uspokojení pohledávky ve smyslu ust. § 42a obč. zák. je vykládán tak, že jím
není zahrnut ten okruh případů, kdy dlužník disponuje jiným majetkem a
finančními prostředky, než kterých se týká odporovaný právní úkon. Tato
podmínka musí být splněna kumulativně s podmínkou úmyslu zkrátit uspokojení
věřitele. Měl-li dlužník fakticky ve vlastnictví reálné, nikoli potencionálně v
budoucnosti vzniklé majetkové hodnoty, které mohly být použity k uspokojení
pohledávky, nelze právní úkon odporovat ani za předpokladu, kdy jím dlužník
skutečně chtěl uspokojení věřitele zkrátit. Soudní praxe sice nepovažuje za
majetek, jehož vlastnictví je překážkou uplatnění odpůrčího práva, hypotetické
finanční příjmy, z nichž by bylo možno pohledávku uspokojit jen potenciálně.
Aktuální vlastnictví disponibilních finančních prostředků uložených na
bankovním účtu povinného umožňuje provedení výkonu rozhodnutí nejefektivnější
formou, je proto překážkou uplatnění odpůrčího práva. Dovolatel předložením
výpisů z účtu vedeného u banky, a.s., č. … ze dne 31.12.1997 doložil, že
zůstatek na tomto účtu činil 47.053,13 Kč, ku dni 18.8.2000 99.355,64 Kč.
Prokázal, že dlužník i po darování spoluvlastnického podílu v rozsahu ideální
jedné poloviny činžovního domu v L. žalovanému, získával a získává stále užitky
a požitky z domu ve výši odpovídající tomuto spoluvlastnickému podílu ve výši
asi 40 až 50 tisíc ročně a právo užívat v domě byt bez toho, aby hradil
nájemné. Podle žalovaného nebyla splněna ani další podmínka pro uplatnění
odpůrčího práva, a to absence povědomosti o případném úmyslu dlužníka zkrátit
věřitele, a že tento případný úmysl nemohl ani při náležité pečlivosti
rozpoznat. Úmysl zkrátit věřitele může vyplývat a být rozpoznán pouze z
majetkových poměrů povinného a ze způsobu, jakým dlužník s majetkem jako celkem
a se svými příjmy nakládá, tedy, že se zbavuje možnosti uspokojit své
pohledávky v určité známé výši. Žalovaný uvedl, že byl podrobně informován o
finanční situaci dlužníka i o levném způsobu jeho života, že s ním zakládal
účet u banky, a.s., na které chodil a pravidelně chodí i nadále starobní důchod
dlužníka, že věděl, že dlužníku plynou užitky odpovídající podílu v rozsahu
jedné poloviny celku činžovního domu v L. Před podpisem odporované darovací
smlouvy se dozvěděl pouze o první konkrétní výši pohledávky věřitele ze sporu
vedeného pod sp.zn. 7 C 62/95 Okresního soudu v Lounech. Přes uvedené
skutečnosti nemohl žalovaný dospět k závěru, že darováním pozemku je zkráceno
uspokojení pohledávky žalobce, a to ani při vynaložení mimořádné pečlivosti,
předvídavosti a opatrnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2003 č.j. 51 Co 85/2003-130 a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.9.2002 č.j. 38 C 14/2000-100 zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud po té, kdy shledal včasné dovolání žalovaného, splňující
náležitosti požadovaného ustanovením § 241, § 241a odst. 1 o.s.ř., přípustným
ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2
písm. b) a
§ 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání není důvodné.
Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. se vztahuje na pochybení soudu
ve zjištění skutkového stavu věci, v jehož důsledku odvolací soud vychází
ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Žalovaný namítal, že soudu předložil výpisy z účtu
dlužníka vedeného u banky, č.ú. … ze dne 31.12.1997 a doložil,
že k tomuto datu činil zůstatek na účtu 47.053,13 Kč a výpisem ze dne 18.8.2000
z téhož účtu, že zůstatek na účtu k tomuto datu činil 99.355,64 Kč. Uvedl, že
soudu prokázal, že dlužník žalovanému ještě daroval ideální jednu polovinu
činžovního domu v L. a že pobírá užitky a požitky z domu ve výši odpovídající
spoluvlastnickému podílu, a to asi 45.000,- Kč – 50.000,- Kč ročně. Vyslovil
přesvědčení, že tím náležitě prokázal, že dlužník měl ve vlastnictví reálné
majetkové hodnoty, které mohly být použity k uspokojení pohledávky žalobce.
Zdůraznil, že měl podrobné informace
o finanční situaci dlužníka, znal jeho levný způsob života, měl vědomost o tom,
že dlužníku plynou užitky z činžovního domu v L. v rozsahu odpovídajícím jedné
ideální polovině a že před podpisem darovací smlouvy zjistil výši jedné
pohledávky věřitele vůči dlužníku, otci žalovaného.
Dovolací soud shledal, že všechny v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších
důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud
prvního stupně při rozhodování zohlednil, neopomenul žádný z nich; ve smyslu
ust.
§ 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a
učinil jim odpovídající zvěry o skutkovém stavu. Odvolací soud je převzal pro
své rozhodnutí a
na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Z dovolání je zřejmý
nesouhlas žalovaného s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů
o skutkovém stavu posuzované věci. Tyto výhrady však nemají oporu v ust. § 132
o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů; nejsou způsobilé k
naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
jak ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. předpokládá, tedy není dán.
Žalovaný z hlediska dovolacího důvodu uplatněného podle ust. § 241 odst. 2
písm. b) o.s.ř. odvolacímu soudu především vytýkal nesprávnou interpretaci ust.
§ 42a obč. zák. v části týkající se zkrácení uspokojení pohledávky věřitele,
jež je vykládáno tak, že jím není zahrnut okruh případů, kdy dlužník disponuje
jiným majetkem a finančími prostředky, než kterých se týká odporovaný právní
úkon a jeho vědomosti o tomto úmyslu dlužníka.
V této souvislosti považuje dovolací soud za potřebné uvést, že smyslem žaloby
podle ust. § 42a obč. zák. je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele –
dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný
právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že
věřitel se může
na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku,
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí, postižením toho, co odporovaným úkonem ušlo
z dlužníkova majetku, a to vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. Není-li to dobře možné, musí se věřitel místo určení neúčinnosti
právního úkonu domáhat, aby ten, komu z odporovaného úkonu vznikl prospěch, mu
vydal takto získané plnění. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž
splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí; dlužníkovy právní úkony zkracují
pohledávku věřitele tehdy, vedou-li ke zmenšení majetku dlužníka a v důsledku
nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže
dosáhnout uspokojení své pohledávky, a to ani z části. O úmysl dlužníka zkrátit
věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník chtěl právním úkonem zkrátit
věřitele nebo věděl, že jím věřitele může zkrátit a pro případ, že se tak
stane, byl s tím srozuměn (srov. rozsudek NS ČR ze dne 22.1.2002 sp.zn. 21 Cdo
549/2001). Ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít, jestliže dlužník
navzdory odporovanému úkonu a případným dalším dluhům vlastní majetek, který
postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil. Takovým majetkem je zejména movitý a
nemovitý majetek a prostředky na účtu u peněžního ústavu, případně jiná práva
majetkové povahy, na které by věřitel mohl s úspěchem vést výkon rozhodnutí
některých ze způsobů uvedených v ust. § 258 odst. 1 o.s.ř.
K uspokojení vymahatelné pohledávky může věřitel vůči dlužníku navrhnout soudní
výkon rozhodnutí m.j. přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u peněžního ústavu.
Předpokladem je označení peněžního ústavu, u kterého má dlužník účet a číslo
tohoto účtu. Bez uvedení těchto údajů, které jinak lze zjistit za pomoci soudu
podle ust.
§ 260 o.s.ř., předpokládající však spolupráci povinného, nelze výkon rozhodnutí
tímto způsobem nařídit a vymahatelnou peněžitou pohledávku věřitele uspokojit.
V posuzované věci dlužník při vědomí si dluhu věřiteli dlouhodobě odmítal se
žalobcem jednat, písemnosti od žalobce i písemnosti soudu odmítal, případně je
ignoroval. Výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí dlužníka byl bezúspěšný,
výkon rozhodnutí srážkami z důchodu dlužníka neefektivní, prostředky na účtu u
peněžního ústavu dlužník tajil. Závěr odvolacího soudu, že odporovaný právní
úkon učinil dlužník v úmyslu zkrátit věřitele ve smyslu ust. § 42a obč. zák. je
správný; dlužník dovršil reálný stav, jímž žalobci jako věřiteli znemožnil
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky z majetku dlužníka.
Neobstojí ani námitka žalovaného proti závěrům odvolacího soudu, že jako osoba
blízká dlužníku (§ 42a odst. 2 obč. zák.) učinil s náležitou pečlivostí
potřebné úkony ke zjištění, zda odporovaným právním úkonem nejsou zkracováni
věřitelé dlužníka. Posoudit, zda právní závěry ve věci jsou správné, či nikoli,
lze jen na tom skutkovém podkladu, z nějž při rozhodování vyšel odvolací soud.
Dovolací soud neshledal důvod dovolání podle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř.
opodstatněným, což se vztahuje i ke skutkovým zjištěním jednání žalovaného v
souvislosti s odporovaným úkonem.
Dlužník již v roce 1996 žalovaného zmocnil, aby za něj jednal m.j. v
záležitostech týkajících se dlužných pohledávek. Žalovaný měl tedy dostatek
faktických a právních možností přesvědčit se o vymahatelných pohledávkách vůči
dlužníku, o stavu jejich uspokojování a o snaze dlužníka tomu bráti. Neučinil-
li z dosažitelných poznatků odpovídající jim závěr o úmyslu dlužníka zkrátit
věřitele a nepromítl-li jej do závěrů ve vztahu k odporovanému právnímu úkonu,
nejednal s náležitou pečlivostí, jak ust. § 42a obč. zák. ve vztahu k osobě
blízké dlužníku předpokládá.
Odvolací soud posoudil projednávanou věc účastníků podle ust. § 42a obč. zák.,
tedy podle právního předpisu upravujícího odporovatelnost právního úkonu, jehož
se žalobce dovolal ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 3.12.1997. Výklad tohoto
ustanovení odvolacím soudem ve vztahu k úmyslu dlužníka zkrátit jím věřitele
odpovídá smyslu žaloby podle ust. § 42a odst. 2 obč. zák. jako prostředku
směřujícímu k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon
rozhodnutí, je s ním v souladu s ustálenou judikaturou ve vztahu k možnosti
obrany žalovaného jako osoby blízké dlužníku, spočívající v prokázání náležité
pečlivosti při rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů
správný; vady ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly tvrzeny a dovolacím
soudem ani zjištěny. S odkazem na ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. věta před
středníkem dovolací soud dovolání žalovaného proto jako nedůvodné zamítl.
Dovolací soud považuje za vhodné závěrem uvést, že určením právní neúčinnosti
právního úkonu ve smyslu ust. § 42a obč. zák. nastává stav tzv. relativní
bezúčinnosti odporovaného právního úkonu, který zůstává platným právním úkonem,
toliko v poměrech účastníků se na něj hledí, jako by jeho účinky nenastaly.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaný jako neúspěšný účastník
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení
úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s
tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu