30 Cdo 2478/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně D. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. B., zastoupeného
advokátem, a 2) Č. s. s., a.s., o určení vlastnictví a nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 900/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2008, č.j. 16
Co 414/2006-226, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2008, č.j. 16 Co 414/2006-226,
jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. února 2006, č.j.
7 C 900/2003-191, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu ze dne 4.
května 2006, č.j. 7 C 900/2003-197, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Brno-venkov k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 27. února
2006, č.j. 7 C 900/2003-191, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2006,
č.j.
7 C 900/2003-197, určil, že žalobkyně je vlastnicí v rozhodnutí specifikovaných
nemovitostí (výrok I.), dále uložil 3. žalované povinnost, aby uzavřela do 30
dnů
od právní moci tohoto rozsudku s žalobkyní smlouvu o zrušení zástavního práva
o obsahu specifikovaném ve výroku II. rozsudku, žalobu vůči 2. žalovanému J.
A., zamítl (výrok III.), a navazujícími výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky. Po provedeném řízení, kdy okresní soud z
hlediska skutkové stránky v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
pouze vyložil učiněná skutková zjištění z listinných důkazů, zatímco v případě
v řízení vyslechnutých svědků
a účastníků řízení učinil pouze opis toho, co ten který svědek (účastník)
vypověděl, dospěl k právně kvalifikačnímu závěru, že „kupní smlouva mezi
žalobkyní a žalovaným 1) je soudem právně posouzena jako absolutně neplatný
právní úkon podle § 39 občanského zákoníku, když soud dospěl k závěru, že
žalobkyně nemohla projevit vůli sporné nemovitosti převést do vlastnictví
žalovaného 1) na základě kupní smlouvy,
a byla účastnicí řízení vkladového u katastrálního úřadu, nemůže prokázat
vážnost vůle žalobkyně převést do vlastnictví žalovaného 1) dům, ve kterém
žalobkyně bydlí se svým postiženým synem, přičemž nemají jinou možnost bydlení.
Soud přihlédl zejména k výpovědi svědkyň – dcer žalobkyně a dospěl k závěru, že
žalobkyně skutečně nebyla schopna pochopit dosah svého jednání jak při podpisu
kupní smlouvy v notářské kanceláři, tak při úkonech během vkladového řízení.“
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“), aniž by doplnil dokazování, v
záhlaví citovaným rozsudkem (ze strany žalovaných 1. a 3.) odvoláním napadený
rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nedotčeného výroku ad III., jímž byla
žaloba vůči 3. žalovanému J. A. zamítnuta (v důsledku toho je původně 3.
žalovaná Č. s. s., a.s. nyní označována jako 2. žalovaná) v meritu věci změnil
tak, že obě shora uvedené žaloby zamítl a v důsledku toho též uložil žalobkyni
povinnost nahradit žalovaným specifikované náklady řízení před soudy obou
stupňů. Podle odvolacího soudu sice okresní soud ve věci provedl řádné
dokazování, nicméně z obsahu odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že provedené
důkazy nehodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, když své
rozhodnutí v podstatě opřel pouze o svědecké výpovědi dcer žalobkyně, aniž by
jakkoliv zohlednil předmětné listinné důkazy i svědeckou výpověď M. K.,
učiněnou v trestním řízení. Zejména se okresní soud nevypořádal se skutečností
existence vlastnoručních podpisů žalobkyně na kupní smlouvě i na opravě textu
kupní smlouvy, dále s existencí vlastnoručního podpisu žalobkyně na návrhu na
vklad vlastnického práva, včetně osobního jednání žalobkyně na katastrálním
úřadě a rovněž nikterak nezohlednil fakt, že žalobkyně obdržela kupní smlouvu s
doložkou katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva. V tomto
směru odvolací soud uzavřel, že odůvodnění rozsudku okresního soudu není v
souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., je nepřesvědčivé a zčásti i
nepřezkoumatelné. Je v něm sice uvedeno, jaká skutková zjištění a z jakých
důkazů vzal soud za prokázána a jak věc posoudil po právní stránce, v
odůvodnění však chybí hodnocení shora uvedených důkazů, odůvodnění rozhodnutí
postrádá vysvětlení soudu, jak s výše uvedenými skutečnostmi plynoucími z
uvedených důkazů naložil, proč je nezohlednil a na základě čeho výlučně
upřednostnil výpovědi svědkyň, které se žádného jednání mezi procesními
stranami ohledně převodu předmětných nemovitostí neúčastnily a celou záležitost
znaly jen zprostředkovaně od samotné žalobkyně. Z těchto důvodů „se odvolací
soud neztotožňuje se závěrem o skutkovém stavu ani s právním posouzením sporu
ze strany I. instance“. Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám odvolatelů
zejména v tom směru, že „tvrzení resp. výpověď žalobkyně o tom, že se o převodu
nemovitostí do vlastnictví 1) žalovaného, tedy
o existenci kupní smlouvy jako takové dozvěděla až v roce 2002, vyvrací
především
ta skutečnost, že žalobkyně podle doručenky obdržela od katastrálního úřadu
stejnopis kupní smlouvy ze dne 16.2. 2000 uzavřené mezi ní a 1) žalovaným, dne
22.3. 2000...Nevěrohodnost tvrzení žalobkyně o tom, že vůbec nehodlala
nemovitosti převést do vlastnictví 1) žalovaného, že takovýto projev vůle nikdy
učinit nehodlala a neučinila, je rovněž vyvrácen samotnou kupní smlouvou ze dne
16.2. 2000, která je vlastnoručně žalobkyní podepsána, včetně jejího podpisu
při opravě textu. Rovněž vlastnoruční podpis žalobkyně na návrhu na vklad
vlastnického práva i její osobní účast, kdy
se dostavila na základě předvolání ke katastrálnímu úřadu v souvislosti s
vkladovým řízení, jsou natolik zásadními a závažnými skutečnostmi a okolnostmi,
které nebylo možno přehlédnout, a které jednotlivě i v jejich vzájemné
souvislosti dle názoru odvolacího soudu vyvracejí tvrzení žalobkyně o tom, že
nevěděla, resp. neměla nikdy vážný úmysl nemovitosti na 1) žalovaného úplatně
převést. Jedná se o takové skutečnosti, které navíc i s přihlédnutím k výpovědi
svědka K. v trestním řízení, který potvrdil, že se žalobkyní rovněž jednal o
převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného...prokazují, že kupní
smlouva...je absolutně platným dvoustranným právním úkonem.“ Z těchto důvodů
proto odvolací soud přikročil
ke změně odvoláním napadeného rozsudku okresního soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání žalobkyně, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody předvídané v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávním právním posouzení věci). Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že svůj
rozsudek sice odůvodňuje s odkazem na citované důkazy, avšak jsou to pouze
důkazy, které podporují takový skutkový stav, který odvolací soud vnímá.
Citované důkazy však tvoří pouze tu menší část z celkového počtu důkazů, které
byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, když větší část důkazů
zůstala odvolacím soudem nevyhodnocena. Pokud v odůvodnění rozsudku zcela chybí
hodnocení důkazů, které jsou v ostrém protikladu se skutkovým závěrem, ke
kterému odvolací soud dospěl, tak namítané vady žalobkyně vnímá jako porušení
kogentního ustanovení § 132 o.s.ř. V další části dovolání žalobkyně uvedenou
dovolací argumentaci v podrobnostech – prostřednictvím jednotlivých důkazních
prostředků – rozvádí (konfrontuje se závěry odvolacího soudu) a v závěru svého
dovolání sumarizuje, že zásadní vadou řízení bylo nedodržení povinností
vyplývajících z ustanovení § 132 o.s.ř., kteréžto vady se projevily i v
rozsudku, jehož odůvodnění tak neodpovídá požadavkům ve smyslu ustanovení § 157
odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně z vyložených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
1. žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že podle něj dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. není dán, neboť žalobkyně neuvádí žádnou
konkrétní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a jen v
podstatě spekuluje způsobem, který 1. žalovaný ve svém vyjádření blíže
osvětluje. Dále zdůrazňuje, že odvolací soud provedené důkazy řádně hodnotil,
přičemž spekulace žalobkyně o případných dluzích, společném podnikání, půjčce
apod. nemohou naplnit důvod dovolání „podle § 241/2a o.s.ř.“ Nebyl ovšem
naplněn ani druhý uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., když žalobkyně v dovolání ani nevytýká, že by odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na skutkový stav nedopadá a že by věc měla být
posouzena podle jiné právní normy. Konečně žalobkyně v dovolání neuvádí, v čem
odvolací soud správně určenou právní normu nesprávně vyložil, resp. v čem (jak)
ji nesprávně aplikoval. 1. žalovaný proto navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo
zamítnuto.
2. žalovaná rovněž odmítla právní argumentaci žalobkyně, přičemž odůvodnění
podaného dovolání považuje za zcela účelové a právně irelevantní. Žalobkyně
netvrdí žádné nové skutečnosti ani neoznačuje nové důkazy na prokázání svého
tvrzení. V podrobnostech 2. žalovaná odkázala na své předchozí vyjádření a
závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu „zcela potvrdil.“
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst.
2 o.s.ř.).
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále uvedeno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu (což se přiměřeně
vztahuje i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, obzvlášť v situaci, kdy
odvolací soud v odvolacím řízení prováděl dokazování a z důkazních prostředků
činil skutková zjištění, jež shledal zásadně významná pro právní posouzení
věci) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které
skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U
každé jednotlivé prokázané
i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru
došel, tedy
z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §
132
až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné.
Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu
dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů
účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady
uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo
nedostatek důvodů). Dovolací soud
ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR/C. H. Beck, pod označením C 45, zaujal
právní názor, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, jestliže odůvodnění
rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a
jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých
důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. K
obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud
ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 15, III. dílu, č. 122. V těchto případech pak nejsou splněny předpoklady
pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem a nezbývá, než
takové rozhodnutí podle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušit. Je tomu tak
proto, že činnost odvolacího soudu je zásadně činností přezkumnou a jestliže je
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, brání tento
nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srovnej rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, publikovaný v Bulletinu
Vrchního soudu, ročník 1993, pod číslem 19). Pokud tak odvolací soud neučiní (a
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí či změní), zatíží řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě odvolací soud sice na straně jedné správně konstatuje, že
jemu předložené prvoinstanční rozhodnutí je zčásti (a jak se podává v
relevantních skutkových bodech) nepřezkoumatelné [okresní soud vyjma přijatých
dílčích skutkových zjištění z provedených listinných důkazů v zásadě rezignoval
na zjištění skutečností z provedených výslechů svědků, příp. účastníků řízení,
příp. na vyložení, proč žádná skutková zjištění z těch kterých důkazních
prostředků neučinil, a namísto toho inkriminovanou část písemného vyhotovení
odůvodnění svého rozsudku v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 věta první za
středníkem o.s.ř. pojal jako opis spisu (arg.: „svědkyně J. K.
slyšena...vypověděla“, „svědkyně D. D. ...vypověděla“, „žalovaný 2...jako
účastník...vypověděl“ atd.)], neboť v něm absentuje hodnocení v nalézacím
řízení provedených důkazů, na straně druhé za této procesní situace - evidentně
tendující k vydání kasačního usnesení – sám učinil skutková zjištění z
důkazních prostředků jím ovšem v odvolacím řízení neprovedených ((srov. § 213
odst. 2 o.s.ř.), a to navíc „i s přihlédnutím k výpovědi svědka K. v trestním
řízení“ a tedy se zásadním opomenutím, že činí-li soud zjištění ze svědecké
výpovědi obsažené v jiném soudním spisu, nejde v takovém případě o důkaz
výslechem svědka ve smyslu § 126 o.s.ř., ale o důkaz spisem jako jiným důkazním
prostředkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.
října 2001, sp. zn. 20 Cdo 1502/2000, in www.nsoud.cz).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud v situaci, kdy v relevantní
části rozsudek okresního soudu byl z důvodu skutkového deficitu
nepřezkoumatelný, namísto vydání kasačního usnesení přistoupil ke změně
odvoláním napadeného rozsudku, a to v procesní situaci, kdy žádný z důkazů, z
nichž čerpal skutková zjištění zásadně významná pro následně přijatý právně
kvalifikační závěr, způsobem předvídaným v občanském soudním řádu nezopakoval
(§ 213 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
byl tedy v dané věci naplněn.
Pro výše uvedenou vadu nemůže rozsudek odvolacího soudu obstát a pro
nezpřezkoumatelnost nemůže obstát ani rozsudek soudu prvního stupně; bylo již
bezpředmětné, aby se dovolací soud zabýval druhým uplatněným dovolacím důvodem
žalobkyně, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení
věci
(§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soud podle ustanovení §
243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud rovněž rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
za středníkem o.s.ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů
nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu