30 Cdo 2493/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) M. P., narozeného XY, bytem XY, b) M. H., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Janem Radoněm, advokátem, se sídlem v Praze 7, Kostelní 364/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2x 12 010 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 113/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 91 Co 413/2020-227, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Každý ze žalobců se domáhal zaplacení částky 12 010 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jim nesprávným úředním postupem notářského kandidáta Mgr. Jana Watzeka (kancelář notáře JUDr. Václava Halbicha) při sepisu notářského zápisu dne 10. 4. 2013, sp. zn. NZ 310/2013, N 292/2013, obsahujícího zejména uznání dluhu společností GEDECO a. s. (dále jen „GEDECO“) vůči každému ze žalobců ve výši 12 010 000 Kč na základě smluv o půjčce uzavřených dne 10. 10. 2007, přičemž vadnost notářského zápisu měla spočívat ve skutečnosti, že uznání dluhu bylo podepsáno nikoli podle způsobu jednání
statutárních orgánů uvedeného v obchodním rejstříku. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2020, č. j. 11 C 113/2019-151, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 8 756 164,38 Kč s tam specifikovanými příslušenstvími (výroky I a II), zamítl žalobu v části, ve které každý ze žalobců požadoval zaplacení 3 253 835,62 Kč s tam specifikovanými příslušenstvími (výrok III a IV), a uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení 157 017,35 Kč (výrok V a VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a II tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 8 756 164,38 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v podání ze dne 10. 8. 2021 tak, že odkázala na skutkové a právní závěry odvolacího soudu jako na správné a požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Otázka, zda byl založen právní vztah mezi dovolateli na straně věřitele a GEDECO a. s. na straně dlužníka na základě dvou smluv o půjčkách uzavřených dne 10. 10. 2007, přípustnost dovolání nemůže založit, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zcela zřetelně konstatoval, že otázku existence smlouvy o půjčce není třeba najisto zodpovídat a vést další dokazování k prokázání tvrzení žalobců o půjčení peněz, přičemž svoje rozhodnutí založil na otázce neshledání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem notáře a tvrzenou škodou.
Ohledně druhého předloženého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem notářského kandidáta) dovolatelé neoznačují žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani Ústavního soudu (a to ani uvedením publikovaných právních závěrů, jež by se k dovolateli uvedenému dovolacímu důvodu vztahovaly), od které by se měl odvolací soud odchýlit, byť tento předpoklad přípustnosti výslovně uvádějí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Pro tuto vadu nelze v uvedeném rozsahu pokračovat v dovolacím řízení.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud nemohl napadené rozhodnutí podrobit dovolacímu přezkumu v meritu věci pro vadnost dovolání, dovolatelé totiž
nevyužili nabízené možnosti brojit proti napadenému rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem zákonně a ústavně konformním způsobem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani obsáhlost dovolání povětšinou obecného a popisného rázu, případně charakteru jen nesouhlasného. Ústavní soud se k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Ústavní soud rovněž potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Námitce dovolatelů o extrémním rozporu závěru odvolacího soudu s provedenými důkazy a námitce související tvrzené nepřezkoumatelnosti, nepřesvědčivosti, překvapivosti (nepředvídatelnosti) odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, čímž mělo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod žalobců, též nelze přisvědčit. Rozhodující závěr odvolacího soudu (neshledání příčinné souvislosti) umožňuje seznatelnost jeho úvah, ale též i jejich přezkoumatelnost (k požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013). Z hlediska namítané překvapivosti dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud vyšel z tvrzení samotných žalobců a odvolacích námitek žalované, tedy obojí bylo pro žalobce buď vlastní, nebo dosažitelné, a měli tak možnost se k obraně žalované vyjádřit. Pro právě uvedené tak nelze přisvědčit ani dílčí námitce žalobců, že jim byla odňata možnost jednat před soudem.
Konečně k výslovné související námitce dovolatelů o vadnosti postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů dovolací soud konstatuje, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu