30 Cdo 2502/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. k. a e. m. (I.), o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 85/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č.j.
1 Co 292/2005-118,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2005, č.j. 32 C 85/2001-96, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo jednak se žalobci písemně omluvit osobním dopisem s textem: Vážený pane J., omlouváme se Vám za příkoří a způsobené újmy, které Vám byly způsobeny a spáchány I. k. a e. m., a to v souvislosti s událostmi dne 15. září 1998. Tímto konstatujeme, že postup Vašeho nadřízeného MUDr. L. S. byl neadekvátní a účelový a jednalo se o nezákonnou a unáhlenou reakci na Vaše upozornění na možné porušování zákonů našimi zaměstnanci.\", jednak zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši
44.492,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 1 Co 292/2005-118, k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) poukázal na skutkové i právní závěry učiněné soudem prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem a jeho tehdejším nadřízeným MUDr. L. S. došlo dne 15. září 1998 ke konfliktu v souvislosti s výkonem práce, a že MUDr. L. S. vyzval žalobce, aby opustil pracoviště, což žalobce neučinil. Žalobce tím, že dobrovolně nerespektoval pokyn svého nadřízeného, ve svých důsledcích přispěl k vyhrocení situace, za které již MUDr. L. S. považoval
za potřebné přizvat pracovníky ostrahy objektu. V řízení však nebylo prokázáno, že by ve vztahu k žalobci bylo použito násilí, a že jeho odchod z pracoviště za asistence pracovníků ostrahy objektu byl realizován takovým způsobem, který by byl objektivně způsobilý dotknout se jeho osobnostní sféry. Odvolací soud uvedl, že žalobce měl možnost věc řešit příslušnými právními prostředky upravenými zákoníkem práce a nikoliv způsobem, který vyústil v jeho asistovaný odchod z pracoviště. Jestliže nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, který by objektivně mohl přivodit újmu na právech chráněných ustanovením § 11 násl. o.z., není dán předpoklad odpovědnosti podle ustanovení § 13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 19. ledna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce v pondělí dne 20. března 2006 včasné dovolání. Odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když má zato, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vytýká, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatel především popisuje skutkové okolnosti případu. Dále konstatuje, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z. Postačuje proto prokázat neoprávněný zásah, který může být objektivně způsobilý pouze ohrozit chráněná práva. Ze samotného označení práva „ochrana osobnosti“ vyplývá, že se jedná výlučně o ochranu jedince, jehož právo bylo v důsledku neoprávněného zásahu „pokřiveno“. Soud prvního stupně zásadně pochybil, pokud se řádně nezabýval objektivním posouzením žalobcem označených zásahů, které byly způsobilé narušit, popřípadě jen ohrozit jeho chráněná osobnostní práva. Odvolací soud tento postup soudu nižšího stupně legalizoval, takže rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatel spatřuje v neprovedení některých, jím výslovně zmíněných, důkazů. Vytkl též, že nebyla posouzena oprávněnost příkazu jeho nadřízených, aby přestal vykonávat pracovní činnost a aby opustil své pracoviště, přičemž nebylo zjišťováno, zda veškeré žalobcem uvedené újmy a příkoří byly objektivně způsobilé ohrozit jeho práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z. Již soud prvního stupně tak nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž byla věc nesprávně právně posouzena. Soudy obou stupňů neposuzovaly kritický postoj žalobce k celé problematice a pouze konstatovaly, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, avšak již tehdy nebylo „prvoinstančním“ rozsudkem žalobě vyhověno.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Pokud žalobce činí výtky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje
k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzeném případě). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak žalobce výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu
s objektivním právem, t.j. s právním řádem. O takový případ v souzené věci nejde.
Bylo již konstatováno, že odvolací soud především dovodil, že mezi žalobcem a jeho tehdejším nadřízeným MUDr. L. S. došlo dne 15. září 1998
ke konfliktu v souvislosti s výkonem práce, že MUDr. L. S. vyzval žalobce, aby opustil pracoviště, avšak žalobce tak neučinil. Žalobce tím nerespektoval pokyn svého nadřízeného. Za této situace již MUDr. L. S. považoval za potřebné přizvat pracovníky ostrahy objektu. V řízení však nebylo prokázáno, že by ve vztahu k žalobci bylo použito násilí, nebo že by jeho odchod z pracoviště za asistence pracovníků ostrahy objektu byl realizován způsobem, který by byl objektivně způsobilý dotknout se jeho osobnostní sféry. Zde je třeba připomenout, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď
v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
V daném řízení nebylo prokázáno, že by tehdejší nadřízený žalobce
MUDr. L. S. při popsané události překročil ve vztahu k žalobci svoje pravomoci vyplývající z této funkce. Jestliže tak nebyla prokázána existence zásahu
do práva na ochranu osobnosti žalobce, který by byl neoprávněný, a který by objektivně mohl přivodit újmu na jeho právech chráněných ustanovením § 11 násl. o.z., je třeba se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že není dán předpoklad odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 13 o.z.
Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu