30 Cdo 2503/2016-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci
žalobkyň a) Ambruz & Dark Deloitte Legal, s. r. o., advokátní kancelář, IČO
29055130, se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, a b) PricewaterhouseCoopers
Česká republika, s. r. o., IČO 61063029, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1734/2c,
zastoupených JUDr. Vladimírem Ambruzem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Karolinská 654/2, proti žalované HPS Managementberatungs, GmbH, FN 273221x, se
sídlem ve Vídni, Reisnerstraße 40, Rakouská republika, zastoupené JUDr.
Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o zaplacení
37 718,08 EUR s příslušenstvím a 136 400 EUR s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 2388/2008, o dovolání žalobkyň proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, č. j. 8 Cmo 285/2015-401,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, č. j. 8 Cmo 285/2015-401,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 6 Cm
2388/2008-378, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
1. Žalobou podanou dne 7. 8. 2008 se žalobkyně a) domáhá na žalované
zaplacení částky 37 718,08 EUR s příslušenstvím a žalobkyně b) se domáhá
zaplacení částky 136 400 EUR s příslušenstvím. Svůj nárok žalobkyně odvozují od
toho, že na základě uzavřených smluv poskytly žalované právní poradenství a
daňové a finanční poradenství, a to v souvislosti se zájmem žalované o převzetí
majoritního podílu ve společnosti Hamé, a. s. a dalších společnostech, žalovaná
však tyto částky žalobkyním nezaplatila.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 7.
2015, č. j. 6 Cm 2388/2008-378, řízení zastavil (výrok I), uložil žalobkyni a)
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 315 645 Kč (výrok
II), žalobkyni b) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve
výši 655 974 Kč (výrok III) a dále oběma žalobkyním uložil zaplatit společně a
nerozdílně České republice na účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů
řízení ve výši 8 401 Kč (výrok IV). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací
usnesením ze dne 29. 12. 2015, č. j. 8 Cmo 285/2015-401, potvrdil usnesení
soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího
soudu).
3. Soud prvního stupně k dosavadnímu průběhu řízení a skutkovým závěrům
uvedl následující. První usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2010, č.
j. 6 Cm 2388/2008-121, kterým bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobkyň
odvolacím soudem zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby postavil
najisto, zda byly žalobkyněmi tvrzené smlouvy uzavřeny. Soud prvního stupně po
doplnění skutkových tvrzení žalobkyň vydal dne 30. 1. 2012 rozsudek, č. j. 6 Cm
2388/2008-227, jímž vyhověl žalobě a který byl následně znovu zrušen odvolacím
soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, v němž měl
soud opětovně posoudit uzavření smluv mezi účastníky, a to zejména s
přihlédnutím k tomu, zda osoby jednající za žalovanou byly osobami k takovému
jednání oprávněnými.
4. Soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí při posuzování
oprávnění paní F. a pana S. k jednání za žalovanou konstatoval obsah vyjádření
žalobkyň, podle něhož jednaly podle ustanovení § 15 odst. 2 rakouského zákoníku
o podnikání od května 2007 do 1. 2. 2008 v dobré víře v zápis v rakouském
obchodním rejstříku z doby před zahájením poskytování služeb. Poptávka byla
učiněna e-maily H. O. ze dne 7. 5. 2007 a T. H. ze dne 16. 5. 2007, přičemž
pověření pana O. bylo prokázáno emailem G. S. ze dne 7. 5. 2007 a pověření
dalších osob plyne z obsahu zápisu žalované v obchodním rejstříku a z obsahu
dopisu žalované pro Deloitte Advisory s. r. o. (subjekt odlišný od žalobkyň),
který prokazuje, kdo měl ohledně dané transakce za žalovanou jednat. Soud
prvního stupně dále shledal za prokázané, že poptávku ohledně zpracování
prověrek obdržela žalobkyně b) od PwC Rakousko, přičemž nebylo prokázáno
oprávnění pánů S. a O. jednat za žalovanou, a rovněž nebyl prokázán jakýkoli
vztah mezi PwC Rakousko a žalovanou, na jehož základě by PwC Rakousko byla
oprávněna za žalovanou jednat. Zpracované materiály byly poskytnuty ze strany
žalobkyň PwC Rakousko, nikoli žalované. Události následující po předání
prověrek PwC Rakousko už nemohly mít dle soudu na vznik smluvního vztahu mezi
účastníky řízení vliv, a není tedy podstatné, že paní F. v průběhu června 2007
jednala s panem V. (zaměstnancem žalobkyně pověřeným jednat výhradně se
zaměstnanci Pwc Rakousko G. S., H. O. a T. H.) o výši částky za prověrky, ani
to, že pan V. kontaktoval v této záležitosti pány B. a G. Pan B., který byl
„statutárním zástupcem žalované – člen správní rady“, nereagoval, pan G. byl
„statutárem žalované“ jen do 24. 5. 2007 a paní F. členem správní rady či
jiného orgánu žalované nebyla. Ke zmocnění posledních dvou jmenovaných jednat
za žalovanou dopisem ze dne 11. 4. 2007 nelze přihlížet.
5. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného přijal závěr, že mezi
účastníky nebyla uzavřena smlouva, a nelze proto aplikovat ustanovení kapitoly
II, oddílu 2, čl. 5, odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.
12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“). Z tohoto důvodu taktéž soud
prvního stupně rozhodl, že není dána pravomoc českých soudů, a tudíž podle
ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastavil. Soud prvního
stupně v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.
2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, podle kterého je souběžné použití čl. 5 odst. 1
a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I v případě téhož nároku vyloučeno. Pokud tedy
setrvaly žalobkyně na tvrzení, že mezi nimi a žalovanou vznikl smluvní vztah,
na jehož základě žalované plnily a žalovaná jim nezaplatila smluvenou odměnu,
bylo nezbytné dojít k závěru výše uvedenému.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V
rámci svého právního posouzení pak shrnul, že po zrušení rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 30. 1. 2012, č. j. 6 Cm 2388/2008-227, byly obě žalobkyně při
jednání dne 18. 3. 2015 poučeny o jejich povinnosti doplnit skutková tvrzení
ohledně uzavření smluv o poskytnutí nebo provedení právní, daňové a finanční
prověrky, označení osob, které jednaly na obou stranách za účastníky a uvést,
co všechno bylo obsahem tvrzených smluv. Odvolací soud z obsahu spisového
materiálu ověřil, že obě žalobkyně setrvaly na svých tvrzeních o uzavření
předmětných smluv, aniž by tato svá tvrzení řádně prokázaly. Podle odvolacího
soudu nelze na základě tvrzení žalobkyň a jimi předložených důkazů přijmout
závěr, že se mezi nimi a žalovanou jednalo o vztahy vzniklé na základě
uzavřených smluv s tvrzeným obsahem. V této souvislosti odvolací soud
zdůraznil, že zkoumání existence smlouvy (dobrovolně převzatého závazku mezi
určitými subjekty) z úřední povinnosti národním soudem je nezbytné pro to, aby
mohl soud dojít k závěru o své pravomoci k rozhodnutí sporu. Odvolací soud však
neshledal prokázaným, že by ve vztahu k žalobkyním (každé z nich) ze strany
žalované byla učiněna přímá, byť nezávazná poptávka. Rovněž zdůraznil, že
pravidla stanovená v čl. 5 nařízení Brusel I je třeba vykládat restriktivně,
neboť jsou výjimkou ze základní zásady uvedené v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel
I, podle níž nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště
na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost
žalovány u soudu tohoto členského státu. S ohledem na nezměněná tvrzení obou
žalobkyň pak odvolací soud posoudil odkaz soudu prvního stupně na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, jako správný a
uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když postupoval podle § 104 odst. 1
občanského soudního řádu a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení zastavil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně určil nedostatek pravomoci soudů České
republiky ve vztahu k závěru o neexistenci smlouvy podle čl. 5 odst. 1 nařízení
Brusel I, jak je vykládána judikaturou Soudního dvora Evropské unie, dále jen
„SDEU“ (srov. rozsudek SDEU ze dne 4. 3. 1982, ve věci C-38/81, Effer SpA proti
H.-J. K., a ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-27/02, P. E. proti Janus Versand
GmbH). Žalobkyně namítají, že se odvolací soud nedostatečně zabýval vůlí
jednajících stran v souladu se základním principem autonomie vůle kontrahentů.
V tomto směru žalobkyně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/03, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „základním principem
výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha
soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.“ S
ohledem na výše uvedené jsou žalobkyně přesvědčeny, že odvolací soud
nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou a základními principy, když
dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly existenci smluvních vztahů a na
základě čehož nesprávně dovodil nedostatek pravomoci českých soudů věc
projednat.
9. Dále žalobkyně uvádějí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
vznik a existenci smluvního vztahu a svůj závěr postavil zejména na nesprávném
právním posouzení oprávnění osob jednat za žalovanou a na nesprávném posouzení
důkazů, přičemž se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně své námitky dále rozvádějí v
následujících několika bodech:
a) Žalobkyně mají za prokázané, že v jednáních ohledně poskytování
služeb a zaplacení smluvní odměny za tyto služby jednaly s osobami oprávněnými
zavazovat žalovanou podle rakouského práva.
b) V této části dovolání žalobkyně napadají postup odvolacího soudu,
který potvrdil názor soudu prvního stupně při posuzování důkazů a odmítl uznat
dopis ze dne 11. 4. 2007 jako důkaz (důkaz č. 33), neboť „uvedená listina
nebyla adresována žalobkyním a sama o sobě nemůže být důkazem o oprávnění osob
v ní jmenovaných jednat jménem žalované se žalobkyněmi, resp. s nimi uzavřít
předmětné smlouvy“. Žalobkyně v tomto směru odkazují na nález Ústavního soudu
ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, podle kterého procesnímu právu
účastníka řízení navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených
návrzích rozhodnout, ale také v případě, že jim nevyhoví, tak ve svém
rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů tak činí. Žalobkyně mají za to, že
odvolací soud nesprávně posoudil důkaz č. 33 a jeho neakceptaci dostatečně
neodůvodnil, což vedlo k porušení základních práv a svobod žalobkyň ve smyslu
dotčení postulátů spravedlivého procesu a k nesprávnému právnímu posouzení
skutečnosti, zda došlo k uzavření smluv o poskytování služeb mezi žalobkyněmi a
žalovanou.
c) Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ze strany
žalované nebyla učiněna přímá nabídka vůči žalobkyním, přičemž žalobkyně jsou
naopak přesvědčeny, že z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná učinila
návrhy na uzavření smluv o poskytování služeb vůči žalobkyním.
d) V dalším bodě dovolání žalobkyně předkládají důkazy, které mají
potvrdit jejich tvrzení, že žalovanou byly vytvořeny podmínky pro zahájení
poskytování jí požadovaných služeb.
e) Žalobkyně mají dále za prokázané, že došlo žalovanou k akceptaci
nabídky na poskytování služeb v rozsahu a za smluvní odměnu potvrzenou v
písemném vyhotovení smluv o poskytování služeb, přičemž možnost přijetí návrhu
na uzavření smluv prostřednictvím zahájení poskytování služeb byla dána
vytvořením podmínek žalovanou, tedy umožněním přístupu do elektronického
úložiště souborů, který zajistila žalovaná na základě smlouvy o důvěrnosti
informací mezi Deloitte Advisory s. r. o. a žalovanou.
f) Závěrem žalobkyně uvádějí, že vzhledem k důkazům, které předkládají,
je možné s přihlédnutím k jednání žalované usuzovat, že v průběhu celého
jednání nic nenasvědčovalo tomu, že by žalovaná neměla úmysl uzavřít s
žalobkyněmi smlouvu o poskytování služeb.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky výkladu pojmu smlouvy ve
smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, neboť tu posoudil odvolací
soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle ustanovení čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, který je z hlediska
věcné i časové působnosti aplikovatelný na dané řízení, platí, že osoba, která
má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě
žalována,
a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde
závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem
plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy
zboží bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle
smlouvy byly nebo měly být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
18. Na prvém místě je třeba uvést, že překážkou aplikace pravidla
mezinárodní příslušnosti zakotveného v citovaném čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel
I není pochybnost o tom, zda smlouva byla platně uzavřena. V rozsudku ze dne 4.
3. 1982, ve věci C-38/81, Effer SpA proti H.-J. K., SDEU konstatoval, že z
ustanovení Bruselské úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), a to
zejména těch obsažených v oddílu 7 kapitoly II [čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení
Brusel I – pozn. Nejvyššího soudu] vyplývá, že v případech předvídaných čl. 5
odst. 1 Bruselské úmluvy se příslušnost národního soudu týká rovněž posouzení
otázek se smlouvou souvisejících, tj. včetně oprávnění posoudit existenci
nezbytných součástí smlouvy, neboť takové posouzení je nutné k tomu, aby mohl
národní procesní soud zhodnotit, zda je podle Bruselské úmluvy příslušný. Pokud
by to tak nebylo, byl by čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy vystaven riziku
neúčinnosti, neboť by se vycházelo z toho, že k odvrácení pravidla příslušnosti
v něm obsaženého by postačovala námitka neexistence smlouvy vznesená jednou ze
stran. Oproti tomu respektování cílů a ducha Bruselské úmluvy vyžaduje, aby
bylo dané ustanovení vykládáno tak, že soud, který má rozhodnout spor, jehož
předmět tvoří smlouva, může přezkoumat, a to dokonce i z úřední povinnosti,
nezbytné předpoklady své příslušnosti, přičemž přihlédne k odpovídajícím a
jasným důkazům poskytnutým dotčenými stranami, ze kterých existence či
neexistence smlouvy vyplývá. Současně s tím však SDEU jednoznačně konstatoval,
že vnitrostátní soud musí prvotně posuzovat existenci závazku potud, pokud je
to nezbytné pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu. V tomto směru SDEU
vedle jiného přímo vycházel ze stanoviska generálního advokáta Reischla k
totožné věci ze dne 3. 12. 1981, který coby další důvody pro zachování
mezinárodní příslušnosti soudu v případě sporu o existenci závazku uvedl
skutečnost, že žalobce může stěží být spravedlivě nucen poskytnout více než
důvodná tvrzení o svém nároku a soud má na podkladě čl. 20 Bruselské úmluvy
svou mezinárodní příslušnost zkoumat již z úřední povinnosti.
19. V rozsudku ze dne 22. 3. 1983, ve věci C-34/82, Martin Peters
Bauunternehmung GmbH proti Zuid Nederlandse Aannemers Vereniging, SDEU
vysvětlil, že pojem smlouvy použitý v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy je třeba
vykládat autonomně, s přihlédnutím k účelu pravidel mezinárodní příslušnosti
zavedených Bruselskou úmluvou.
20. V kontextu těchto skutečností je třeba připomenout, že ačkoliv se
shora uvedený rozsudek SDEU ve věci C-38/81, Effer SpA vztahuje na text
Bruselské úmluvy, z bodu č. 19 preambule nařízení Brusel I, stejně jako kupř.
rozsudku SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, F. P. a T. R. proti G.
W.-L., jednoznačně vyplývá, že znění čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I je
naprosto shodné se zněním čl. 5 bodu 1 první věty Bruselské úmluvy. Nařízení
Brusel I se tak v tomto bodě velmi široce inspiruje Bruselskou úmluvou, se
kterou, jak vyplývá z bodu 19 odůvodnění uvedeného nařízení, zamýšlel
zákonodárce Společenství zajistit skutečnou kontinuitu. Cílem nařízení Brusel I
je tedy aktualizovat Bruselskou úmluvu při dodržení její struktury a základních
zásad a zajištění její kontinuity. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný důvod
pro rozdílný výklad, požadavek soudržnosti vyžaduje, aby byl čl. 5 bodu 1 písm.
a) nařízení Brusel I přiznán stejný rozsah působnosti jako příslušnému
ustanovení Bruselské úmluvy tak, aby byl zajištěn jednotný výklad Bruselské
úmluvy a nařízení Brusel I (viz v tomto smyslu rozsudek SDEU ze dne 1. 10.
2002, ve věci C-167/00, Verein für Konsumenteninformation proti K. H. H., bod
49).
21. Z uvedeného lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní
judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1
Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm.
a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných
skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska
splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence
či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.
22. Z judikatury SDEU vyplývá, že použití pravidla mezinárodní
příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi
dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého
jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba (srov.
například rozsudky SDEU ze dne 5. 2. 2004, ve věci C-265/02, Frahuil SA proti
Assitalia SpA, body 24–26, ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-27/02, P. E. proti
Janus Versand GmbH, body 50–51, a ze dne 28. 1. 2015, C-375/13, H. K. proti
Barclays Bank plc, bod 39). Soudy se proto měly zabývat otázkou, zda došlo mezi
účastníky k dobrovolnému přijetí závazku, jehož předmětem má být sporné plnění,
jedné strany vůči druhé.
23. Požadavky na rozsah dokazování stran přezkumu mezinárodní
příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I SDEU vyjasnil mimo jiné v rozsudku ze
dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, když
konstatoval, že rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu
mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení
Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně
nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I (bod 60 rozsudku).
Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s
relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se
přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení
Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se
spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak
pro existenci uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).
24. Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není
nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle
dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní
informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní
příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před
rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani
žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být
prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou
prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného
práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení
Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena
mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu
dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena
nebyla.
25. Z uvedeného je zřejmé, že soudy měly vzít do úvahy všechny
skutečnosti, na kterých žalobkyně postavily své přesvědčení o mezinárodní
příslušnosti českých soudů a které uvedly v žalobě, a z nich vyjít, nebyly-li
by žalovanou účinně vyvráceny. Neměly se přitom zabývat platností smlouvy ve
světle oprávnění jednotlivých osob jednat jménem žalované, ale postačilo vyjít
z tvrzení žalobkyň o zájmu žalované o akvizici majoritního podílu ve
společnosti Hamé, a. s. a dalších společnostech a závazku žalobkyň poskytnout
žalované služby, které pro ni byly potřebné k realizaci jejího záměru.
Přihlédnout bylo třeba rovněž k chování osob, o kterých měly žalobkyně důvod se
domnívat, že jednají jménem žalované (zda jejím jménem skutečně jednaly je již
věcí posouzení ve věci samé), a to jak v bodě před zahájením poskytnutí služeb,
v průběhu jejich poskytování a rovněž i v době po jejich poskytnutí.
Zhodnocením těchto informací měly soudy dojít k relevantní odpovědi na otázku,
zda žalobkyně převzaly závazek vůči žalované a zda jej tato, byť konkludentně,
akceptovala. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, je jeho právní posouzení
otázky mezinárodní příslušnosti neúplné a tudíž nesprávné.
26. Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o
fungování Evropské unie obrátit se na SDEU v případě, že v řízení před ním
vyvstane otázka výkladu aktů přijatých unijními orgány, zkoumal, zda taková
povinnost vznikla i v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že závěry lze
učinit na základě shora citované judikatury SDEU, představuje rozsah přezkumu
skutečností rozhodných pro stanovení mezinárodní příslušnosti acte éclairé a
Nejvyššímu soudu tím pádem nevznikla povinnost k předložení předběžné otázky ve
smyslu rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a
Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?.
27. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud ještě připomíná, že dospěl-li
by prvostupňový soud k závěru o absenci podmínek mezinárodní příslušnosti
českých soudů ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, jsou v posuzované věci
k jeho zvážení i další modality vzniku závazku. V tomto směru tak lze v případě
absence závazku ze smlouvy uvažovat např. o existenci závazku z nepřikázaného
jednatelství anebo bezdůvodného obohacení a pravidlech mezinárodní příslušnosti
podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I. Ten stanoví, že osoba, která má bydliště
na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve
věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa,
kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Jak přitom uvedl SDEU již ve svém
rozsudku ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-189/87, A. K. proti B. S., M., Hengst
and Co. a dalším, věci spojené s deliktní či kvazideliktní odpovědností ve
smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy je třeba vykládat jako nezávislý koncept,
jenž se vztahuje na všechny žaloby, které mají za cíl založit odpovědnost
žalovaného a které nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 bodu 1 Bruselské
úmluvy.
28. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.
2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, je v tomto směru nepatřičný, neboť Nejvyšší soud
v daném rozhodnutí nevyloučil použití pravidla mezinárodní příslušnosti podle
čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I v případě, kdy se ukáže, že nelze aplikovat čl.
5 odst. 1 nařízení Brusel I. Pojem
„souběžné použití“ uvedený Nejvyšším soudem poukazuje na to, že v téže věci
nelze dovodit mezinárodní příslušnosti zároveň z obou uvedených ustanovení,
neboť ta se navzájem aplikačně vylučují (v jednom případě je podstatná
existence smlouvy, ve druhé je podstatná její neexistence).
29. Pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru o splnění podmínek
mezinárodní příslušnosti podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, zváží, podle
kterého písmena daného ustanovení postupovat, když písm. a), na něž soud
prvního stupně odkázal, je podle písm. c) použitelné jen v případě, kdy nelze
vyjít z písm. b). Písm. b) přitom zřetelně hovoří právě o poskytnutí služby,
jak ji žalobkyně popisují. Tato úvaha je podstatná pro stanovení hraničního
určovatele [k rozdílu aplikace pravidla mezinárodní příslušnosti podle písm. a)
a b) čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I srov. ŠUK, P. In: DAVID, L., IŠTVÁNEK, F.,
JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář.
II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1783 a násl.].
30. Vzhledem k tomu, že odvolací soud pochybil při stanovení rozsahu
rozhodných skutečností potřebných pro posouzení otázky mezinárodní
příslušnosti, což samo o sobě vedlo Nejvyšší soud ke zrušení jeho rozhodnutí,
nezabýval se Nejvyšší soud již námitkami dovolatelek směřujícími proti
posouzení oprávnění jednotlivých osob smluvně vázat žalovanou. Tyto námitky se
totiž týkají meritorního posouzení věci a úvahy o nich v danou chvíli jsou
nadbytečné.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu
prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soud
prvního stupně znovu posoudí mezinárodní příslušnost českých soudů ve smyslu
čl. 5 bodu 1 písm. b), popř. čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I ve světle shora
uvedené judikatury SDEU a právního názoru dovolacího soudu.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu