30 Cdo 2509/2006

30 Cdo 2509/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci

žalobce M. D., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem proti žalovaným 1) m. P.,

zastoupenému M. K., advokátem 2) J. V., a 3) V. V., oběma zastoupeným Mgr. M.

V., advokátem o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu

Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 219/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2005, č. j. 15 Co 308/2005 - 194, t a k

t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2005, č. j. 15 Co 308/2005 - 194,

se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „kupní smlouva ze dne 9. 4. 2003,

uzavřená mezi statutárním m. P. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími,

jejímž předmětem byly domy v P. čp. 119 a 918 na stavebních parcelách č. 9499 a

9500 v katastrálním území P. a pozemky parcelní číslo 9499 a 9500, je

neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nebylo vydáno usnesení

zastupitelstva nebo rady města P. o tom, že by město mělo zájem prodat uvedený

nemovitý majetek, tedy nedošlo a nemohlo dojít ani ke zveřejnění záměru města

nemovitosti prodat. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnil

tvrzením, že „mu bylo odepřeno jeho subjektivní veřejné právo vyjádřit se k

záměru obce prodat nemovitý majetek“ a zároveň předložit prvnímu žalovanému

svoji nabídku, a tím došlo k ovlivnění jeho hmotněprávního postavení, neboť v

případě, že by měl možnost předložit obci svoji nabídku a by byla výhodnější

než nabídka žalovaných 2) a 3), mohl by být dnes vlastníkem předmětných

nemovitostí právě žalobce.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 11 C 219/2003 -

118, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že

nebylo učiněno usnesení zastupitelstva nebo rady m. P. o tom, že by město mělo

zájem prodat nemovitý majetek, tedy nedošlo a nemohlo dojít ani ke zveřejnění

záměru města nemovitosti prodat. Proto kupní smlouva ze dne 9. 4. 2003 uzavřená

mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími o

převodu předmětných nemovitostí je neplatná podle § 39 odst. 1 zák. č. 128/2000

Sb., o obcích.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 10. 2004, č. j.

15 Co 476/2004 - 145, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je

nepřezkoumatelné, neboť zabýval-li se tím, zda žalobce má ve smyslu ust. § 80

písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení z pohledu, zda

prokázal svůj zájem o koupi předmětných nemovitostí a osvětlil i způsob, jakým

by finanční prostředky na koupi chtěl získat, hodnotil žalobcův ekonomický

zájem, nikoliv zájem právní.

Okresní soud Plzeň - město po připuštění změny žaloby tak, že žalobce se domáhá

určení, že nemovitosti v P., dům číslo popisné 119, č. orientační 6 v T. u. v

P. na stavebním pozemku č. parc. 9500 a stavební pozemek č. parc. 9500, jsou ve

vlastnictví m. P., rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 11 C 219/2003 - 159,

žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce

nemá ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném

určení, neboť ani v případě, že by žalobě bylo soudem vyhověno, nemělo by to

příznivější dopad na jeho právní postavení. Určení, že první žalovaný je

vlastníkem předmětných nemovitostí by totiž žalobci nemohlo zaručit, že

následně dojde k opakování nabídkového řízení k prodeji nemovitostí prvním

žalovaným, když prodej nemovitostí je „pouze na vůli a svobodném zvážení

vlastníka věci“, a pouze určení osoby, která je vlastníkem věci, tedy nemá

dopad na možnost získání věci jinou osobou; na právní postavení žalobce by

takové rozhodnutí nemělo vliv.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č. j. 15

Co 308/2005 - 194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se především zabýval žalobcem

vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Krajského soudu v Plzni, jmenovitě

předsedy senátu JUDr. A. Š., jemuž věc byla podle rozvrhu práce tohoto soudu

přidělena, a vzhledem k tomu, že tato námitka byla uplatněna před jednáním, při

němž byla věc rozhodnuta, a nebyla důvodná, postupoval podle § 15b odst. 2 o.

s. ř. Shodně se soudem prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobce nemá na

požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem,

neboť již sama konstrukce žaloby, že první žalovaný je vlastníkem předmětných

nemovitostí je velmi „pofidérní“, když žalobce v podstatě vnucuje vlastnické

právo k nemovitostem tomuto žalovanému, který se ovšem brání a za vlastníka se

nepovažuje a považovat nechce. Pokud pak žalobce žádá v rámci prejudiciální

otázky posouzení, zda byla platně uzavřena kupní smlouva mezi prvním žalovaným

jako prodávajícím a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími, pak ani na takovém

určení nemá naléhavý právní zájem, neboť - jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze

dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, „absolutní neplatnost právního úkonu, i

kdyby byla zjištěna, nelegitimuje kohokoliv, kdo má na tom naléhavý právní

zájem, k vyvolání řízení o neplatnosti takového právního úkonu, ale toliko a

výlučně toho, kdo mimo naléhavý právní zájem prokáže, že sám je na posuzovaném

vztahu účasten“. Dále poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.

1999, sp. zn. Cdon 1690/97, v němž se uvádí, že „naléhavý právní zájem na

určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c) o. s. ř.),

nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde.

Přichází v úvahu, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či

neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou a s dovoláním se

takové neplatnosti zákon výslovně počítá např. pro rozpor s § 140, § 145 odst.

2 nebo § 701 odst. 1 obč. zák. Aktivně legitimován k žalobě na určení

neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy, ale každá osoba, na

jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít

příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí

zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní

vynutitelná práva s předmětem neplatné smlouvy související“. V daném případě to

znamená, že žalobce nemůže žalovat na určení, že první žalovaný je vlastníkem

věci, neboť z hlediska hmotného práva nejde o nárok v pravém slova smyslu, když

nejde o subjektivní vymahatelné právo žalobce. Jde-li o určení vlastnictví,

tedy o zcela typický soukromoprávní institut, nemůže ani pojmově jít o tzv.

veřejná subjektivní práva žalobcova. U žalobce tedy nebylo porušeno žádné jeho

subjektivní vymahatelné právo, jeho právní postavení se nijak nezhoršilo a

nestalo se nejistým.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z

důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že

napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní

otázku, která je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně a

rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

spatřuje v tom, že v řízení nebyl řádně poučen podle ust. § 118a odst. 1 až 3

o. s. ř. a podle § 119a o. s. ř., jakým jiným tvrzením a jakým důkazem lze

prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když nepostačují ty

atributy, v nichž spatřuje naléhavý právní zájem Nejvyšší soud, dále v tom, že

odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení neuložil soudu prvního stupně, co

vlastně má zjišťovat, takže okresní soud se otázkou naléhavého právního zájmu

na požadovaném určení vůbec nezabýval. Další vadou řízení pak je, že krajský

soud ve věci rozhodl i přesto, že žalobce vznesl námitku podjatosti, přičemž

nevysvětlil, z jakého důvodu není opodstatněná. Žalobce však nemá pochyb o tom,

že v dané věci jsou zcela reálné důvody pro tvrzení o existenci poměru členů

senátu Krajského soudu v Plzni k věci i k žalovaným, když „věc rozhodoval senát

složený z žalobcových politických odpůrců, kteří své funkce vykonávali již před

rokem 1990 a ve svých rozhodnutích jsou politicky závislí“. Z hlediska

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - stejně jako v

odvolání - namítá, že je nesprávný názor soudů obou stupňů, že na požadovaném

určení nemá naléhavý právní zájem. Namítá, že již samotné určení, že vlastníkem

předmětných nemovitostí je první žalovaný, by mělo na jeho právní postavení

příznivější dopad, neboť „by skončilo jeho dosavadní znevýhodňování oproti

druhým dvěma žalovaným“, s nimiž první žalovaný jednal v rozporu se zákonem

tak, že je v možnostech získání těchto nemovitostí zvýhodnil způsobem, který mu

zákon neumožňuje a sankcionuje neplatností právního úkonu. Vyhovění žalobě by

tedy mělo příznivější dopad na právní postavení žalobce již tím, že by se

vyrovnalo postavení žalovaných a žalobce by pozvedlo naroveň s nimi v

možnostech ucházet se o získání nemovitostí. Je jen na vůli a svobodném zvážení

vlastníka věci (v tomto případě jde o veřejnoprávní korporaci a o veřejný

majetek), zda věc zcizí a kdy. Vyhovění žalobě by sice žalobci nemohlo zaručit,

kdy dojde k opětovnému prodeji předmětných nemovitostí, ale zaručilo by mu to,

že až dojde k jejich prodeji, muselo by se tak stát výhradně opakováním

nabídkového řízení cestou zveřejnění záměru obce, jehož se žalobce bude moci

zúčastnit. A právě to, že k prodeji nedojde bez jeho účasti, je žalobcovým

naléhavým právním zájmem. Stejně tak již judikoval Nejvyšší soud ve svých

rozhodnutích a rovněž např. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze

dne 21. 4. 2005, sp. zn. 15 Co 132/2005.

První žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním

závěrem soudů obou stupňů, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném

určení, a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Stejně tak

žalovaní 2) a 3) navrhli ve svém písemném vyjádření k dovolání, aby dovolání

bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Poukázali zejména na to, že záměr obce

prodat předmětné nemovitosti zveřejněn byl, a to opakovaně, jedenkrát před

uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě a posléze před uzavřením samotné

kupní smlouvy, a že usneseními zastupitelstva obce byl schválen jak záměr obce

nemovitosti prodat, tak byl udělen souhlas s prodejem nemovitostí i bylo

rozhodnuto o schválení tohoto prodeje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu

oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval

přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §

237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice

ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným

právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá

proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení

právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti

skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat

o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž

aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze

skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu

práva a povinnosti.

V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, zda občan, který tvrdí, že

smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi

těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyl

zveřejněn záměr města nemovitosti prodat, má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s.

ř. naléhavý právní zájem na určení, že město je vlastníkem těchto nemovitostí.

Vzhledem k tomu, že tuto procesní otázku odvolací soud vyřešil nesprávně a

protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci

významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto

hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud

proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto

směru přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl

Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního

předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě

jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,

aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li

na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu

právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a

že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého

Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem

může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že

právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se

jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o

právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o

takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již

existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení

by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod

číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, na nějž

odvolací soud poukázal, vyslovil právní názor, že „naléhavý právní zájem na

určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.] nemá

jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Z

citovaného ustanovení totiž nevyplývá, že by v určovacím žalobním návrhu mohlo

jít pouze o určení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným (popř. jejich

právními předchůdci) nebo o právo žalobce vůči žalovanému. Proto přichází v

úvahu, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či neexistence

právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou. S dovoláním se takové

neplatnosti zákon výslovně počítá např. v případech právních úkonů relativně

neplatných podle § 40a obč. zák. pro rozpor s §§ 140, 145 odst. 2 nebo 701

odst. 1 obč. zák. Skutečně není důvodu proto, aby se v obdobných případech

absolutní neplatnosti smlouvy nemohla této neplatnosti dovolávat osoba na této

smlouvě nezúčastněná, jestliže i její právní postavení by mohlo být vyhověním

žalobě na určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Aktivně legitimován k

žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho

právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování

této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by

mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto

deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy

související. Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se

v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení

aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, jak již výše rozvedeno, naléhavý právní

zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti

právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl

by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by

nepochybně vedl k protismyslným důsledkům“.

Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek obce podle

dřívějšího zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), se Nejvyšší soud

zabýval v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, a dospěl k

závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru je (pro obcházení

zákona ve smyslu § 39 obč. zák.) absolutně neplatná.

V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že

„neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení

znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro

tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že

smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným

zájemcem o koupi, je neplatná [§ 80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto

rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „okolnost, že záměr převést nemovitý

majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem

potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení

povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli

dozvědět)“.

Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění

účinném do 31. 1. 2004, záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý

majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu

nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední

desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své

nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec

záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru

označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru.

Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že oproti zákonu č. 367/1990 Sb., o

obcích (obecní zřízení), již zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),

výslovně stanoví, že pokud obec nezveřejní záměr prodat nemovitosti z majetku

obce, je právní úkon od počátku neplatný.

V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení, že první žalovaný je vlastníkem

předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že za neplatnou považuje kupní smlouvu

uzavřenou mezi prvním žalovaným a žalovanými 2) a 3) o převodu těchto

nemovitostí, neboť první žalovaný nezveřejnil záměr města nemovitosti prodat, a

žalobci tak jako potenciálnímu zájemci o převod tohoto nemovitého majetku města

znemožnil účastnit se nabídkového řízení o prodeji tohoto majetku.

Jestliže v dané věci žalobce tvrdí, že jako potencionálnímu zájemci o koupi

předmětných pozemků z majetku obce, mu bylo odepřeno jeho právo vyjádřit se k

záměru obce nemovitosti prodat a předložit prvnímu žalovanému svoji nabídku z

důvodu, že první žalovaný takovýto záměr města nezveřejnil, pak v souladu s

ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu

ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že první žalovaný je vlastníkem těchto

nemovitostí má, neboť v případě, že by kupní smlouva ze dne 9. 4. 2003 byla

neplatná podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti

města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl

dozvědět), byl by první žalovaný povinen záměr obce nemovitosti prodat znovu

zveřejnit po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce

vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit

a předložit své nabídky, a žalobce jako potencionální zájemce by se tak mohl

zúčastnit nového nabídkového řízení.

Není tudíž správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobce, tvrdí-li, že

záměr města předmětné nemovitosti prodat, nebyl zveřejněn, a že mu tak bylo

znemožněno se k tomuto záměru vyjádřit a předložit svoji nabídku, nemá ve

smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení

a že by vyhovění určovací žalobě nemohlo mít příznivý dopad na jeho právní

postavení.

Námitku dovolatele, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou

v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy, že ve věci rozhodovali vyloučení

soudci Krajského soudu v Plzni, nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou,

neboť byla uplatněna před jednáním, při němž věc byla rozhodnuta, a odvolací

soud měl za to, že tato námitka není důvodná (§ 15b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže

totiž žalobce ve svém písemném podání uvedl, že důvod k vyloučení soudců

spatřuje v tom, že tuto funkci vykonávali před rokem 1990 a že ve svém

rozhodování nebyli nestranní, pak je zřejmé, že tato námitka byla vznesena

zjevně opožděně, když ve věci již jednou soudci Krajského soudu v Plzni

rozhodovali.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b

odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§

243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení

(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně

senátu