U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce B. H., zastoupeného JUDr. Stanislavem Janků, advokátem se sídlem v Sokolově, K.H. Borovského č. 63, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 69/2003-57, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 168/2005-77, takto :
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2004, č.j. 37 C 69/2003-57, vyhověl žalobě podle § 13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v ustanovení. § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. (dále jen „lustrační zákon“). Dále zamítl žalobu podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., aby žalovaná byla uznána povinnou odškodnit žalobce částkou 5,000.000,- Kč ke zmírnění škod způsobenou mu touto nepravdivou evidencí a výstupem z ní formou lustračního osvědčení. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku ve věci samé výše uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 168/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části a ve výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při řešení otázky opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
Za plně přiléhavý prostředek obrany proti zjištěnému neoprávněnému zásahu odvolací soud shledal rozhodnutí o neoprávněnosti evidence žalobce, které očišťuje jeho čest a vrací mu jeho vážnost ve společnosti. Neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv však neshledal v souvislosti s tím, že žalovaná žalobci vydala tzv. lustrační osvědčení, neboť tím plnila povinnost uloženou jí lustračním zákonem. Okolnost, že informace o evidenci žalobce uveřejněná v periodiku „Rudé právo“, pak nebyla v příčinné souvislosti s jednáním žalované.
Odvolací soud konečně připomněl, že předmětem sporu nebylo odškodnění materiální újmy, ale pouze nemajetková újmy vzniklá na právech chráněných ustanovením § 11 násl. obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Domnívá se, že odvolání je přípustní podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Poukázal na míru dotčení jeho osobnostních práv a na skutečnost, že nebyly provedeny jím navržené důkazy.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy v penězích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Otázku výkladu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i s názory právní teorie (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp.zn. 30 Cdo 2759/2004, apod.; viz též např. publikaci „prof. JUDr. Karel Knap, CSc., a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva „ Linde Praha, a.s. 2004, str. 274 násl.), takže dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
není naplněn. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pak nesměřuje k podmínce přípustnosti dovolání. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., když žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.