30 Cdo 2530/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Hradec
Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) Mgr. J. V., a 2) České
republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7 – Letné, Nad Štolou 3, o
ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 16 C 1/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011,
č.j. 1 Co 350/2010 – 92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 1 Co 350/2010 – 92
a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2010, č.j. 16 C
1/2008 – 72, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu
projednání.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. září 2010, č.j. 16 C 1/2008 – 72, zamítl žalobu, aby byla 1) žalovanému
uložena povinnost uveřejnit v Nových Novinách omluvu ve znění: „Omluva panu J. H.: V roce 2002 jsem jako vyšetřovatel vykonávající pravomoc orgánu činnému v
trestním řízení zahájil trestní stíhání pana J. H. pro podezření ze spáchání
trestného činu poškozování věřitele, ačkoliv jsem již věděl, že se tohoto
trestného činu dopustit nemohl, a o tomto obvinění jsem bezdůvodně informoval
veřejnost. Tím jsem poškodil dobrou pověst pana H. a zasáhl do jeho práva na
ochranu osobnosti. Za své jednání se panu H. omlouvám. Mgr. J. V.“ a zaplatit
žalobci 50.000,- Kč a aby 2) žalovanému byla uložena povinnost uveřejnit v téže
novinách omluvu ve znění: „Omluva panu H.: V roce 2002 Policie České republiky,
Okresní úřad vyšetřování Jičín zahájila jako orgán v trestním řízení trestní
stíhání pana J. H. pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování
věřitele, ačkoliv již v té době bylo zřejmé, že se tohoto trestného činu
dopustit nemohl. O tomto obvinění bezdůvodně informovala veřejnost. Tím
poškodila dobrou pověst pana H. a zasáhla do jeho práva na ochranu osobnosti. Ministerstvo vnitra se jménem Policie České republiky panu H. omlouvá“ a
zaplatit žalobci 25.000,- Kč. Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech
řízení. Žalobce tvrdil, že proti němu byla v minulosti zahájena dvě trestní řízení, z
nichž jedno skončilo odložením trestního oznámení a druhé zastavením trestního
stíhání, přičemž měl za to, že trestní řízení nemělo vůbec proběhnout, neboť
bylo dopředu jasné, že se žádného trestného jednání nedopustil a následně
žalovaný neměl poskytnout oznamovateli trestného činu informaci o tom, že proti
žalobci bylo zahájeno trestní řízení. Podle dovolatele tak vznikla újma na
občanské cti a lidské důstojnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že v
dokazování nevyšlo najevo, že by trestní řízení vykazovalo nějaké excesivní
jednání. Zdůraznil, že není oprávněn v tomto řízení přezkoumávat správnost
postupu či rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s výjimkou jednoznačného
excesu, přičemž zahájení trestního stíhání nelze za exces považovat, v případě,
když panuje podezření ze spáchání trestného činu, čemuž bylo i v případě
dovolatele. Informoval-li policejní orgán o zahájení trestního stíhání M. H.,
tak to udělal v souladu s ustanovením § 158 odst. 2 trestního řádu, kdy
jmenovaná jako oznamovatelka měla právo na informaci o přijatém opatření. Soud
prvního stupně nedovodil ani zásah do ochrany osobnosti spočívající v
nepřiměřené délce řízení. Dále soud prvního stupně konstatoval, že žaloba
nemůže být úspěšná už proto, že žalovaný se měl neoprávněného zásahu dopustit
jako zaměstnanec žalované, tudíž by analogicky podle § 420 odst. 2 obč. zák. odpovídal jeho zaměstnavatel. Dále soud prvního stupně uzavřel, že ohledně
zaplacení zadostiučinění v penězích nebyl dovolatel vůbec legitimován, neboť v
době zahájení řízení byl v konkurzu a jednalo se tak o nárok, který se týká
majetku patřícího do konkurzní podstaty.
Pro výše uvedené důvody soud prvního
stupně žalobu zamíl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2011,
č.j. 1 Co 350/2010 – 92, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnul,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud uvedl, že o neoprávněný zásah do ochrany osobnosti nejde tehdy, když je
zásah dovolen zákonem a pokud nejsou nijak překročeny meze stanovené zákonem
(tj. pokud není excesem). Takový exces nebyl v řízení prokázán; není jím ani
tvrzený nesprávný postup vyšetřovatele v rámci trestního stíhání, neboť námitky
proti jeho postupu lze uplatňovat stanoveným způsobem výlučně v rámci trestního
řízení. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, že trestní řízení bylo
později zastaveno, resp. věc byla odložena. Současně odvolací soud dále odkázal
na podrobné a výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutí
potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné a řádné dovolání (dále jen
„dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“); kdy podává dovolání
proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
kdy za otázku zásadního právního významu považuje, zda lze vedení trestního
řízení vůči obviněnému v případě, že toto řízení neskončí pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, bez dalšího označit za nezákonný zásah do osobnostních
práv obviněného. Dovolatel uvádí, že je trend posilování odpovědnosti orgánů
činných v trestním řízení v závislosti na výsledku trestního řízení a v této
souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. III ÚS
590/08. Dále dovolatel trvá na tom, že pouhý poukaz na využití zákonných
oprávnění nezbavuje orgány činné v trestním řízení odpovědnosti za újmu, která
mu byla způsobena, pokud se neprokáže jeho vina. Orgánům činným v trestním
řízení je třeba přičíst odpovědnost za výsledek, kterým je neprokázání viny
obviněného a odkazuje na možnost analogie při dovozování odpovědnosti za škodu
způsobenou provozní činností podle ustanovení § 420a obč. zák. Současně
poukazuje dovolatel na zásadní procesní pochybení soudu a též na hrubý nesoulad
skutkových zjištění a z nich vycházejícího právního posouzení. Poukazuje na to,
že odvolací soud uzavřel, že k žádnému excesu nedošlo, ačkoli neměl u sebe
spisy založené ke skutkům, jejich spáchání bylo žalobci kladeno za vinu. Hodnotil tak skutková zjištění a skutečnost, zda je trestní stíhání vedeno
neprávem, aniž by měl spisy k dispozici, přičemž se jedná o situaci v příkrém
rozporu nejen se zákonnými ustanoveními, ale též s Listinou základních práv a
svobod a právem na spravedlivý proces podle čl. 36 a odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. ÚS 166/95. Navrhnul proto dovolatel, aby
bylo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu projednání. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 26. dubna 2011, takže tento procesní předpis je aplikován
ve znění účinném od 1. 7. 2009). Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho
přípustností. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vzhledem k
přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní
znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012
Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplynutím 31.
prosince
2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) - dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího
soudu.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř, neboť soudy zde
nesprávně aplikovaly jiný právní předpis, kdy je nepochybné, že bylo vydáno
rozhodnutí v rámci občanského soudního řádu a podle občanského zákoníku, ačkoli
mělo být postupováno podle zákona č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Současně soudy
zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, neboť rozhodovaly ve věci věcně a místně nepříslušné soudy.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady
vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech,
je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ze spisového materiálu je nepochybné, že dovolatel dne 2. ledna
2008 podal žalobu na ochranu osobnosti a za zásah do jeho osobnostních práv
označil mimo jiné dvě trestní stíhání, která proti němu byla vedena, přičemž
trestní stíhání pro skutek ze dne 3. 1. 2002 skončilo odložením věci na základě
usnesení Policie České republiky v Jičíně ze dne 20. 9. 2002 a trestní stíhání
pro skutek ze dne 20. 8. 2001 bylo zastaveno usnesením Okresního státního
zastupitelství v Náchodě ze dne 29. 6. 2005. Žalobce se dožadoval náhrady
nemajetkové újmy, která mu v souvislosti s těmito řízeními vznikla. Ačkoli
žalobce označuje svoji žalobu jako žalobu na „ochranu osobnosti“, měl se soud
prvního stupně nejprve zabývat, v souladu s principem iura novit curia, zda
nebylo na místě celou věc posoudit a rozhodnout podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který do tohoto
zákona přinesl novelu v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jíž se lze
domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08). Přitom
žalobce uplatnil svou žalobu u soudu 2. ledna 2008, tedy až po účinnosti této
novely.
Po účinnosti této novely bylo třeba postupovat i v případě posouzení
nemajetkové újmy podle OdpŠk, jak to vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze
dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, kdy uvádí, že „Ústavní soud k tomu
připomíná, že výklad ustanovení § 13 občanského zákoníku je v daném případě
nutno činit s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující
pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda. Obecné soudy by tedy v
novém řízení měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních
práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti
novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., resp. za podmínek podle čl. II
(přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako
nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp.
nesprávného úředního postupu“.
Přičemž je třeba vzít v potaz, že ochrana lidské osobnosti a důstojnosti podle
ustanovení § 11 a násl. obč. zák. se vztahuje na otázku ochrany osobnosti v
horizontálních vztazích, tj. v situacích, kdy dochází k interferencím buď při
výkonu práv jinými osobami (např. při výkonu svobody projevu), anebo při
deliktním jednání jiných osob (excesu). Nicméně dovolatel se domáhá zásahu do
jeho osobnostních práv, který vznikl ze vztahu vertikálního, tj. mezi
jednotlivcem a státem a základní lidské právo na důstojnost, garantované
Listinou, se uplatní v co nejširším rozsahu.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů měly dovodit, že se zde, v části
týkající se nezákonného vedení trestních řízení, jedná o otázku zda vznikla
nemajetková újma při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, která měla být
následně posuzována v mezích zákona OdpŠk (lex specialis), a nikoli podle
občanského zákoníku, jenž je ke zmíněnému OdpŠk zákonem obecným (lex generali).
Toto ostatně navrhoval i druhý žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. června 2009
(srov. č.l. 34). Současně je třeba podotknout, že pro účely OdpŠk má zastavení
trestního stíhání stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle
ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk (srov. viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci, komentář - 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 66).
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i
jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel v tomto ohledu ničeho nenamítal,
dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu způsobem
vyplývajícím z § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.
(viz Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. § 201 až 376.
Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919).
Jelikož soudy žalobu meritorně projednaly a následně zamítly podle občanského
zákona a občanského soudního řádu, ačkoli zde byl na místě postup podle OdpŠk,
došlo k tomu, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud (Krajský
soud v Hradci Králové a dále Vrchní soud v Praze), ačkoli v prvním stupni vůči
druhému žalovanému je věcně příslušný okresní soud (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) a
místně příslušným je obecný soud druhého žalovaného. Je-li žalovaným stát, jde
o okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná
podle zvláštního předpisu (§ 85 odst. 5 o s.ř.). Toto nicméně platí pouze ve
vztahu k druhému žalovanému, kdy je žalovanou Česká republika a nikoli vůči
prvnímu žalovanému, který je zaměstnancem Policie ČR. Jelikož oba žalovaní mají
jiný obecný soud, mělo být rozhodnuto soudem prvního stupně o vyloučení věci k
samostatnému řízení podle ustanovení § 97 odst. 2 o.s.ř. a dále o postoupení
věci věcně a místně příslušnému soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný
soud, kdy soudy aplikovaly nesprávný právní předpis, a to v rozporu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a proto nelze toto
rozhodnutí považovat za správné.
Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil a věc vrátil
odvolacímu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.a.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček
předseda senátu