Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Občanské sdružení Masarykova čtvrť, se sídlem v Brně, Preslova 50, IČO 26533014, proti žalované obchodní společnosti MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, IČO 45313351, zastoupené JUDr. Hanou Křížovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 66/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2009, č.j. 1 Cmo 8/2009-294, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované, a to její zástupkyni JUDr. Haně Křížové, advokátce se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. července 2008, č.j. 25 Cm 66/2005-213, zamítl žalobu podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby žalované bylo, v souvislosti s články uveřejněnými v deníku Mladá Fronta DNES dne 18. července 2002, dne 19. července 2002, dne
20. července 2002 a dne 6. srpna 2002, uloženo zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2009, č.j. 1 Cmo 8/2009-294, přičemž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil a skutkově doložil, že původcem sporného požadavku, který byl jádrem sporu, o kterém informoval žalovaný v deníku Mladá Fronta DNES, byl sám žalobce.
Připomněl, že kritické, hodnotící a zpravodajské články o žalobci jako původci sporného požadavku mají pravdivý základ, takže se žalovaná uveřejněním článků nedopustila žádného protiprávního jednání. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Uplatňuje dovolací důvody uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), jenž přihlédl k čl.
II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od
1. července 2009, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci jsou přesně vymezená skutková zjištění vyústivší v logický závěr, že se žalovaná nedopustila protiprávního jednání ve vztahu k žalobci (což vede k finálnímu soudu, že tím fakticky nezasáhla do dobré pověsti žalobce). Již z tohoto důvodu zde proto nejsou skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení, takže výtky obsažené v dovolání upínající se k tomuto ustanovení se nemohou projevit. Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., a jestliže z obsahu dovolání vyplývá výrazně exponovaný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k nim být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto s ohledem na úpravu obsaženou v ustanovení § 237 odst. 3, část věty za středníkem. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.).
Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.300,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupkyně žalované, představována částkou 12.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.