30 Cdo 2542/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci
vyšetřovaného M. B., zastoupeného opatrovníkem F. B., pro řízení zastoupeného
advokátem, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve
Zlíně, o vrácení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. P 37/98, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. ledna 2008, č.j. 60 Co 529/2007-255,
I. Dovolání vyšetřovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. přiznal R. F. za zastupování částku 2.142,- Kč a výrokem IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 10 občanského zákoníku (dále jen
„o.z“). Konstatoval, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. dubna
1997, č.j. 14 Nc 820/92-144, částečně změněným rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne
11. prosince 1997, č.j. 13 Co 472/97-163, byl vyšetřovaný omezen ve
způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilý pouze k právním úkonům v
oblasti obstarávání svých osobních, kulturních a duchovních potřeb, v oblasti
hospodaření s příjmy, včetně důchodového zabezpečení, běžného denního
hospodaření s majetkem, volebního a petičního práva. Ze znaleckého posudku
zjistil, že vyšetřovaný je schopen se o sebe v běžném životě postarat. Trpí
však vážným duševním onemocněním, paranoidní schizofrenií s postprocesuálním
defektem. U vyšetřovaného nedošlo od roku 1998, kdy bylo rozhodnuto o jeho
omezení způsobilosti k právním úkonům, k zásadní změně základního onemocnění,
která by odůvodňovala změnu rozhodnutí.
K odvolání vyšetřovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem
ze dne 3. ledna 2008, č.j. 60 Co 529/2007-255, výrokem I. rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se M. B., způsobilost k právním
úkonům nevrací. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
před soudy obou stupňů. Výrokem III. nepřiznal České republice právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem IV. zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že se důvody, pro
které byl vyšetřovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům podle § 10 odst.
2 o.z. pravomocným rozhodnutím, od roku 1998 nezměnily. Soud prvního stupně
však postupoval nesprávně, pokud řízení o posouzení způsobilosti k právním
úkonům vyšetřovaného zastavil. Při rozhodování bylo třeba vycházet ze znění
ustanovení § 10 odst. 3 o.z., podle kterého soud zbavení nebo omezení
způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim
vedly. S odkazem na znění tohoto ustanovení výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně změnil tak, že se vyšetřovanému způsobilost k právním úkonům nevrací.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci vyšetřovaného dne 8. února 2008.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, podal vyšetřovaný dne
18. února 2008 dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 23. května 2008.
Má zato, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že ve znaleckém posudku nebyly
zohledněny všechny rozhodné skutečnosti, který by mohly mít vliv na rozhodování
soudu. Sám znalec konstatoval, že vyšetřovaný je schopen obstarat si své
základní potřeby a je schopen se o sebe postarat, i přes to, že trpí
psychickými zdravotními problémy. Měla by mu tak být zcela vrácena způsobilost
k právním úkonům. Je známou skutečností, že poměrně velké množství fyzických
osob trpí různými duševními poruchami a duševními problémy, a ne vždy je dán
důvod pro to, aby takováto fyzická osoba byla omezena či dokonce zbavena
způsobilosti k právním úkonům. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V souzené věci soudy obou stupňů navodily zdánlivě nestandardní procesní
situaci, kdy soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. srpna 2007 s odkazem
na ustanovení § 10 o.z. rozhodl, že řízení ve věci zastavuje, zatímco odvolací
soud s odkazem na totéž ustanovení rozsudkem ze dne 3. ledna 2008 rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně v uvedeném výroku změnil tak, že se vyšetřovanému
způsobilost k právním úkonům nevrací. Sám Krajský soud v Brně – pobočka ve
Zlíně se se soudem prvního stupně ztotožnil v závěru, že důvody, pro které byl
vyšetřovaný omezen
ve způsobilosti k právním úkonům podle § 10 odst. 2 o.z., se nezměnily, takže
není důvod ke změně nebo zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, kterým se
tak stalo. Soud prvního stupně pouze postupoval nesprávně, pokud rozhodl o
zastavení řízení, neboť takovýto procení postup nemá oporu v žádném zákonném
ustanovení.
V této souvislosti je nezbytné zabývat se blíže charakterem rozhodnutí
Okresního soudu ve Zlíně. Soud prvního stupně rozhodoval formou rozsudku,
kterou ustanovení § 152 odst. 1 věta prvá vyhrazuje pro případy, kdy soud
rozhoduje o věci samé. Okresní soud předmětné rozhodnutí odůvodňuje důsledně z
hlediska naplnění předpokladů ustanovení § 10 o.z. (s faktickým zvláštním
zaměřením na dispozice obsažené v třetím odstavci tohoto ustanovení) a uzavírá,
že nedošlo ke změně, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí, kterým byl
vyšetřovaný v roce 1998 omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Proto je třeba
toto rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí o věci podle citovaného ustanovení §
10 odst. 3 o.z. (rozhodnutí o tom, že řízení má být v tomto případě zastaveno,
nepředpokládá žádné zákonné ustanovení, jak správně připomněl odvolací soud), a
to přes vadnou formulaci výroku I. rozsudku ze dne 30. srpna 2007. Z tohoto
zorného úhlu je proto třeba posuzovat i napadený rozsudek odvolacího soudu,
který přes formulaci, „že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I mění“,
tento rozsudek fakticky podle § 219 o.s.ř. potvrdil ve správném znění, že se
vyšetřovanému způsobilost k právním úkonům nevrací.
Dovolání v posuzované věci tak není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1
písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a
odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Zbývá proto posoudit otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Rozhodnutí odvolacího soudu
má ve smyslu zmíněného rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li ve
věci o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že přiléhavě použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav vadně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 10 o.z. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která
není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti
k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu,
která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo
omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud
její způsobilost
k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2). Soud
zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo
odpadnou-li důvody, které k nim vedly (odst. 3).
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu
samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit
s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu
osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud
totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §
10 odst. 1 o.z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle
rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům
nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 o.z.
V obou případech jde o opatření, která představují nezbytné omezení,
jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení
nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají. Z toho důvodu proto
není možnost rozhodovat o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům
např. limitována námitkou věci rozhodnuté a o nové úpravě způsobilosti k
právním úkonům fyzické osoby může soud rozhodnout vždy, dojde-li u takové
fyzické osoby ke změně důvodů, které vedly ke zbavení nebo omezení způsobilosti
k právním úkonům (Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká, Občanský zákoník -
komentář).
Vyšetřovaný považuje za nesprávný závěr soudů obou stupňů, že se v případě jeho
duševního zdraví poměry nezměnily a že tak není dán důvod pro změnu původního
rozhodnutí v tom smyslu, aby mu byla vrácena způsobilost k právním úkonům v
plném rozsahu. Vyšetřovaný je i podle znaleckého posudku schopen obstarat si
své základní potřeby a je způsobilý postarat se sám o sebe, takže by měl mít
plnou způsobilost k právním úkonům.
Je třeba poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů poznatky o
zdravotním stavu vyšetřovaného čerpaly z výsledků dokazování mimo jiné
znaleckým posudkem, výslechem znalce a výpovědí vyšetřovaného. S přihlédnutím k
ustanovení § 10 odst. 2 o.z. soudy dospěly k závěru, že důvody, pro které byl
vyšetřovaný v minulosti omezen ve způsobilosti k právním úkonům, se nezměnily,
takže není důvod ke změně nebo zrušení příslušného pravomocného soudního
rozhodnutí, kterým se tak stalo. Dovolatel v podstatě nebrojí proti výkladu
ustanovení § 10 o.z. odvolacím soudem, ale proti skutkovým zjištěním učiněným
soudem. Tyto výtky však odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., případně důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) téhož zákona a v
dané věci - jak již bylo vyloženo - nejsou způsobilé přípustnost dovolání
založit.
Napadený rozsudek odvolacího soudu proto nelze klasifikovat jako rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska § 237 odst. 1 o.s.ř.
splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací
(§ 10a o.s.ř.), proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c) téhož zákona odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu