30 Cdo 2543/2017-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 114/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014, č. j. 12 Co 459/2014-150,
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením změnil výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2014, č. j. 15 C 114/2013-136, tak, že žalobkyni se pro řízení neustanovuje zástupce z řad advokátů.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka, zda žalobkyně splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů za situace, kdy si vymiňuje ustanovení konkrétní osoby zástupce a kdy dříve ustanoveným zástupcům neposkytovala dostatečnou součinnost, nezakládá přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že účastník řízení, jemuž byl soudem ustanoven advokát a jenž svým postupem vůči tomuto zástupci způsobil, že došlo k narušení nezbytné důvěry ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nevyužil soudem přiznaného práva na právní pomoc a na ustanovení dalšího zástupce soudem nemá právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1342/2016, uveřejněné pod číslem 34/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1316/2017, nebo ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2476/2016). Žalobkyní tvrzená vada odvolacího řízení spočívající v tom, že odvolací soud měl v rozporu s § 212 o. s. ř. projednat odvolání žalobkyně ve větším než požadovaném rozsahu, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud může přihlédnout podle § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu