30 Cdo 2545/2018-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci
žalobce M. U., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované České republice
– Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – Ministerstva kultury,
se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 9/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 55 Co
446/2017-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 4 114 Kč k rukám právního zástupce JUDr. Leoše Viktorina do 3 dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 180 000 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu
měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení o žádosti žalobce o
udělení povolení k restaurování kulturních památek (nástěnných a nástropních
maleb) a na něj navazujícího řízení ve správním soudnictví. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2017, č. j. 41 C 9/2012-239, uložil žalované zaplatit žalobci částku 180 000
Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalované uložil zaplatit žalobci 63 237,50
Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl, že mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil
žalované a vedlejšímu účastníku na její straně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku ve výši 15 132 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů
vycházely ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v
předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015,
vydaným v této věci. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že žalobce v řízení
uplatnil pouze jeden nárok na odčinění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou
délkou posuzovaného správního řízení a na něj navazujícího řízení ve správním
soudnictví. Na základě toho pak dále dovodil, že v dané věci je za stát
příslušné jednat Ministerstvo financí, neboť ke škodě došlo jak v působnosti
Ministerstva kultury v případě fáze řízení vedené před správními orgány, tak v
působnosti Ministerstva spravedlnosti v případě fáze řízení vedené před
správními soudy, a zároveň nebylo možné upřednostnit jednu z těchto
organizačních složek jinak příslušných jednat za stát v tomto řízení. Žalovaná v dovolání konkrétně namítá, že žalobce v řízení neuplatnil jediný
nárok. Dané řešení je v rozporu s koncepcí dělené subjektivity státu, se
zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a nerespektuje možnosti
Ministerstva financí jednat za stát. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká,
že se uvedenými otázkami na podkladě jiných dovolání žalované opakovaně
zabýval, zejména pak v usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, a
od tam přijatých právních závěrů přitom neshledává důvod se odchýlit ani v nyní
projednávané věci; na odůvodnění uvedeného rozhodnutí tímto odkazuje.
Ohledně námitky, podle které napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalované
na ochranu majetku, jelikož žalované byla na jeho základě uložena povinnost
zaplatit o 11 010,75 Kč více než na základě předchozího dovolacím soudem
zrušeného rozhodnutí, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v
této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních
práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto případě není
přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost
dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se
odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39,
43-44, 46 odůvodnění), což žalovaná v projednávaném dovolání neučinila. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, rovněž neobsahuje zákonné
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady
dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Vady řízení namítané žalovanou nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k
takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci
náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a)
a § 11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a
náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§ 137
odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalované tak
činí 4 114 Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem
netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu