30 Cdo 2563/2017-1114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyně AZYS Trading, a. s., identifikační číslo osoby 273 69
480, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené Mgr. Vladimírem
Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o
zaplacení 638 760 000 Kč s příslušenstvím, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., se sídlem v Pardubicích, Husova 456,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 71/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2015, č. j.
10 C 71/2013-422, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j.
54 Co 114/2016-846, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
1. 12. 2015, č. j. 10 C 71/2013-422, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016,
č. j. 54 Co 114/2016-846, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) svým rozsudkem
ze dne 1. 12. 2015, č. j. 10 C 71/2013-422, rozhodl, že žaloba, kterou se
žalobce po žalované domáhá zaplacení 638 760 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení p. a. z této částky od 1. 2. 2008 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a
žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou povinni zaplatit žalované
společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 600 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Škoda měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v
Pardubicích. Soud prvního stupně v posuzované věci nezjistil nesprávný úřední
postup Finančního úřadu v Pardubicích ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
což vyplynulo ze skutkových tvrzení žalobce v žalobě a proto pro nadbytečnost
neprováděl jakékoliv důkazy. Žalobce nedoplnil skutková tvrzení o příčinné
souvislosti mezi tvrzeným (jiným) nesprávným úředním postupem a tvrzenou
škodou, soud tak žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Soud prvního
stupně nadto shledal jako důvodnou námitku promlčení, vznesenou žalovanou. Tvrzená škoda žalobci měla vzniknout ke dni 1. 4. 2003. Tříletá promlčecí doba
začala běžet dne 2. 4. 2003 a uplynula dne 1. 4. 2006, žaloba byla u soudu
podána až dne 28. 1. 2008. Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) napadeným
rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 54 Co 114/2016-864, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou
povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový
stav. Uvedl však, že vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení
nároku žalobkyně, měl soud nejprve posoudit důvodnost této námitky, a jestliže
shledal její důvodnost, nadbytečně posuzoval i důvodnost nároku z
hmotněprávního pohledu. Odvolací soud tak přezkoumával správnost rozsudku co do
otázky promlčení a dospěl ke shodnému názoru jako soud prvního stupně. Z
uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Žalobkyně podala dovolání jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti
usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedla, že přípustnost
dovozuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, od
toho, že: „vznik rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci ‚korupčního
zneužití Krajského soudu v Hradci králové organizovaným zločinem‘ v konkurzním
řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a. s. ‚v důsledku jednání
Finančního úřadu v Pardubicích‘“. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána
funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), a proto Nejvyšší soud řízení o
„dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3).
Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť uvedená právní otázka přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na vyřešení uvedené otázky
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 259 stran textu) jsou
značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se
závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů
všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční
mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy
bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s
odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden
argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací
rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků
soudní soustavy, z nichž dovolatelka vyvozuje závěry právní, ale též skutkové.
Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně
přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce.
Námitky jsou značně nekoncentrované a míjí se s tím, co bylo podstatou
napadeného rozhodnutí, tj. posouzení námitky promlčení nároku vznesené
žalovanou.
Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, dovolatelka však v této
souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž
vyřešení mělo ve smyslu § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom
zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný
výklad toho, v čem má podle dovolatelky spočívat nesprávnost právního posouzení
věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být
způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu § 241 odst. 2 a
3 o. s. ř. neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka (na str. 63 a násl. dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení
některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 27 soudců
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob,
jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť
obtížně) srozumitelným důvodem, pro který dovolatel namítá podjatost
vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. § 14 odst. 4 o.
s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití
tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§ 2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu