30 Cdo 257/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Juraje Malika ve věci
žalobkyně K. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. F., zastoupenému
advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod
sp. zn. 9 C 58/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2000, č.j. 15 Co 706/2000-28, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 18.7.2000, č.j. 9 C 58/2000-19,
určil, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřená mezi
žalobkyní a žalovaným dne 24. 2. 1999 je neplatná.
Vycházel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem
Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 1999, č.j. 9 C 290/98-16, podle ust. § 24
zák. o rodině, a to podle tohoto zákonného ustanovení přes okolnost, že
žalovaný (v řízení o rozvod v postavení žalobce) v průběhu rozvodového
řízení předložil soudu smlouvy m.j. i o majetkovém vypořádání účastníků, jak
předpokládá ust. § 24a zákona o rodině; podmínka pro rozvod ve
smyslu tohoto ustanovení, že účastníci spolu nežijí alespoň šest měsíců, však
nebyla splněna. Soud prvního stupně učinil po právní stránce závěr, že smlouva
o úpravě vzájemných majetkových vztahů může být platná jen v případě rozvodu
podle ust. § 24a zákona o rodině. V posuzované věci tak tomu nebylo, proto
smlouva účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřená před
zánikem manželství, nemůže pro rozpor s ust. § 149 obč. zák. obstát.
Zjišťováním žalobkyní tvrzených okolností, jež měly být spojeny s uzavřením
smlouvy se již nezabýval. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti
označené smlouvy je podle názoru soudu prvního stupně dán; bez tohoto určení by
bylo právní postavení žalobkyně nejisté.
Při rozhodování o odvolání žalovaného vycházel Krajský sud v Plzni ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozsudkem ze dne 1.11.2000,
č.j. 15 Co 706/2000-28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. I podle jeho
názoru by bez rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, jíž
žalovaný předložil Katastrálnímu úřadu v Ch. k zápisu do
katastru nemovitostí, bylo právní postavení žalobkyně nejisté (§ 80 písm. c/
o.s.ř.). Odvolací soud dále vycházel z právní úvahy, že i po novele občanského
zákoníku provedené zák. č. 91/1008 Sb. zaniká společné jmění manželů zánikem
manželství (§ 149 odst. 1, 2 obč. zák.) a teprve poté, tedy po zániku
společného změní jej lze vypořádat. Dohoda o vypořádání společného jmění
manželů uzavřená před zánikem společného jmění manželů může být platná jen v
případě, že k zániku manželství došlo rozvodem podle ust. § 24a zák. o rodině.
Tak tomu v posuzované věci nebylo. Odvolací soud proti rozsudku připustil
dovolání s odůvodněním, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
a to v otázce, zda účinky dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu
po rozvodu (rozumí se dohody uzavřené před rozvodem) nastanou jedině v případě,
že k zániku manželství došlo rozvodem podle ust. § 24a zák. o rodině, či zda
její účinky nastanou i v případě zániku manželství jakýmkoli jiným způsobem.
Žalovaný v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s odkazem na ust. §
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (správně § 239 odst. 1 o.s.ř.) uplatnil jako
dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci. Nesdílí právní názor, který
zaujaly soudy obou stupňů, že dohoda uzavřená před zánikem společného jmění
manželů nemůže být platná. Tím, že zákonodárce připustil dohodu o vypořádání
majetkových vztahů pro dobu po rozvodu před zánikem společného jmění manželů,
učinil průlom do zásady platné před novelou zákona o rodině. Podle žalovaného
však bylo možno takovou dohodu, s odkládací podmínkou, platně uzavřít i před
novelou zákona o rodině. Ust. § 24a zák. o rodině je koncipováno tak, že
uzavření dohody o vypořádání majetku na dobu po rozvodu je podmínkou
rozvodu podle ust. § 24a zákona, neplatí však, že konsenzuální rozvod je
podmínkou platnosti takové dohody. Podle ust. § 149 odst. 1, 2 obč. zák.,
zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání; ve smlouvě, která je
předmětem sporu, není uvedeno nic jiného, než to, že účastníci dohodli, že po
zániku společného jmění manželů se vypořádají způsobem ve smlouvě uvedeným.
Aplikací právního názoru, který je vyjádřen v napadeném rozsudku, by došlo k
porušení zásady uznávané v právních řádech „...pacta sunt servanda...\" a
zásady vyjádřené v Listině, že co není zakázáno, je povoleno. Účastníci
uzavřeli smlouvu s úmyslem vypořádat pro dobu po rozvodu své majetkové vztahy
určitým, ve smlouvě dohodnutým způsobem a také proto, aby splnili podmínku ust.
§ 24a zák. o rodině. Žalobkyně zpochybnila smlouvu o bydlení,
nikoli o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Závěrem
dovolání žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části
dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn
občanský soudní řád (zák.č. 99/1963 Sb.). Podle něj se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a o
nich se rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle obsahu spisu bylo dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu podáno včas, splňuje po formální i obsahové stránce náležitosti
požadované ustanovením § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. a je způsobilé dalšího
posouzení dovolacím soudem.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu
(§ 239 odst. 1 o.s.ř.), bez bližšího vymezení právní otázky, pro níž je
rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. Podle odůvodnění
rozsudku je však k dovolacímu přezkumu předložena otázka, „ ...zda účinky
dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu nastanou
jedině v případě, že k zániku manželství došlo rozvodem podle ust. §
24a zák. o rodině nebo zda její účinky nastanou i v případě zániku manželství
jakýmkoli jiným způsobem. Dovolací soud shledal tuto právní otázku, jíž
odvolací soud řešil, zásadního významu a to jak ve vztahu k posuzované věci,
tak z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Proto v rámci uplatněného
dovolacího důvodu ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se zabýval touto
právní otázkou.
Podle zjištěného skutkového stavu bylo manželství účastníků, uzavřené
dne 9.8.1975, rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19.4.1999,
č.j. 9 C 290/98-14, pravomocně ku dni 12. 6.1999, tedy za účinnosti novely
zákona o rodině provedené zák. č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zák.
č. 94/1963 Sb., jak vyplývá z pozdějších změn a doplnění.
Posuzovaná otázka má vztah nejen k ustanovením zákona o rodině o
rozvodu (§ 24, § 24a zákona), ale i k ustanovením občanského zákoníku o
společném jmění manželů (§ 143 a násl. zákona).
Občanský zákoník pojímá společné jmění manželů (§ 143 obč. zák. a
násl.) jako zvláštní druh spoluvlastnictví, které je charakterizováno tím, že
je bezpodílové. Vymezuje jej jako společenství k majetku nabytému některým z
manžel nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku
uvedeného v ust. § 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák. a k
závazkům vzniklým za trvání manželství za těchže předpokladů, s výjimkou
závazků uvedených v ust. § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. Připouští, aby
manželé případně snoubenci upravili smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu
zákonem stanovený rozsah společného jmění odchylně a to jeho rozšířením či
zúžením (§ 143a odst. 1 obč. zák.). Jsou-li pro to závažné důvody, může soud na
návrh některého z manželů společné jmění zúžit až na věci tvořící
obvyklé vybavení společné domácnosti (§ 148 odst. 1 obč. zák.). Společné jmění
manželů zaniká zánikem manželství (§ 149 odst. 1 obč. zák.), tedy smrtí nebo
prohlášením jednoho z manželů za mrtvého (§ 22 odst. 1 zák. o rodině), rozvodem
ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zák. o rodině, jakož i z některých dalších
zákonných důvodů. Na ustanovení o rozvodu manželství odkazuje i ust. § 17
odst. 2 zák. o rodině, pokud jde o majetkové poměry osob, jejichž manželství
bylo prohlášeno za neplatné.
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání podle zásad uvedených
v ust. § 149 odst. 2, 3 obč. zák.
Ze znění ust. § 149 odst. 1 a § 149 odst. 2 obč. zák. a vzájemného vztahu obou,
z nichž v odst. 1 je jednoznačně stanoveno, že společné jmění manželů zaniká
zánikem manželství a v odst. 2, že v případě zániku společného jmění
manželů se provede jeho vypořádání lze dovodit, že vypořádat lze zaniklé
společné jmění manželů a protože to zaniká zánikem manželství, lze jej platně
vypořádat toliko po zániku manželství některým ze způsobů již výše uvedených.
Zák. č. 91/1998 Sb., jímž byl novelizován zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve
znění změn a doplnění provedených pozdějšími zákony a nálezem Ústavního soudu
České republiky č. 72/1995 Sb., účinný od 1.8.1998, zavedl při zachování obecné
úpravy rozvodu podle ust. § 24 zákona, založené na principu
kvalifikovaného rozvratu s přihlédnutím k příčinám rozvratu manželství, nový
způsob rozvodu po vzájemné dohodě manželů (§ 24a zákona), nepřesně rozvod
konsenzuální. Jde o zvláštní druh rozvodu; předpokladem pro něj je nadále
náležitost rozvratu manželství; prokázání rozvratu nahrazuje právní domněnka o
jeho existenci, jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu
nejméně šest měsíců nežijí a druhý manžel se k návrhu na rozvod připojí (§ 24a
odst. 1 věta první zákona o rodině). Soud se nezabývá příčinami rozvratu, jak
je jinak povinen podle ust. § 24 odst. 1 zák. o rodině, věta za
středníkem. Podmínkou je, že při splnění výše uvedených předpokladů manželé
soudu předloží písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků, řešící
vypořádání vzájemných vztahů k majetku, uspořádání práv a povinností
vyplývajících ze společného bydlení, případně i plnění výživného
po rozvodu. Mají-li manželé společné nezletilé děti, jsou povinni předložit
pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o úpravě poměrů
nezletilých pro dobu po rozvodu. Písemná smlouva o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů je tedy jedním ze zákonných předpokladů pro
rozvod po vzájemné dohodě.
Bylo již uvedeno, že možnost rozvodu podle ust. § 24a zák. o rodině se vztahuje
na manželství trvající alespoň jeden rok, v němž manželé nejméně šest měsíců
spolu nežijí; z tohoto základního vymezení, jež zakládá právní domněnku
kvalifikovaného rozvratu manželství, zákon nepřipouští výjimky. Předpokládá, že
druhý z manželů s rozvodem souhlasí a dále, že se manželé dohodli na vypořádání
vzájemných majetkových vztahů, vyřešili práva a povinnosti ze společného
bydlení a případnou vyživovací povinnost, vše pro dobu po
rozvodu, a o tom soudu předložili písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy,
případně i soudem schválenou dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu.
Zákon o rodině ustanovením § 24a upravuje rozvod manželství způsobem sledujícím
nekonfliktní uspořádání rozhodujících vzájemných vztahů mezi manžely po
rozvodu. V oblasti vztahů majetkových požaduje (a tedy dovoluje) jejich smluvní
uspořádání ještě před rozvodem manželství a připouští vypořádání i jiného
majetku než ve společném jmění a podle jiných hledisek než ve smyslu zásad
ust. § 149 odst. 2 zákona, aniž by tím zasahoval do zákonné úpravy podle ust. §
149 odst. 1, 2, 3 a § 150 obč. zák. o vypořádání společného jmění manželů
zaniklého po rozvodu ve smyslu ust. § 24 zák. o rodině.
Uvažováno v těchto souvislostech, je smlouva o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů institutem zákona o rodině (§ 24a odst. 1 zák. o rodině) s
dopadem do majetkových poměrů manželů po rozvodu, zvláštním zejména potud, že
na rozdíl od vypořádání zaniklého společného jmění manželů předpokládá její
uzavření před rozvodem, manželům dovoluje, aby v jejím rámci upravili do
budoucna vzájemné majetkové vztahy v jiném rozsahu, než vymezeném společným
jměním manželů (§ 143 a násl. obč. zák.), přičemž předložení této smlouvy v
písemné formě s ověřenými podpisy účastníků je jedním z předpokladů rozvodu
podle ust. § 24a zák. o rodině. Ve vztahu k předložené smlouvě se soud omezí na
její konstatování, aniž by posuzoval její věcnou správnost.
Na podkladě těchto úvah lze učinit závěr, že smlouva o vypořádání vzájemných
majetkových práv manželů, jíž zákon o rodině v ust. § 24a odst. 1 vedle dalších
podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu, platí toliko v
případech rozvodu, o kterém bylo rozhodnuto podle ust. § 24a zákona,
neboť jen ve spojení s tímto způsobem rozvodu založeném na dohodě manželů je
zákonem dovolena. Jiný výklad, rozšiřující možnost dohody manželů i na
vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem, včetně zániku
manželství rozvodem podle ust. § 24 zákona o rodině, je v rozporu s kogentní
úpravou ustanovení § 149 obč. zák.
Žalovaný odkazuje na zásadu „pacta sunt servanda\" a dovozuje, že odvolací soud
ji svým rozhodnutím v posuzované věci zcela potlačil. Zásada „pacta sunt
servanda\" (smlouvy mají být dodržovány) bývá považována za nejvyšší přirozenou
právní normu, od které je odvozeno všechno právo a je také tak respektována. Ne
všechny smlouvy jsou však podle práva platné; neplnění závazků z neplatné
smlouvy nelze této zásadě podřídit. Tak je tomu i v posuzované věci,
která má základ v neplatné smlouvě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů
manželů, včetně společného jmění manželů (§ 24, § 24a zák. o rodině, §
39, § 143 a násl., § 149 odst. 1, 2, 3, § 150 obč. zák.). Žalovaný se v této
věci dovolává uvedené zásady ve svůj prospěch neprávem.
Podle článku 2, odstavce 3 Listiny základních práv a svobod, na nějž žalovaný
rovněž odkazuje, každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nemůže být
nucen činit, co zákon neukládá, nebo-li (zákonem) dovoleno je všechno, co není
(zákonem) zakázáno. Z toho se podává, že k dovolenosti lidského chování není
třeba dovolení zákonem, ale naopak je třeba zákonného zákazu k tomu, aby nějaké
chování dovoleno nebylo. Ne vždy bývá zákaz určitého lidského chování vysloven
v normě přímo; usoudit na něj lze výkladem. V případě, že zákon výslovně
dovoluje jen určité chování, je tím zároveň zakázáno jakékoli chování jiné.
Občanský zákoník v ust. § 149 odst. 2 vztahuje možnost vypořádání společného
jmění manželů výlučně na zaniklé společné jmění ve smyslu ust. § 149 odst. 1
zákona; tím je zároveň vyloučeno vypořádání společného jmění před jeho zánikem,
k němuž dochází zánikem manželství. Tím, že ust. § 24a zák. o rodině určuje
délku trvání manželství a dobu, po níž manželé spolu nežijí jako základní
předpoklad pro rozvod ve smyslu tohoto ustanovení a určuje povinnost splnění
dalších taxativně uvedených předpokladů, zároveň vylučuje, aby podle tohoto
ustanovení, s důsledky z toho vyplývajícími, bylo rozvedeno manželství, které
určené náležitosti nesplňuje. Právní názor, který odvolací soud ve věci zaujal
a k jehož posouzení bylo podle ust. § 239 odst. 1 o.s.ř. připuštěno dovolání,
nelze zpochybnit ani z hlediska článku 2, odstavce 3 Listiny základních práv a
svobod.
Vady ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., k nimž v případě přípustného
dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout vždy z úřední povinnosti, nebyly
shledány (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud rovněž neshledal, že
by řízení bylo stiženo některou z vad taxativně uvedených v § 237 odst. 1
o.s.ř., k nimž přihlíží z úřední povinnosti a které ostatně dovolatelem ani
nebyly namítány (§ 241 odst. 3 písm. a/, § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal, že odvolací soud ve svých právních závěrech v otázce
dovolatelem předestřené dovolacímu soudu k posouzení pochybil (§ 239 odst. 1, §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
posuzované právní otázky správné, dovolací soud dovolání žalovaného jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy v dovolacím
řízení úspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) náklady tohoto řízení nevznikly
(§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r .
předseda senátu