30 Cdo 2573/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce P. H., proti žalované obchodní společnosti V.-L.-P., a.s., zastoupené
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp.zn. 11 C 3/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 1 Co 343/2003-107, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. srpna 2003, č.j. 11 C
3/2003-70, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 4. března 2004,
č.j. 11 C 3/2003-95, výrokem I. žalované uložil zaplatit žalobci částku 300
000,- Kč a nahradit náklady řízení. Výrokem II. zastavil řízení, pokud žalovaný
měl uveřejnit v tisku omluvu ve znění, které bylo v rozhodnutí uvedeno. Rozhodl
též o náhradě nákladů řízení, včetně státem placených nákladů řízení.
O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května
2004, č.j. 1 Co 343/2003-107, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutečnosti, že v řízení před soudem prvního stupně byly jednoznačně prokázány
základní hmotněprávní předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaného
podle ustanovení § 13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Takto v
periodiku M. d., jehož je žalovaný vydavatelem, byl dne 2. prosince 2002
uveřejněn článek \"Případ M. B.: Ř. spor o likvidátora\", v němž byly ve vztahu
k žalobci obsaženy údaje (jež odvolací soud ve svém rozhodnutí popisuje), v
nichž v kontextu s celým obsahem článku žalobce podle vylíčení rozhodujících
skutečností v žalobě spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv.
Tentýž článek byl uveřejněn v dalších, žalovanou rovněž vydávaných periodikách,
a to dne 4. 12. 2002 ve Z. n. a 5. 12. 2000 v deníku O. d. Odvolací soud se v
tomto případě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obsah článku
nesplňuje předpoklady kladené na kritiku, a to především, aby kritika vycházela
z pravdivých podkladů. Žalovaný v řízení neprokázal pravdivost dotčených
tvrzení, jimiž se žalobce cítí dotčen. I podle názoru odvolacího soudu tyto
údaje ve spojení s obsahem celého článku zejména v souvislosti s v něm
vysloveném podezřením, že rozhodnutí žalobce \"...bylo učiněno v intencích
těch, kdo banku tunelovali, v souvislosti s použitím slov \"vnucoval rozhodnutí
\", \"byl nucen zrušit své rozhodnutí\", \"je zarážející, že tak učinil až za
více než dva roky\", jeho \"zarputilý odpor\" a ve spojení údaje o ustanovení
nového správce s údajem, že jde o profesora školy, na níž žalobce přednáší,
jsou neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, chráněných ustanovením
§ 11 o.z. Žaloba podle § 13 o.z. proto byla důvodná. S ohledem na použité
výrazové prostředky vztahující se k osobě žalobce, podle odvolacího soudu
nebyla přiléhavá obrana žalované, že v článku šlo o kritiku soudu případně o
soudce obecně.
Odvolací soud též zaujal shodný závěr se soudem prvního stupně, že
zadostiučinění poskytnuté žalovaným žalobci uveřejněním odpovědi podle
tiskového zákona je nepostačující, a že jsou v dané věci splněny předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z.
Odvolací soud se v tomto případě též ztotožnil s výší přiznaného zadostiučinění
soudem prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. června 2004, přičemž
zástupci žalované byl doručen dne 29. června 2004.
Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná dne 6.srpna 2004 včasné dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen o.s.ř.). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., t.j. tím namítá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky je podstatou nesprávného posouzení v této věci otázka sdělení
nepravdivých údajů způsobilých zasáhnout chráněný zájem, kterým je ochrana
vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, jež mohou být jednáním žalované
ohroženy. Dovolatelka má za to, že obecné informace obsažené v článku neměly
takový charakter, aby byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost žalobce u
spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy, nebo
způsobit jinou vážnou újmu. Nešlo o zjevně lživé údaje, neboť vycházejí ze
skutečných rozhodnutí žalobce jako soudce Krajského soudu v Ostravě nebo jiných
soudů. Z dokazování v řízení vyšlo najevo, že šlo o kritiku soudce, resp.
soudu, a to pouze z části a nikoliv obecně, jak shrnuje vrchní soud ve svém
rozhodnutí. Žalobce je soudcem Krajského soudu v Ostravě, takže kritika
směřovala vůči jeho osobě jako soudce a k práci související s výkonem tohoto
povolání. Soud neakceptoval skutečnost, že soudce jako osoba veřejně činná, je
odpovědný za svá rozhodnutí a je povinen unést také veřejnou kritiku svých
názorů a rozhodnutí, souvisejících s jeho postavením státního orgánu. Tuto
kritiku může očekávat nejen od stran sporu, ale i ze strany veřejnosti, kterou
v demokratické společnosti zastupuje tisk.
Dovolatelka připomíná mimo jiné nález Ústavního soudu České republiky sp. zn.
II ÚS 357/96, podle něhož základní právo podle čl. 17 Listiny základních práv a
svobod je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. Je tak věcí
obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda
jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Dovolatelka v
této souvislosti připomíná judikaturu vážící se k této otázce, a to jak
Ústavního soudu, tak např. Evropského soudu pro lidská práva. Z toho pak
dovolatelka dovozuje, že odvolací soud při svém rozhodování opomenul hodnotit
rovnovážnost mezi právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu, a to současně
i s odkazem na tezi, že tisku je přiznávána pozice \"veřejného hlídacího psa\"
pro zpřístupňování informací o závažných veřejných otázkách, jimiž se sporný
článek zabýval. Kromě toho v případě veřejné osobnosti jsou dány širší limity
přípustné kritiky, než je v případě soukromé osoby, přičemž pravdivost
hodnocení osoby nelze podrobit důkazům.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, stejně tak
jako předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce písemným podáním ze dne 4. 11. 2004, v
němž jednak dospívá k závěru, že dovolání v souzené věci není přípustné. Nadto
poukazuje na to, že v řízení nebyla prokázána pravdivost tvrzení, která byla v
předmětném článku uváděna o jeho osobě. Tyto informace tedy nebyly pravdivé.
Nemůže proto dojít k právnímu posouzení věci ve smyslu ustanovení článku 17 a
článku 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce pak poukazuje mimo jiné na
to, že článek se dotkl jeho cti a důstojnosti a jeho dopad pociťuje dodnes.
Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak je jím napaden rozsudek, jímž
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným
rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek
téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
V posuzovaném případě dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (především v souvislosti s
dovolatelkou zmiňovaného vztahu práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu
projevu a na informace) ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Proto je
dovolání v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je
třeba z hlediska výtek uplatněných v dovolání žalobkyně považovat za správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Je-li dovolání přípustné, je současně povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., pak ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jedná se tak o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis,
avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Musí tak být ověřen omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav.
Odvolací soud při úvahách o žalobcem uplatněném nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. dospěl s přihlédnutím k
ustanovení § 11 o.z. k závěru, že jsou splněny základní hmotněprávní
předpoklady odpovědnosti žalované podle zmíněného ustanovení § 13 cit. zákona.
Především vycházel ze zjištění, že obsah sporem dotčeného článku nesplňoval
požadavky kladené na kritiku, která by jinak musela vycházet z pravdivých
podkladů. Žalovaná totiž v řízení neprokázala pravdivost předmětných tvrzení,
jimiž se žalobce cítí dotčen.
V článku tak nešlo o kritiku soudu, případně soudce obecně.
Dané úvahy odvolacího soudu jsou pro posouzení této věci přiléhavé.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným
zásahem do osobnostních práv fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být splněny
následující tři hmotněprávní podmínky. Musí zde být především zásah, který je
objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či
jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě.
Současně musí být takový zásah posouzen jako neoprávněný, resp. protiprávní.
Konečně zde musí existovat příčinná souvislost mezi zásahem a jeho
neoprávněností.
To, že v souzeném případě došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce,
ve své podstatě nezpochybňuje ve svém dovolání ani žalovaná, která takto má
fakticky zato, že realizovala právo na svobodu projevu a na informace ve smyslu
čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a to v podobě kritiky soudů, resp.
žalobce jako soudce. Proto má základní význam posouzení toho, zda se zde
jednalo o oprávněný či naopak neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce.
Za neoprávněný zásah se považuje takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který
je v rozporu s objektivním právem Neoprávněnost zásahu tvoří objektivní
kategorii představující záporné hodnocení zásahu do osobnosti fyzické osoby ze
strany státu. I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům
fyzické osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve
skutečnosti existovat okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují.
Tak tomu může být i při výkonu práva kritiky v souladu s již zmiňovaným článkem
17 Listiny základních práv a svobod.
Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je
nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je však
třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku musí mít v
demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k
závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických
osob.
Takto proto k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem
práva kritiky jedině v případě, že se bude jednat o kritiku právem přípustnou,
resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze
věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do
obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení
sledovaného a zároveň uznaného cíle.
Takto především o věcnou kritiku nepůjde tam, kde kritika vychází z
nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní
hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek
znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou.
V této souvislosti je třeba proto uzavřít, že vybočí-li kritika z mezí její
přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do
osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní
odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Na tomto závěru pak
nemůže měnit nic ani skutečnost, pokud byla tímto způsobem dotčena osoba tzv.
veřejného zájmu (byť se dovolací soud domnívá, že by z hlediska předpokládané
míry nutnosti snášet vyšší veřejný zájem, bylo přeci jen jinak třeba
diferencovat mezi skupinou osob, které vstoupily do politiky a mezi jinými
skupinami veřejně činných osob - zde konkrétně např. soudci).
Proto v případě, že kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost,
není důvodné argumentovat, jak to činí dovolatelka, předností práva na
informace, resp. svobodu projevu před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby.
Jak vyplývá z vyloženého, odvolací soud danou otázku odpovědnosti žalované
posoudil odpovídajícím způsobem. Protože tedy z hlediska výtek obsažených v
dovolání žalované nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil
správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání,
hodnotil napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo dovolání
žalované zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení v souvislosti se zamítnutím dovolání je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému
žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu