30 Cdo 2576/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem
Ištvánkem ve věci žalobců: a) Ing. Č. K., b) Ing. I. N., zastoupených Mgr.
Petrem Rousem, advokátem se sídlem v Turnově, Zborovská 694, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o
náhradu škody 7,887.548,- Kč a nemajetkové újmy 4,000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 168/2007,
o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010,
č. j. 64 Co 170/2010-161, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, č. j. 30 Cdo 2576/2011-193, se
opravuje tak, že po údaji o dnu a místě vyhlášení usnesení následuje jméno
předsedy senátu „JUDr. František Ištvánek“.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, č. j. 30 Cdo 2576/2011-193,
bylo po údaji o dnu a místě vyhlášení usnesení Nejvyššího soudu nesprávně
uvedeno jméno předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka. V dané věci jako předseda
senátu v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu vystupoval JUDr. František
Ištvánek, jenž byl uveden jako předseda senátu též v záhlaví usnesení a jehož
vlastnoruční podpis je i na originále usnesení.
Postupem podle § 243c odst. 1 a § 164 o. s. ř. bylo výše vysvětlené pochybení
napraveno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba o náhradu škody ve výši 7,887.548,- Kč a náhradu nemajetkové újmy ve
výši 4,000.000,- Kč. Žalobci výše uvedené nároky odůvodnili tím, že škoda ve formě ušlého zisku i
nemajetková újma jim byly způsobeny vydáním nezákonných dodatečných platebních
výměrů o doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1993, přičemž řízení v
této souvislosti vedené bylo nepřiměřeně dlouhé. Žalobci tvrdili, že v příčinné
souvislosti s vydáním těchto nezákonných rozhodnutí nemohli realizovat svůj
podnikatelský záměr – rekonstrukci nemovitosti – v zamýšleném rozsahu (nemohli
vybudovat čtvrté nadzemní podlaží, a toto pronajmout podle předchozí dohody s
nájemci). Daňové řízení pak trvalo minimálně osm let, neboť bylo zastaveno vůči
oběma žalobcům až úředním záznamem Finančního úřadu v Turnově ze dne 13. 2. 2006. Soudy v daném případě vyšly ze zjištění, že platebními výměry Finančního úřadu
v Turnově vydanými na základě daňové kontroly ze dne 1. 8. 1995 a na ně
navazujícími rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 6. 8. 1996 byla žalobci a) doměřena daň ve výši 1,205.398,- Kč a žalobkyni b) daň ve
výši 820.591,- Kč. Tato rozhodnutí byla zrušena rozsudky Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 29. 4. 2003. Rozhodnutí o nově stanovené dodatečné dani
byla opět Krajským soudem v Hradci Králové zrušena rozsudky ze dne 17. 12. 2004. Doměření daně se týkalo daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992 a daně z
příjmů fyzických osob za rok 1993. Za rok 1993 pak v důsledku uvedených
rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové žalobcům daň vyměřena nebyla a
přeplatky na dani, včetně úroku z přeplatku byly žalobcům následně vráceny. Co
se týče délky řízení, posledními úkony v řízení byla rozhodnutí o dodatečně
vyměřené dani, která byla zrušena rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové. Následné daňové řízení bylo ukončeno úředním záznamem ze dne 13. 2. 2006. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že objektivní
odpovědnost státu za škodu (ušlý zisk) způsobenou nezákonným rozhodnutím je
nutno posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb. Shodně též dospěl k závěru, že
rozhodnutí o dodatečně vyměřené dani byla nezákonná, neboť byla zrušena
rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové. Po jejich zrušení pokračoval
příslušný finanční úřad v daňovém řízení v souladu s právním názorem krajského
soudu, avšak z důvodu nové judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se
lhůty pro vyměření dané dle zákona o správě daní a poplatků bylo daňové řízení
ukončeno z důvodu zániku práva na doměření daně. Žalobci měli v úmyslu
rekonstruovat nemovitost ve svém vlastnictví, avšak z důvodu rozhodnutí o
doměření daně neměli údajně dostatečné peněžní prostředky na dokončení stavby. Nelze ovšem přehlédnout, že stavba měla být dokončena původně do 31. 12. 1994,
přičemž daňová kontrola byla zahájena dne 13. 12. 1994 a daň doměřena v srpnu
1995. Zaplacení daně v roce 1996 nemohlo ovlivnit finanční situaci žalobců
natolik, aby nemohli dokončit svůj podnikatelský záměr v původním rozsahu.
Ústup od původního podnikatelského záměru mohl mít řadu jiných příčin
nevztahujících se k dodanění příjmů za rok 1993. Nebyla tedy prokázána příčinná
souvislost mezi nesprávnými rozhodnutími o doměření daně za rok 1993 a vznikem
škody, za níž by stát objektivně odpovídal. Co se týče vzniku tvrzené nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení,
dospěl odvolací soud k závěru, že možnost žádat zadostiučinění nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena až
zákonem č. 160/2006 Sb. Dle přechodných ustanovení tohoto zákona se odpovědnost
za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem vztahuje také na
nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud
nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen. V daném případě podle odvolacího
soudu došlo k promlčení žalobci vzneseného nároku, neboť předmětnou žalobu
podali až 6. 11. 2007.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřují v
tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé a dále pak v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé obsáhle rekapitulují průběh daňového řízení, jakož i skutečnosti,
které měly vést k tomu, že rekonstrukci své nemovitosti neprovedli v
předpokládaném rozsahu. Vyslovují přesvědčení, že jediným důvodem zastavení
stavby bylo „dodatečné dodanění“. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že ze strany
Finančního úřadu v Turnově se vůči nim jednalo o nezákonný postup a o zneužití
pravomocí. Oba soudy podle dovolatelů úplně a spolehlivě nezjistily a důsledně
právně neposoudily skutkový stav, a tím tedy i vznik škody a příčinnou
souvislost. Zásah daňového řízení do finančních zdrojů, s nimiž dovolatelé
počítali pro dokončení rekonstrukce nemovitosti, nepochybně znamenal zastavení
stavebních prací a následně dokončení stavby o jedno podlaží nižší, než bylo
plánováno. Tvrzení soudů, že dodatečné dodanění nemohlo ovlivnit podnikatelský
záměr ani investiční záměr dovolatelů, je spekulací. Vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy měl být podle názoru dovolatelů
posouzen podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Vzhledem k tomu, že jak platební
výměr, tak i rozhodnutí o odvolání za rok 1993 bylo vydáno přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., musí být daná věc řešena podle zákona č. 58/1969 Sb. Z tohoto důvodu neobstojí posouzení věci odvolacím soudem dle
zákona č. 160/2006 Sb., protože touto novelou byl změněn a doplněn zákon č. 82/1998 Sb., nikoliv zákon č. 58/1969 Sb. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Brojí-li dovolatelé proti závěrům učiněným soudy nižších stupňů ve vztahu k
požadované náhradě majetkové škody (ve formě ušlého zisku), činí tak výhradně
argumenty směřujícími proti zjištění o absenci příčinné souvislosti mezi
nezákonnými rozhodnutími orgánů v daňovém řízení a údajně vzniklou škodou. Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení
zjišťuje, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně
poškozeného, jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C
1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
V daném případě však dovolatelé vznášejí námitky jen proti zjištění, že mezi
vydáním nezákonných rozhodnutí v řízení o doměření daně z příjmů fyzických osob
za rok 1993, popřípadě z daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992, a mezi vznikem
škody v podobě ušlého zisku z nerealizovaného podnikatelského záměru žalobců,
není dána příčinná souvislost. Jinými slovy řečeno, soud prvního stupně i soud
odvolací dovodily, že vydání nezákonných rozhodnutí v dotčeném daňovém řízení
nebylo rozhodující příčinou toho, že žalobci nakonec nedokončili rekonstrukční
práce na nemovitosti v původně zamýšleném rozsahu, a že proto dále nemohli
realizovat svůj původní podnikatelský záměr v celém rozměru. A jedině proti
tomuto závěru dovolatelé brojí. Skutkové okolnosti, mezi nimiž měla být
příčinná souvislost zjištěna, tak rozporné nejsou a okolnosti tento vztah
vylučující rovněž nikoliv.
Z tohoto důvodu nemohlo být dovolání shledáno přípustným, neboť – jak uvedeno
výše – k důvodům uplatněným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování) se při posouzení přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací námitky směřující vůči závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku na
náhradu nemajetkové újmy, nejsou rovněž s to založit přípustnost podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. To z toho důvodu, že odvolací soud zde rozhodl v
souladu s hmotným právem a v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalobci se v tomto případě domáhali přiznání přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce daňového řízení. V souzeném případě též bylo
zjištěno, že poslední úkon ve zkoumaném řízení byl proveden dne 13. 2. 2006,
čímž bylo toto řízení definitivně skončeno. Žalobci předmětnou žalobu podali
dne 6. 11. 2007.
V daném případě byla aplikace zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“ – zcela namístě.
Ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č.
82/1998 Sb. stanovilo, že „odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a
§ 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této
újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto
zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou
stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k
promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto
zákona.“
Toto přechodné ustanovení zakládá tzv. pravou zpětnou účinnost tohoto zákona
vůči té nemajetkové újmě, která byla způsobena nesprávným úředním postupem ve
smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a § 22 odst. 1 věty druhé OdpŠk, tedy v důsledku
nepřiměřené délky řízení.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009
(dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) byl
formulován a odůvodněn závěr, že „nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona
č. 82/1998 Sb., lze nahradit i tehdy, neskončilo-li řízení, v němž k tomuto
nesprávnému úřednímu postupu došlo, dříve než šest měsíců před nabytím
účinnosti novely provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006.
Skončilo-li takové řízení dříve, nelze § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
aplikovat.“
Jestliže posuzované daňové řízení skončilo dne 13. 2. 2006, stalo se tak necelé
tři měsíce před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., a proto by bylo možno
žalobcům za případnou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
přiznat přiměřené zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Podle dřívější právní
úpravy to možné nebylo (a to ani podle zákona č. 58/1969 Sb.).
Žalobci by ovšem museli svůj nárok uplatnit za podmínek stanovených v zákoně č.
82/1998 Sb. (resp. v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), tedy mj. i ve stanovené
promlčecí době (§ 32 odst. 3, věta druhá OdpŠk). Jestliže tak neučinili, nebylo
možno jejich žalobnímu požadavku vyhovět (k tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 111/2009, č. sešitu 10/2009, dostupný
též na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly
naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání žalobců odmítl (§
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu