30 Cdo 2578/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl ve věci péče o nezletilou A. J., zastoupenou opatrovníkem
- Městskou částí P., dceru V. J. a I. J., o návrhu V. Ch., k udělení souhlasu k
podání žádosti o změnu příjmení nezletilé, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 16 P 220/97, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 9.12.1999, č.j. 14 Co 417/99-72, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. dubna 1998, č.j. 16 P 220/97-34,
udělil navrhovatelce V. Ch. souhlas k podání návrhu na změnu příjmení nezletilé
A. J. na „Ch.\", u Obvodního úřadu Městské části P. Vyšel ze zjištění, že poté
co matka nezletilé zahynula dne 17.8.1994 při dopravní nehodě, byla nezletilá
A., rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28.2.1995, svěřena do výchovy
matčiny sestry V. Ch. Ta se svým manželem o nezletilou dobře pečuje. Nezletilá
vyrůstá v úplné rodině s dalšími dvěma nezletilými dětmi manželů Ch. Soud
prvního stupně rozhodl, že je v zájmu nezletilé, aby její pocit sounáležitosti
s rodinou, ve které vyrůstá prakticky od roku a půl svého věku, byl
prohlubován, takže změna příjmení bude v zájmu nezletilé.
K odvolání otce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.1999,
č.j. 14 Co 417/99-72, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil a návrh otce na připuštění dovolání zamítl s tím, že se
jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o
rodině, kde ustanovení § 238 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále
jen o.s.ř.) dovolání nepřipouští.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl otec (dále jen dovolatel)
dovoláním, ve kterém navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání považuje za přípustné dle
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že jde o speciální
ustanovení ve vztahu k § 238 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Rozhodnutí soudů obou
stupňů povedou podle dovolatele k odcizení otce a jeho jediné dcery. Pro změnu
příjmení nezletilé neexistují žádné závažné důvody s tím, že uvedenou změnu
nelze samostatně oddělit od dalších věcných úprav vztahu dovolatele k jeho
nezletilé dceři. Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo hrubě zasaženo do práv
dovolatele na ochranu rodinných vztahů, zaručených mezinárodními smlouvami,
které mají přednost před vnitrostátním právem podle čl. 10 Ústavy.
Navrhovatelka ve svém vyjádření navrhla zamítnutí dovolání a poukázala na
skutečnost, že dovolatel neuvedl žádný konkrétní dovolací důvod ve smyslu § 241
odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná.
Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j.
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §
241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., a v podstatě splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §
241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání,
protože podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239
o.s.ř.
V dané věci se jedná o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání nepřipouští. V dané věci se jedná o
rozsudek odvolacího soudu, vydaný ve věci péče o nezletilé děti, t.j. ve věci
upravené zákonem o rodině, kde ustanovení § 238 odst. 2 písm. b/ přípustnost
dovolání výslovně vylučuje.
Daná věc nesplňuje ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 1
o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání
nevyslovil. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud nevyhověl návrhu
žalobce na připuštění dovolání, je na místě postup podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud tedy posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
vlastním tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. To je
dáno, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci
měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro jeho rozhodnutí věci
určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce
zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec,
tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy.
Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy,
jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j.
odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v
judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména, když vyšší soudy
při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o
ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku
jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, tedy nové řešení této
právní otázky.
O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, odvolací soud v konkrétním
případě řešil otázku, která nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným, jak
předpokládá ustanovení § 239 o.s.ř.
Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatel to netvrdí), že by řízení bylo
postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ke kterým
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti dle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.
Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými
vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.
Dovolatel se žádné konkrétní vady dle uvedeného ustanovení nedovolává a
dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží
do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost
být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již
dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl
podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před
soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).
Na základě shora uvedených skutečností dovolací soud dovolání odmítl
dle ustanovení § 243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení § 218 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání
přípustné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2000
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová