30 Cdo 2591/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem v
právní věci žalobců a) JUDr. K. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, b) JUDr. L. G., zastoupeného
JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3,
c) JUDr. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Španielova 1267, d) JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomanem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12 a e) JUDr. R. V., Ph.D., zastoupené
JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti
žalované Mgr. M. B., zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem
v Praze 9, Na Jetelce 69/2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 36 C 8/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2013 č.j. 30 Cdo
2591/2011-823, se v záhlaví opravuje tak, že označení zástupce žalovaného 2)
JUDr. L G. správně zní: „...zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem...“.
V písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.
ledna 2013 č.j. 30 Cdo 2591/2011-823, došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající
v nesprávně uvedeném křestním jménu zástupce žalovaného 2).
Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 164 o.s.ř. za použití § 243c
odst. 1 o.s.ř., vydal proto opravné usnesení, jímž tuto zřejmou nesprávnost
shora uvedeným způsobem opravil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2013
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
a VII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení prováděl důkazy, jež měly vést k explikaci jednání
žalobců na schůzkách ze dnů 6. února, 28. února a 17. května 2007, při nichž
měli hovořit o případech J. Č. a K. p., jakož i jejich následných krocích,
přičemž dospěl k závěru, že jejich činnost lze nazvat koordinovanou spoluprací,
bez ohledu na to, že instančně a procesně nebyl k této spolupráci žádný zjevný
důvod. Dovodil, že tvrzení žalované o „manipulování kauzami“ tak má prokázaný
skutkový základ. Poukázal na to, že v dané věci šlo o prokázání skutkového
základu tvrzení žalované; tedy toho, zda se mohla a měla plné právo domnívat,
že činnost žalobců je nestandardní, netransparentní, a zavdává oprávněný důvod
k pochybnostem o nestrannosti žalobců, jinými slovy, zda mohla zjištěné
skutečnosti hodnotit takovým způsobem, jak učinila. Předmětné výroky žalované
soud posoudil jako přípustnou kritiku vůči žalobcům, i když konstatoval její
nevyhovující práci se zdroji, nedostatečné úsilí vynaložené k ověření informací
a zejména upozornil na tón a expresivnost jejích výroků. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců a), c), d) a e) rozsudkem ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744, podle § 220 odst. 1 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobcům JUDr. K. Č., JUDr. P. K. a JUDr. P. N. prostřednictvím České pošty doporučený dopis,
žalovanou vlastnoručně podepsaný, tohoto znění: Vážený pane, omlouvám se Vám,
že jsem Vás dne 20. prosince 2007 v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu
nepravdivě označila za člena zákulisní justiční mafie, která se snaží plně
ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a která v zákulisí ovlivňuje
kauzy. Mgr. M. B., advokátka. Žalované dále uložil zaslat žalobkyni JUDr. R. V. prostřednictvím České pošty doporučený dopis, žalovanou vlastnoručně podepsaný,
tohoto znění: Vážená paní, omlouvám se Vám, že jsem Vás dne 20. prosince 2007 v
pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu nepravdivě označila za člena zákulisní
justiční mafie, která se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní
garnituře, a která v zákulisí ovlivňuje kauzy. Mgr. M. B., advokátka. Výrokem
II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. tak, že
žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat České tiskové
kanceláři prostřednictvím České pošty doporučený dopis obsahující vlastnoručně
podepsané sdělení tohoto znění: „Tisková zpráva Mgr. M. B. Dne 20. prosince
2007 jsem v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu označila JUDr. K. Č., JUDr. P. K., JUDr. P. N. a JUDr. R. V. za členy zákulisní justiční mafie, kteří se snaží
plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a kteří v zákulisí
ovlivňují kauzy. Moje výroky byly nepravdivé, za což se výše uvedeným omlouvám. Mgr. M. B., advokátka“. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů mezi žalobci a žalovanou a mezi žalovanou a Českou republikou. Odvolací soud především doplnil důkazní řízení opětovným výslechem svědkyně Z. A.
V odůvodnění svého rozsudku pak zejména konstatoval, že rozsudek soudu
prvního stupně je svým obsahem na samé hranici přezkoumatelnosti, neboť jeho
odůvodnění nerespektuje ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. s tím, že jediný okruh
z tvrzení žalované, ke kterému mělo být a bylo provedeno dokazování, je kauza
obviněného J. Č. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že schůzky žalobců měly charakter společenských setkání právníků, že
vůči svědkyni A. nesměřovali žádost ani požadavek, aby ve prospěch či
neprospěch obviněného J. Č. intervenovala, a toliko žalobce JUDr. P. K. vyslovil svoji obecnou úvahu o společenském vývoji. Žalovaná zcela v rozporu s
realitou přisoudila setkáním žalobců se svědkyní konspirační charakter a
dovodila u nich i snahu ovlivnit průběh trestního stíhání J. Č. Jestliže takto
hodnotil schůzky i soud prvního stupně, pak v jeho rozsudku není (podle názoru
odvolacího soudu) spolehlivě objasněno, na základě jakých důkazů a zjištění se
s hodnocením žalované ztotožnil. Odvolací soud připomněl, že žalovaná je
advokátkou a bývalou nejvyšší státní zástupkyní, žalobci Č. a V. státními
zástupci, žalobce K. v době pronesení výroků byl soudcem a žalobce N. advokátem. Výroky, jež jsou předmětem sporu, pronesla žalovaná jako osoba,
které zákon o advokacii ukládá zvláštní kvalifikovanou povinnost zachovávat
respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního
stavu, a to i jako bývalé státní zástupkyni. Tyto výroky byly proneseny na
adresu jiných osob činných v justici. Ve vztahu mezi takovými osobami, jimž
zákon ukládá zdrženlivost v zájmu určitého společenského vnímání justice jako
celku, mají výroky typu „justiční mafie“ extrémně silný náboj a na hodnocení
otázky, zda jsou založeny na pravdivých skutečnostech, se kladou přísnější
měřítka /ve srovnání s jistou mírou volnějšího posuzování, kterou justice
přiznává při hodnocení výroků účastníků stojících mimo rámec justice/. Žalované
podle názoru odvolacího soudu v daném případě nelze přiznat právo na
expresivitu. Odvolací soud dále sice přiznává žalované právo, aby se
vyjadřovala k aktuálním společenským problémům, a to především v oblasti, která
je po řadu let její profesí, tedy i k problému trestního stíhání bývalého
místopředsedy vlády J. Č., avšak podle jeho názoru bylo namístě očekávat od
žalované spíše právní rozbor správnosti či nesprávnosti postupu orgánů činných
v trestním řízení, nežli zhodnocení práce soudce, státního zástupce a advokáta
takovým způsobem a formou, jak je žalovaná použila v předmětném výroku v
Radiožurnálu. Odvolací soud hodnotil výroky žalované jako dehonestující a
objektivně způsobilé zasáhnout čest, důstojnost a profesní způsobilost každého
ze žalobců. Proto pokládal zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za přiměřené (resp. opodstatněné). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 23. března 2011,
přičemž právní moci nabyl dne 28. března 2011. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu, kterými byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně podala žalovaná dne 21. května 2011 včasné dovolání, jehož
přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku
odvolacího soudu vytýká v prvé řadě nepřezkoumatelnost a poukazuje i na další
vady řízení, jimiž údajně bylo řízení před tímto soudem zatíženo [dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatelka se domnívá, že
rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), a že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; má též za to, že ve věci rozhodovala
předsedkyně odvolacího senátu, u níž se zřetelem k jejímu poměru k žalované,
dále k žalobkyni V. a právnímu zástupci žalobce Č., je důvod pochybovat o její
nepodjatosti. Dovolatelka také zpochybnila hodnocení opakovaného výslechu
svědkyně A. odvolacím soudem; vytýká též tomuto soudu, že neprovedl některé jí
navrhované důkazy a zejména nesouhlasí s tím, že odvolací soud její výroky,
které jsou hodnotícími soudy, neposuzoval v souladu s ustálenou judikaturou. V
tomto směru dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03
a dovozuje, že jí v řízení stačilo pouze prokázat, že informace, které měla v
době vyřčení napadených výroků k dispozici, v ní mohly oprávněně vzbudit dojem,
že žalobci manipulují s kauzami, snaží se ovládnout justici, resp. jsou členy
„justiční mafie“. Odvolací soud však zaujal opačný postoj. Navrhla proto, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce c) JUDr. P. K., který navrhl,
aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s
výjimkou ustanovení § 243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu
účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalované dotčených
výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však dovolacím soudem nebyly
seznány. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dovolatelka spatřuje v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v
souladu s požadavky § 157 odst. 2 o.s.ř. obsahuje soudem přijatý závěr o
skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu
těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě dovolatelky o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu požadavkům § 157 odst. 2
o.s.ř. vyhovuje; lze z něj bez jakýchkoliv pochybností zjistit, že při právním
posouzení věci odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně doplněného provedením důkazu odvolacím soudem a skutkové závěry
hodnotil po stránce právní. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného
rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů
nepřezkoumatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, dostupný na jeho webových stránkách). O takový případ
však v projednávané věci nejde. Námitkou, že ve věci rozhodoval v odvolacím řízení podjatý soudce, dovolatelka
uplatňuje existenci zmatečnostní vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 písm. e)
o.s.ř., spočívající v tom, že o věci rozhodoval vyloučený soudce, která však
není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o.s.ř. a k jejímuž prověření
slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pak lze vytýkat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří
na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že
skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož
základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v
provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001,
sp.zn.
21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k
závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008). Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje
jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové
závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto
nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či
obecné úvahy.
Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké
výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení
objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v
konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka,
jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými
důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně
postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Znamená
to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože
však, jak vyplývá z obsahu spisu, žádný z těchto důvodů není dán, je třeba
uzavřít, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod ve smyslu tvrzení, že právně
relevantní skutkové zjištění odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí nemá
podklad v obsahu spisu, nebyl naplněn. Pokud dovolatelka v dané věci ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis,
avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a
povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem.
Neoprávněným zásahem do
práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i
mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její
důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve
společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002,
sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není
vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,
ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit
práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické
osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto
případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní
situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo,
jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by
nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti,
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby. Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou
jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory
mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných
pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního
úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze
právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),
přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu
jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým
(obdobně srovnej nález sp. zn. IV.
ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V případech typově příbuzných projednávané věci bylo vždy nezbytné zkoumat míru
(intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní
cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, a
to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich
ochrany). Zároveň bylo nutné ověřovat, zda příslušný zásah bezprostředně
souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. zda existovala příčinná
souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož „samo
uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá
zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.“ To v tomto
kontextu znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může
dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé
zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný
zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže
mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a
jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu
takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. V souzené věci tedy bylo třeba na základě konkrétních okolností daného případu
zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že neoprávněně
zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobců, či zda naopak jsou situaci
přiměřené. Při zkoumání naznačené otázky bylo nezbytné současně odlišit, zda v případě
dotčených sporných výrazů se jedná o skutková tvrzení, nebo o hodnotící soudy,
neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě
platí, že pravdivá informace nezasahuje do posuzovaného práva na ochranu
osobnosti fyzické osoby, pokud tento údaj není podán např. tak, že zkresluje
skutečnost. Naproti tomu v případě hodnotících soudů nelze počítat s možností
prokázání jejich „pravdivosti“, je však třeba trvat na tom, aby se odvíjely od
seznatelného racionálního skutkového základu. Ústavní soud ČR ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) k otázce
zveřejňování kritických údajů konstatoval význam toho, zda se zakládají na
pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda
zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K
otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I.
ÚS
156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může
dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně (jak
již bylo zmíněno výše) každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky
znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze
tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná
souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou
přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti
tolerovat nelze. Konečně bylo v dané věci úkolem soudu odpovědně se zabývat též otázkou (která
však nebyla uspokojivěji objasňována, resp. objasněna) postavení a z něho
vyplývajícího možného podřazení žalobců pod kategorii osob veřejně činných. Význam toho lze dovodit mimo jiné z nálezu Ústavního soudu České republiky ze
dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03 (na nějž odkazuje i dovolatelka), kde
se připomíná, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální
hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných
občanů, by se tak měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není
možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování
kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často
minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou
soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o
politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují
mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak více příznivější možnost
vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o
těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné. Je jistě skutečností, že práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politici
a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a
hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců
těchto výroků. Je to dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí
počítat s tím, že jakožto osoba známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která
se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí,
zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje (nebo eventuálně spravovala, resp. naopak má spravovat) veřejné záležitosti. Zde je namístě volit benevolentnější
přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací a hodnocení jednání
takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a
veřejnost je oprávněna se o nich dozvídat, a to pro posouzení způsobilosti jak
např. odborné, tak morální, obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a
jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná
osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu projevující se v jeho nálezech
se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl,
že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků (resp. též
ostatních osob veřejně činných) než u soukromé osoby.
Na rozdíl od posledně
jmenované, osoba veřejně činná nevyhnutelně a vědomě předkládá široké
veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí projevit
vyšší stupeň tolerance. Je třeba trvat na tom, že ochrana osobnosti se vztahuje
i na politiky (resp. i na ostatní veřejně činné osoby), dokonce i tehdy, kdy
nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné
ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických
tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens v. Austria, odst. 42 - rozsudek ESLP
z 8. června 1986, stížnost č.9815/82). Nelze přitom současně pominout to, že při kritice veřejné záležitosti
vykonávané veřejně působícími osobami, platí z ústavního hlediska presumpce o
tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz
participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu
osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby
osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o
„fair“ kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by
byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru
kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit
závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě,
že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která
zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění
(paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“
projevu, a tedy za nedovolenou (obdobně srovnej např. nález Ústavního soudu ze
dne 17. července 2007, IV. ÚS 23/05). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ze shora uvedených
zásad v podstatě důsledněji nevycházel, resp. je v zásadě zcela pominul. Na
jedné straně sice (pouze) nominálně bez bližší konkretizace souhlasil s tím, že
žalovaná „měla právo na základě faktů prezentovaných v průběhu roku 2007 ve
sdělovacích prostředcích si utvořit o žalobcích názor, který vyjádřila ve
sporných výrocích“, ale podstatou jeho úvah je, že žalovaná „jako advokátka a
bývalá nejvyšší státní zástupkyně se jednak měla zaměřit spíše na odborný
právní rozbor správnosti či nesprávnosti postupu orgánů činných v trestním
řízení v kauze J. Č. a měla také rozpoznat, že na straně žalobců nešlo o
schůzky konspiračního charakteru s cílem ovlivnit tuto kauzu, ale pouze o
společenská setkání právníků“. Podle názoru dovolacího soudu pak není v zásadě případné, pokud odvolací soud v
posuzované věci zvýrazňuje ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a
dovozuje „zvláštní kvalifikovanou“ povinnost žalované zachovávat respekt a úctu
nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že
tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jejích výroků.
Je jistě skutečností, že respektování uznávaných principů slušnosti, stejně
jako odpovědnost a uvážlivost při pronášení kritiky je obecným (byť bohužel
zhusta porušovaným) imperativem, avšak nelze současně pominout, že ustanovení §
17 zákona o advokacii, na které odvolací soud v této souvislosti nepochybně
míří, stanoví povinnosti advokáta výslovně „při výkonu advokacie“, byť některé
požadavky kladené na osobu advokáta předpokládají jejich realizaci i mimo tuto
činnost - tedy např. i ve sféře mimoprofesního života. Specifické porušení
povinností stanovených zákonem o advokacii pak sankcionuje tento předpis. Pokud
jednání advokáta je současně zásahem do osobnostních práv fyzické osoby, je
třeba mimo jiné otázku jeho míry, oprávněnosti či neoprávněnosti, stejně jako
odpovědnosti za něj, posuzovat podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. v souladu
se všemi již vyloženými zásadami. V tomto ohledu lze připomenout např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. května 2004, č.j. 5 As 34/2003-47 (jímž bylo rozhodováno o kasační
stížnosti proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí ČAK, kterým byl žalobce - tedy advokát - uznán vinným
ze spáchání kárného provinění podle § 32 odst. 1 zákona o advokacii), v němž se
mimo jiné uvádí, že „podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii tento
zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i
poskytování právních služeb advokáty ( dále jen „výkon advokacie“). Přitom
advokacii lze definovat jako činnost, nezávislé povolání, vykonávané advokátem,
tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláštně kvalifikovanou, která je zapsána v
seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. V citovaném ustanovení § 1
odst. 1 zákona o advokacii je obsažena legislativní zkratka „výkon advokacie“,
tedy výkon tohoto nezávislého povolání, pod kterou zákonodárce podřadil jak
vlastní poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být
tyto právní služby poskytovány. Advokát přitom nemůže poskytovat právní služby
libovolnou formou, ale jen způsobem stanoveným v zákoně a za podmínek v něm
uvedených. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále poukázal na skutečnost, že
„legislativní zkratka výkon advokacie nezahrnuje pouze poskytování právních
služeb, ale je nutné v rámci ní rozlišovat dva samostatné pojmy, což je patrné
i z dalších ustanovení zákona o advokacii - např. z ustanovení § 2 odst. 1
(citovaného zákona), které hovoří o tom, kdo může poskytovat právní služby, či
z ustanovení § 19 odst. 1, ve kterém jsou uvedeny důvody, pro které lze
poskytnutí právních služeb odmítnout apod.
Skutečnost, že zákonodárce důsledně
rozlišil v zákoně o advokacii pojem poskytování právních služeb a výkon
advokacie vede k logickému závěru, že tam, kde použil pojem výkon advokacie,
měl na mysli veškeré úkony advokáta, které tento činí v souvislosti s výkonem
nezávislého povolání advokáta, tedy i ty, k nimž je povinován či které učiní v
souvislosti s poskytováním právní služby na základě uzavřené smlouvy a to i
poté, co je zastupování klienta ukončeno, přičemž je činí nikoliv jako občan,
ale jako advokát při výkonu svého povolání, tedy při výkonu advokacie. Podle
ustanovení § 17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak,
aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen
dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla
profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Podle čl. 4 odst. 1 pravidel profesionální etiky je advokát všeobecně povinen
poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti
advokátního stavu. Podle ustanovení § 17 zákona o advokacii se advokáti, jako
příslušníci této profese, dobrovolně podřizují pravidlům etického chování,
která jdou i nad rámec požadavků, stanovených právními normami pro ostatní
subjekty práva. Některá z těchto pravidel se prosazují expressis verbis do
textů právních norem (např. povinnost zachovávat mlčenlivost), jiná jsou
součástí psaných či nepsaných kodexů (srov. např. Etická pravidla Rady
evropských advokátních komor - CCBE, přijatá dne 28. 10. 1988). Z pravidel profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů, přijatých Usnesením
představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, vyplývá, že těmito
pravidly jsou vázáni všichni advokáti, zapsaní v seznamu advokátů, vedeném ČAK
(čl. 1 odst. 1)“. Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí konečně vyložil tezi (která je zřejmě
ve své podstatě analogickým inspiračním zdrojem vůdčí úvahy odvolacího soudu
obsažené v napadeném rozsudku), podle níž „pokud ustanovení § 17 zákona o
advokacii ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání -
advokacie určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k
určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž
hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů, přičemž
z těchto hledisek je třeba požadavky vymezené v čl. 4 odst. 1 pravidel, tedy
všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta, chápat jako
generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek
poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i
pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům,
pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod.“. Jak však již bylo zmíněno, uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se
ovšem vypořádávalo se situací, kdy rozhodnutím kárné komise ČAK byl advokát
uznán vinným ze spáchání kárného provinění podle § 32 odst. 1 zákona o
advokacii.
Jestliže v nyní posuzované věci jde o otázku možného porušení
všeobecného osobnostního práva žalobců, pak je nezbytné připomenout, že na
právní ochraně osobnosti fyzických osob se vzhledem k jejím mnohostranným
projevům ve společensko-právním životě společnosti podílí (ve své podstatě)
celý český právní řád. Jde jak o příslušná ustanovení Listiny základních práv a
svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o
lidských právech a biomedicíně, občanského zákoníku, trestního zákona,
pracovněprávních předpisů, řady správněprávních předpisů, apod. Ve sféře
občanského práva je ochrana osobnosti fyzických osob zabezpečována zejména
obecnou úpravou (generální klauzulí) všeobecného osobnostního práva stanovenou
v § 11 obč. zák., dále zvláštní úpravou obsaženou v ustanovení § 12 téhož
zákona, jakož i úpravou obsaženou v ustanovení § 13 obč. zák., který zakotvuje
občanskoprávní sankce různého druhu za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným
zásahem do osobnosti fyzické osoby. Specifické doplňky této obecné
občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva podle zmíněných ustanovení
občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“) tvoří v rámci soukromého práva
- vedle úpravy zvláštních osobnostních práv (práv duševního vlastnictví) -
pracovněprávní úprava, úprava obsažená v tiskovém zákonu, v zákonu o
rozhlasovém a televizním vysílání a v zákonu o ochraně osobních údajů (obdobně
srovnej Ochrana osobnosti podle občanského práva Karel Knap, Jiří Švestka a
kol. Linde Praha, a.s. 2004). Vlastní zákon o advokacii však upravuje podmínky, za nichž mohou být
poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty ("výkon
advokacie"), kdy poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení
před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních
porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní
pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb
se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního
právního předpisu), je-li vykonávána advokátem (§ 1 odst. 1 a 2 cit. zákona). Uvedený předpis v rámci vymezení požadavků kladených na advokáty mimo jiné ve
svém § 17 stanoví, že advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby
nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen
dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, přičemž pravidla
profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Je nezbytné zdůraznit, že charakteristickým rysem občanskoprávní úpravy
všeobecného osobnostního práva je, že je založena na ryze objektivním principu. V případě zmiňovaných předpokladů, jimž má advokát ve smyslu ustanovení § 17
zákona o advokacii (resp. příslušných ustanovení odvozeného stavovského
předpisu) vyhovět (tedy s ohledem na posuzovaný případ - i pravidlům slušnosti,
vážnosti a úcty k ostatním subjektům), však jejich nenaplnění, resp.
nedodržení, je důvodem možného sankčního postupu ve smyslu § 32 zákona o
advokacii z titulu posuzování možného kárného provinění, jež je tímto
ustanovením chápáno jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností
stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním
zákonem nebo stavovským předpisem. Je tedy naopak zřejmé, že tvrzený zásah do osobnostní sféry fyzické osoby bylo
třeba v předmětném řízení poměřovat optikou ustanovení § 11 násl. obč. zák. (a
z něho vyplývajících a již vyložených zásad), které je zásadním rozvedením a
konkretizací článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, kdy
v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva
zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti
fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální
integrity osobnosti. Od ověření naplnění těchto zásad však odvolací soud v
zásadě neodůvodněně abstrahoval, aniž by návazně výrazněji a současně
hodnověrněji zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na
ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodu
projevu a s právem na informace, resp. s právem kriticky vyjadřovat své názory,
a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich
ochrany). Jen pro úplnost je pak třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu v jakém
směru by měla být případná kritika pronášená žalovanou zaměřena, se jeví jako
nepřípadné a nevycházející z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž
se mohou do značné míry jevit i jako nepřípustný požadavek na autocenzuru. Ač
není možné nikterak umenšovat nutnost respektovat při výkonu advokacie (ve
smyslu významu tohoto institutu, jehož výklad byl podán výše) povinnosti
advokátů stanovené zákonem o advokacii, resp. dalšími souvisejícími předpisy,
nelze dovozovat, že by advokát byl, na rozdíl od ostatních občanů, omezen v
ústavně zaručených principech svobody projevu, resp. ve svém právu na kritiku. Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám nedostál, takže
jeho rozsudek nelze považovat ve výrocích ve věci samé za správný. Nejvyšší
soud České republiky proto tento rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2,
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud pro úplnost dodává, že zvažoval též otázku případného postupu
podle ustanovení § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. Uvážil však, že současné
zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení soudu
prvního stupně přichází v úvahu především při přezkoumávání potvrzujícího
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v souzeném případě důvodem pro zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu je především jeho zmíněné specifické, neúplné a
nepřesné právní posouzení věci. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne
také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§
243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.