30 Cdo 2599/2025-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 2/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 36 Co 203/2025-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 12 C 2/2024-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4 680 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 23. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl v části, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení další částky ve výši 3 120 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 1. 2021 do zaplacení a dále částky rovnající se úroku z prodlení z částky 4 680 000 Kč od 1. 1. 2021 do 22. 6. 2021 (výrok II), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Uvedených peněžitých plnění se žalobce domáhal z titulu náhrady ušlého zisku, kterého by jako advokát dosáhl, kdyby proti němu nebylo vedeno nezákonné trestní stíhání (v jehož důsledku mu byla pozastavena činnost advokáta). Soud prvního stupně i soud odvolací výše identifikovanými rozsudky rozhodovaly toliko o výši nároku žalobce, neboť o základu tohoto nároku bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.
6. 2024, č. j. 69 Co 181/2024-260. Rozsudek odvolacího soudu napadla co do jeho výroku I žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda rozhodnutí představenstva České advokátní komory o pozastavení činnosti advokáta přerušuje příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním advokáta a jeho ušlým ziskem z výkonu advokacie, ani otázka, zda Česká republika odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, za škodu způsobenou rozhodnutím představenstva České advokátní komory o pozastavení činnosti advokáta, neboť na řešení těchto otázek není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu založen (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku nezabýval otázkou odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci podle výše uvedeného zákona, ani otázkou existence příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a jemu vzniklou škodou, nýbrž řešil toliko otázku výše této škody. Co do základu uplatněného nároku (tedy i stran toho, zda žalovaná odpovídá za škodu vzniklou žalobci a s tím nevyhnutelně spojené otázky příčinné souvislosti mezi škodní událostí a škodou na straně žalobce) bylo již rozhodnuto pravomocným soudním rozsudkem identifikovaným výše, a tudíž ve vztahu mezi účastníky tohoto řízení závazně, přičemž nárok žalobce byl posouzen jako důvodný.
Při rozhodování o základu věci tzv.
mezitímním rozsudkem totiž soud posuzuje všechny otázky, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou těch, které se týkají jeho výše. Tvrzení žalované obsažené v dovolání, že proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 69 Co 181/2024-260, nebylo dovolání přípustné, neodpovídá platné právní úpravě, což bylo reflektováno i v poučení o přípustnosti dovolání obsaženém v právě uvedeném mezitímním rozsudku. Dovolání proti takovému rozhodnutí, jímž je rozhodnuto pouze o základu žalobního nároku, je za splnění předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. přípustné, pakliže není dána výluka z přípustnosti dovolání uvedená v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (což v daném případě nenastalo). Žalovaná podle obsahu dovolání zaměňuje pojem konečného rozsudku (ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř.) a pojem rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.