30 Cdo 2602/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce I., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R. Č.,
a.s., zastoupené advokátem, o 567 871,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp.zn. 34 C 12/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. května 2004, č.j. 3 Co 41/2003-71, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalobce jeho zástupci, advokátu, částku 10.085,- Kč, a to do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
567.871,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dovodil, že u rozhodnutí soudu prvního stupně byly splněny
podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1, 3 a § 114b odst.
5 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Poukázal na skutečnost, že
soud prvního stupně rozhodl platebním rozkazem, který napadla žalovaná včasným
odporem. Ten zůstal nezdůvodněn, přestože výrokem II. obsaženým v platebním
rozkazu byla žalovaná vyzvána, aby pro případ, že bude odpor podán, se ve lhůtě
třiceti dnů od podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé, či sdělila důvody,
které jí v tom brání. Tento výrok obsahoval i údaje a poučení o následcích
nesplnění této povinnosti podle ustanovení § 114 odst. 5 o.s.ř. Odvolací soud
uvedl, že nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, ani o věc uvedenou
v ustanovení § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná ve stanovené lhůtě
příslušné vyjádření nepodala. Došlo proto k fikci uznání uplatněného nároku
žalovanou (§ 114 odst. 5 o.s.ř.). Soud prvního stupně tedy ve věci správně
rozhodl rozsudkem pro uznání.
K dalším námitkám žalobkyně mimo jiné podotkl, že uvedení výzvy k vyjádření ve
smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. ve vydaném platebním rozkazu, nemění
nic na tom, že svým charakterem jde o samostatný výrok. Jedná se o rozhodnutí
procesní povahy, tedy o usnesení (obdobně, jako charakter usnesení má i část
rozhodnutí platebního rozkazu, která se týká nákladů řízení účastníků).
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku o nedostatku náležitostí žaloby,
spočívající ve výtce, že nebylo doloženo, zda osoba, která návrh na zahájení
řízení podepsala, je osobou oprávněnou za žalobce jednat. Připomněl, že pokud
byla žaloba podepsána osobou, označenou jako \"ředitel společnosti\", nešlo o
vadu žaloby a pochybnosti k oprávnění této osoby jednat za žalobce soud prvního
stupně zřejmě neměl. V průběhu odvolacího řízení bylo (přitom) oprávnění Ing.
M. M. jako ředitele společnosti za žalobce jednat doloženo.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. července 2004, přičemž
zástupci žalované bylo doručeno téhož dne.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 13. září 2004
včasné dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí je přípustné na základě § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky
založeno na nesprávném právním posouzení. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 24la odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem spatřuje v řešení těchto otázek:
- Zda je soud oprávněn vydat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1
o.s.ř. (resp. vydat poté rozsudek pro uznání), nebyl-li odstraněn nedostatek
podmínky řízení, spočívající v nedostatku průkazu k jednání za žalobce-
právnickou osobu,
- zda je odvolací soud oprávněn potvrdit rozsudek pro uznání, vydaný na
základě fikce uznání podle § 114b odst. 5 o.s.ř., přesto, že nebyl odstraněn
nedostatek podmínky řízení, když nebylo prokazováno oprávnění k jednání za
žalobce jako právnickou osobu za situace, kdy je toto oprávnění doloženo až v
odvolacím řízení,
- zda je soud oprávněn vydat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1
o.s.ř. (resp. následně vydat rozsudek pro uznání), pokud ze skutkových tvrzení
obsažených v žalobě nelze aplikací žádného právního předpisu dovodit možnost
existence žalobcem požadovaného nároku,
- zda je umístění televizních či rozhlasových přijímačů (nebo jiných
zařízení, umožňujících nebo zajišťujících sdělování uměleckých děl, výkonů,
resp. nebo zvukových či zvukově obrazových záznamů) do hotelových pokojů po
účinnosti zákona č. 121/2000 Sb. (autorský zákon), sdělováním uměleckých děl,
výkonů nebo zvukových či zvukově obrazových záznamů veřejnosti provozovatelem
hotelu, a pokud ano, zda je tomu tak vždy nebo jen za splnění určitých podmínek
a jakých.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce. Uvedl, že je přesvědčen, že
žaloba netrpěla žádnými vadami, které by bránily pokračovat v řízení. Na
základě této žaloby a předložených listinných důkazů mohl soud prvního stupně
řádně věc projednat a rozhodnout. Listinnými důkazy bylo nepochybně podloženo,
že žalovaný sděluje umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy
veřejnosti provozováním technických zařízení na hotelových pokojích. Jedná se
tedy o užití ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 písm. g), § 76 odst. 2 písm. e)
a § 80 odst. 2 písm. e) autorského zákona a nejde tedy proto o užití pro osobní
potřebu. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované dovolací soud zamítl (resp.
odmítl) jako nedůvodné a uložil jí povinnost nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. není
dána, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Při úvaze o možnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je určující
zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Kdy tomu tak je se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.,
podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však
nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované
věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst.
2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají
dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve
většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací
přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237
odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou
tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané
souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda takováto
vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
Podle ustanovení § 79 odst. 1 věta prvá a druhá o.s.ř. se řízení zahajuje na
návrh, který musí mimo jiné obsahovat obecné náležitosti podání ve smyslu
ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. Z návrhu tak musí být mimo jiné patrno, kdo jej
činí a tento návrh musí být podepsán a datován.
Po zahájení řízení předseda senátu především zkoumá, zda jsou splněny podmínky
řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (§ 114 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120
odst. 2 o.s.ř. místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li
takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být
kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle ustanovení § 114b odst. 2 o.s.ř. může být usnesením s výzvou, aby se
žalovaný ve věci písemně vyjádřil, vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním
rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání
odporu proti platebnímu rozkazu.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1
o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod
mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává. O tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (§ 114b odst. 5
o.s.ř.).
Těžiště výtek dovolatelky vůči napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
spočívá v tvrzení, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, ač ve
věci nebyly splněny podmínky řízení. Dovolací soud však nemá důvodu nesouhlasit
s odvolacím soudem, pokud neshledal opodstatněnou námitku o nedostatku
náležitostí žaloby v dané věci, spočívající v nedoložení, zda na žalobě
podepsaná osoba, je osobou oprávněnou za žalobce jednat (žaloba byla podepsána
osobou, označenou jako \"ředitel společnosti\"). Žaloba formálně (a jak se
projevilo i v dalším průběhu řízení) ani fakticky netrpěla vadou týkající se
požadavku jejího signování. Jestliže soud prvního stupně neměl pochybnosti o
oprávnění osoby, která žalobu svým podpisem opatřila, provádění případného
šetření o tom, zda jde skutečně o osobu k tomu oprávněnou, by bylo fakticky v
rozporu s cílem zákonné úpravy přípravy jednání, která má urychlit řízení ve
věci v prvním stupni a racionalizovat jeho průběh. Tento závěr je v posuzované
věci o to významnější, neboť - jak připomněl odvolací soud (a ani sám dovolatel
tuto skutečnost v rámci svého dovolání fakticky nezpochybňuje) - v průběhu
řízení bylo oprávnění Ing. M. M. jako ředitele společnosti (který žalobu
podepsal) za žalobce jednat doloženo.
Jestliže žalovaná v dovolání namítá, že ze skutkových tvrzení obsažených v
žalobě nelze dovodit existenci žalobcem požadovaného nároku, pak ustanovení §
114b o. s. ř. bylo zavedeno zákonem č. 30/2000 Sb., kterým byl s účinností od
1. ledna 2001 novelizován občanský soudní řád. Tak byla mimo jiné podstatně
změněna právní úprava postupu soudu prvního stupně při přípravě jednání a při
vlastním projednávání věci samé. Smyslem a cílem přijatých změn bylo též
posílit odpovědnost účastníků řízení za jeho výsledek se záměrem zrychlit
řízení ve věci v prvním stupni a racionalizovat jeho průběh. Úkolem soudu je
připravit jednání tak, aby při něm mohla být věc projednána a aby ji bylo možno
rozhodnout zpravidla při prvním jednání. Účelem přípravy jednání ve sporném
řízení je určit okruh právně významných skutkových okolností, které jsou mezi
účastníky sporné a které budou předmětem dokazování, jakož i zajistit obstarání
důkazů, jejichž provedení účastníci k prokázání svých tvrzení navrhli, ale
nemohou je sami předložit (např. stanoviska úřadů, vyžádání důkazů od třetích
osob, připojení soudních spisů). V ustanovení § 114a a § 114b o.s.ř. jsou
stanoveny některé prostředky a metody, jejichž pomocí lze cíle vlastní přípravy
jednání dosáhnout.
Jelikož okruh sporných skutečností nelze určit bez součinnosti žalovaného,
vychází zákon v zájmu hospodárnosti a efektivity řízení ze zásady, že také
žalovaný musí být zavázán již ve stadiu přípravy jednání vyjádřit se ve věci.
Tuto povinnost mu soud ukládá výzvou podle § 114b odst. 1, resp. podle § 114b
odst. 2 o.s.ř., pod fikcí uznání nároku (§ 114b odst. 5 o.s.ř.).
Ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. je institutem přípravy prvního jednání ve
sporném řízení, které v odůvodněných případech - vyžaduje-li to povaha věci
nebo okolnosti případu - dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením
vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření.
Z ustanovení § 114b odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že soud může usnesením podle
odstavce 1 žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, vždy, jestliže o
nároku uplatněném v žalobě rozhodl v souladu se zákonem platebním rozkazem. Ve
věcech, v nichž nelze vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o.s.ř., tedy ve
věcech uvedených v § 118b, § 120 odst. 2 o.s.ř., jakož i ve věcech, v nichž
nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), nepřichází zpravidla
vydání platebního rozkazu v úvahu a nemusí být splněny ani jindy nezbytné
předpoklady, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Tento závěr lze
opřít o jazykový výklad samotného znění § 114b odst. 2 o.s.ř. Jestliže v něm
zákonodárce použil slovního spojení \"usnesení podle odstavce 1\" (a nikoliv
například \"usnesení za podmínek podle odstavce 1\"), je tento odkaz třeba
chápat pouze jako odkaz na možnost vydání usnesení s kvalifikovanou výzvou,
když předpoklady jeho vydání vycházejí z § 172 o. s. ř. Slovní spojení
\"usnesení podle odstavce 1\" lze tudíž jazykově vykládat pouze tak, že v
případě usnesení podle § 114b odst. 2 o.s.ř. musí jít o usnesení s obsahem a
náležitostmi podle odstavce 1, nikoliv však za podmínek (předpokladů) podle
odstavce 1. Úmyslem zákonodárce nebylo vázat možnost postupu podle § 114b odst.
2 o.s.ř. i na splnění předpokladů, za nichž lze vydat usnesení podle odstavce 1
(shodně srov. Drápal, L., Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném
řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu. Právní
rozhledy 5/2002 - mimořádná příloha).
K tomuto závěru lze dospět i systematickým výkladem předmětného ustanovení.
Ustanovení § 114b odst. 2 o.s.ř., na rozdíl od jeho odstavce 1, míří zcela na
jinou procesní situaci, kdy je výzva k vyjádření vydávána s platebním rozkazem
a současně s ním je i žalovanému doručována. Ze vzájemné provázanosti
platebního rozkazu a usnesení podle § 114b odst. 2 o.s.ř.vyplývá, že obě tato
rozhodnutí je třeba žalovanému doručit jedinou zásilkou, popřípadě obě tato
rozhodnutí musí být pojata do jediné listiny. Povinnost žalovaného vyjádřit se
ve věci a připojit listinné důkazy, popřípadě označit důkazy k prokázání
tvrzení, je žalovanému ukládána \"podmíněně\", tedy za předpokladu, že podá
proti platebnímu rozkazu odpor. Povinnost vyjádřit se splní žalovaný jak tím,
že v odůvodnění odporu uvede skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, a
označí důkazy, tak tím, že odpor neodůvodní a v určené lhůtě se ve věci vyjádří
samostatným kvalifikovaným podáním.
Podle ustanovení § 172 odst. 1 věty první o.s.ř. může soud i bez výslovné
žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz jen tehdy, je-li
v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné
právo ze skutečností uvedených žalobcem. Platební rozkaz pak nelze vydat v
případech uvedených v druhém odstavci téhož ustanovení.
Platební rozkaz tak lze vydat jen v případě, jsou-li současně splněny dvě
podmínky - předmětem žalobního nároku je peněžité plnění a právní posouzení
skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném
rozsahu. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v
případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti
žalobního návrhu. (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.
ledna 2005, sp.zn. 32 Odo 382/2004).
Jak vyplývá z návrhu na zahájení tohoto řízení (žaloby), žalobcem uplatněné
právo vyvozované z úpravy obsažené v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském,
vyplývá z jím uvedených skutečností. Ani tato námitka žalované se proto nejeví
jako opodstatněná a dokládající, že by se u napadeného rozsudku jednalo o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže se dovolání žalované zabývá právní podstatou sporu, pak je nutno
připomenout, že odvolání proti rozsudku pro uznání Městského soudu v Praze mohl
Vrchní soud v Praze přezkoumávat ve smyslu § 205b o.s.ř. pouze z hlediska vad
uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z hlediska naplnění zákonem
stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o.s.ř.
Podle § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž
bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit pouze tím, že nebyly splněny
podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí
soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního
stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z ustanovení § 205b dále vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné -
vedle výše uvedených vad v § 205a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - jen z hlediska
naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve
smyslu § 153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě
fikce uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady vydání
rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114 odst.
5 o.s.ř.).
Jsou-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, právní posouzení
věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo
schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., případně zda
nejde o řízení, které je podle § 118b odst. l o.s.ř. koncentrováno ze zákona.
Jak vyplývá ze spisu, odvolací soud ve věci postupoval v souladu s uvedenými
ustanoveními občanského soudního řádu.
Z vyloženého vyplývá závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno
posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Nelze proto současně dovodit ani to, že je
proti němu dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) proto
nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když
v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto
řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
\"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z
peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci
(odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty
všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny
za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle
§ 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky činí sazba odměny v
této věci 40.018,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný
úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky
takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku
20.009,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená
částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále
snížena o 50 % na 10.004,50 Kč, t.j. po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2
vyhlášky na 10.010,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální
náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí
10.085,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu