ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně K. H., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve
Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 29, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co
57/2014-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co
57/2014-160, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. listopadu 2013, č. j. 13 C 90/2013-128, ve znění doplňujícího usnesení ze
dne 2. ledna 2014, č. j. 13 C 90/2013-133, určil, že „výlučnou vlastnicí bytové
jednotky číslo 1446/41 nacházející se v domě číslo popisné 1446 stojící na
pozemku st. 3359 ležící v k. ú. P. P. H. K., kdy bytová jednotka je zapsána na
listu vlastnictví č. 23419 vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký
kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové a spoluvlastnického podílu o
velikosti 7452/1355141 na těchto nemovitostech: a) stavbě číslo popisné 1443,
číslo 1444, číslo 1445, číslo 1446, číslo 1447, číslo 1448 stojících na
parcelách st. číslo 3354, číslo 3355, číslo 3356, číslo 3357, číslo 3358, číslo
3359, b) stavebních parcelách číslo 3354, číslo 3355, číslo 3356, číslo 3357,
číslo 3358, číslo 3359, vše ležící v k. ú. P. P., obec H. K., kdy nemovitosti
jsou zapsány na listu vlastnictví číslo 21711 vedeném Katastrálním úřadem pro
Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové“ (dále již „bytová
jednotka“ nebo „předmětný byt“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
provedeném řízení vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla smlouvou o převodu
družstevního podílu, uzavřenou dne 5. června 2000 s E. B., jako výlučná
nabyvatelka členství v Bytovém družstvu Jungmannova se sídlem v Hradci Králové. Dne 27. března 2001 uzavřela žalobkyně s uvedeným bytovým družstvem kupní
smlouvu číslo 741/1446 o převodu družstevního bytu do vlastnictví, jejímž
předmětem byl předmětný byt, kdy „do textu kupní smlouvy...na místě kupní
strany jako manžel žalobkyně byl rukou zapsán žalovaný, jméno žalobkyně bylo
již předtištěné. Katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva k
předmětnému bytu ve prospěch účastníků v režimu společného jmění manželů, i
když v té době byli účastníci v poměru druh a družka.“ Předmětnou převodní
smlouvu posoudil soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému jako neplatný
právní úkon, „když bylo prokázáno, že žalovaný pouze zapůjčil žalobkyni částku
300.000,- Kč ‚na koupi vlastnictví členského podílu‘, na kupní smlouvě ze dne
27. 3. 2001 je dopsán pouze ručně, tzn. že byl dopisován později a soud uvěřil
výpovědi žalobkyně, že to bylo na naléhání jak žalovaného, tak i zástupců
družstva. Soud uvěřil žalobkyni, že vzhledem k tomu, že účastníci nebyli
manželé, ale pouze spolu žili, domnívala se, že dopsání jména žalovaného na
kupní smlouvu sebou nenese žádné právní následky. Protože kupní smlouva ve
vztahu k žalovanému nebyla učiněna vážně, je v této části neplatná. Ani sám
žalovaný nepočítal s tím, že by kupoval byt spolu s žalobkyní, když koupě bytu
řešil půjčkou žalobkyni. Dle názoru soudu je kupní smlouva neplatná ve vztahu k
žalovanému i pro rozpor s dobrými mravy. Za nemravné soud považuje zneužití
určitého subjektivního momentu na straně smluvního partnera k vlastnímu
majetkovému prospěchu, což bylo v daném případě. Žalovaný využil situace při
uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2001 a po naléhání na žalobkyni se nechal
zapsat na místo manžela žalobkyně, i když věděl, že účastníci dosud nejsou
manželé a že před tímto úkonem půjčil na koupi nemovitosti žalobkyni peníze.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 57/2014-160, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k bytové
jednotce zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vyšel z toho, že na žalobkyni byla smlouvou ze dne 5. června 20000 převedena členská práva v družstvu k předmětnému bytu. Dne 27. března 2001 byla uzavřena kupní smlouva o převodu družstevního bytu do
vlastnictví a jako nabyvatelé byli uvedeni oba účastníci, kteří tuto smlouvou
také podepsali, a tato smlouva byla poté vložena do katastru nemovitostí. Podle
odvolacího soudu tento projev vůle lze vykládat pouze v souladu s písemným
projevem tak, že všichni účastníci smlouvy projevili vůli, aby byt do
vlastnictví nabyli oba účastníci tohoto řízení; jakýkoliv jiný výklad by byl v
rozporu s tímto písemným projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.).
Z této smlouvy
přitom nelze učinit žádný závěr, že by se vlastníkem bytu stal jen jeden z
nich. Na tom nemění nic ani to, že smlouva byla předtištěna a že žalovaný byl
vyplněn v kolonce „manžel“, ač účastníci tehdy ještě manželé nebyli. Tato vada
ovšem bez dalšího nezpůsobila neplatnost smlouvy, neboť oba účastníci věděli,
že manželé nejsou, ale jednoznačně projevili vůli stát se společnými vlastníky
předmětného bytu. Protože skutečně nemohli nabýt předmětný byt do společného
jmění manželů, stali se podílovými spoluvlastníky. Jejich podíly jsou pak
vzhledem k § 137 odst. 2 obč. zák. stejné, neboť se nedohodli jinak a ani žádný
právní předpis jinak nestanoví. Žaloba žalobkyně by musela být zamítnuta i v
případě, že by bylo prokázáno, že kupní smlouva nebyla uzavřena platně, neboť
důsledkem neplatnosti by bylo to, že vlastnické právo by z družstva převedeno
nebylo a skutečně vlastníkem by tak nadále bylo družstvo. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených
náležitostí) řádné dovolání. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
právními předpisy, a to nejen občanského zákoníku o nabývání vlastnictví, ale
také v rozporu se zákonem o vlastnictví bytů a zákonem č. 42/1992 Sb. Odvolací
soud se vůbec nezabýval tím, že v kupní smlouvě zcela absentuje projev vůle
žalobkyně, který by směřoval k nabytí předmětné bytové jednotky do
spoluvlastnictví. Další vadou je podle dovolatelky skutečnost, že odvolací soud
ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje § 23 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví
bytů, kdy podle jeho prvního odstavce bylo možné převést byt ve vlastnictví
nebo spoluvlastnictví bytového družstva pouze nájemci bytu – členovi bytového
družstva. Žalovaný nikdy nebyl členem uvedeného bytového družstva a nikdy nebyl
nájemce předmětného bytu ve vlastnictví tohoto družstva; tento byt proto nikdy
nemohl být převeden do vlastnictví žalovaného. Dovolatelka v dovolání mj. poukazuje na okolnost, že je vedena exekuce na majetek žalovaného a že v
souvislosti s tím byl vydán exekuční příkaz k prodeji předmětného bytu a nyní
je činěna příprava pro konání dražby. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil
napadený rozsudek odvolacího soudu a potvrdil (žalobě vyhovující) rozsudek
soudu prvního stupně. Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože řešení otázky určení vlastnického práva k předmětné bytové jednotky se
odvíjí od právního posouzení smlouvy o převodu předmětného bytu ze dne 27. března 2001, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, v němž je uplatněn
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci) je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu].
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud při rozhodování ponechal zcela stranou, že byt, který
byl v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále
jen „družstvo“), jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva, bylo možno
jako tzv. jednotku převést jen tomuto členu družstva (§ 23 odst. 1 věta první
zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k
budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Členové bytových
družstev, kteří byli nájemci bytů a nebytových prostor, mohli do šesti měsíců
ode dne účinnosti tohoto zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy,
kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu a nebytovému
prostoru. Uplynutím této lhůty toto právo zaniklo (§ 24 zákona č. 42/1992 Sb.,
o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech).
Nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak byt [jednotka ve
smyslu § 2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů], který nabyl do vlastnictví
podle § 23 odst. 1 věta první zákona o vlastnictví bytů a § 24 zákona č.
42/1992 Sb., ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném
jmění manželů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna
2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz).
Jestliže za popsaných okolností bylo možné ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č.
72/1994 Sb. byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového
družstva, jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva), převést jen
tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvě byl
kromě nabyvatele – fyzické osoby - člena družstva, uvedena další fyzická osoba
(např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené
smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na § 39 obč. zák., a
v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti
(celého) právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti
vztahuje ve smyslu § 41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k
nečlenu družstva).
Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho
obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
I přes skutečnost, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu,
právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho
obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku
existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti
celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION,
s.r.o., Bratislava 1998, str. 188).
Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz
124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1993, byl vyložen a
odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právního úkonů,
je třeba z hlediska § 35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony
navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno
smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává
vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba
zjistit.
Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96,
publikovaném také v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, dovodil mimo jiné
právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou
důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je
třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím
k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou či vícestranného právního úkonu, sledovali.
Otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. je třeba
se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů.
Je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen
neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu
právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla
respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba
konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní
úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je
nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, který je veřejnosti přístupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jelikož se odvolací soud shora judikovanými závěry neřídil, a při rozhodování
zcela pominul dosah § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a § 24 zákona č. 42/1992
Sb. a v návaznosti na to se ani nezabýval otázkou příp. aplikace § 41 obč.
zák., nelze za zjištěných skutkových okolností jeho rozsudek považovat za
správný. Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť
dosavadní výsledky řízení (viz v dovolání zmíněná exekuce na majetek žalovaného
a vydaný exekuční příkaz na prodej předmětného bytu) neumožňují dovolacímu
soudu rozhodnout dle § 243d písm. b) o. s. ř. (dovolací soud připomíná, že pro
jeho rozhodnutí je dle § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). O návrhu na odložení vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu